Film Bílá paní (1965) ukazoval pokrytectví a všudypřítomnou lež komunistického režimu způsobem, který se neomrzí ani dnes. Dříve jsem se při něm smál více, v dnešní době méně, když si člověk uvědomí, že postoje a dialogy kovaných soudruhů připomínají dialogy a jednání současné levice na Západě, se stejnými důsledky. Pro rozšíření obzorů soudruhů nejen v USA (snad jim to někdo přeloží) přikládám pár užitečných frází, které znovu přicházejí do módy.

“Mezi sebou si můžeme říkat i věci, který by nám jiný lidi zmátly, kdyby se dostaly ven.“ Tímto heslem se řídili demokraté v USA a jejich guvernér Cuomo, když před prezidentskými volbami potřebovali ukazovat úspěchy v boji proti pandemii, i když ve skutečnosti byl jejich postup katastrofální. A tak zatímco guvernér Cuomo vyhlašoval, že domovy pro seniory jsou bezpečnější, než kdyby senioři zůstali doma, v domovech seniorů se nákaza rychle šířila. Newyorští demokraté proto zfalšovali statistiky o počtu úmrtí v domovech pro seniory, s argumentem, že lidé, kteří se v domovech nakazili a zemřeli po převozu do nemocnice, do těch statistik nepatří. Omluva kanceláře guvernéra z Demokratické strany spočívala v tom, že se omluvili ostatním členům Demokratické strany, že je před prezidentskými volbami dostali do obtížné situace. Ve jménu pokroku je přece samozřejmé, že se nepohodlná fakta musí tajit.

„Podívej se, já to nezakazuju. Na druhou stranu to ani nemůžu povolit.“ Už jsme si zvykli na celkem častý obrázek, kdy na americkou univerzitu přijede přednášet někdo, kdo není po chuti uřvané aktivistické menšině. Výsledkem je to, že přednáška se nekoná, případně představitelé univerzit tyto přednášky raději ruší předem. Podle nich se v žádném případě nejedná o omezování akademických svobod či svobody slova, protože tu přednášku přece nezakazují. Prostě ji jen nemůžou povolit. „Inteligenci, tu my taky potřebujeme. Ale tu naši.“

Nejhůř dopadnou ti, kteří chtějí upozornit na nějaký reálný problém. „Soudruhu, ty přece dnes už dobře víš, že nezáleží na tom, co je a co není. Jde o to věci správně vidět, správně pochopit a správně zareagovat.“ A tak, když si jedna vyučující v soukromém rozhovoru postěžuje, že černošští studenti mají často horší výsledky, nezajímá se levičák, zda je to pravda, a pokud ano, jak tento stav napravit. Zajímá se jen o to, zda byla dotyčná okamžitě propuštěna, případně zda byl propuštěn ten, s kým hovořila a který ji včas neudal. V duchu stalinského hesla „není člověk, není problém“ vyřeší otázku špatných studijních výsledků černošských studentů rychle a rázně – požadavkem vyhodit bílé a najmout více černých profesorů. Jako na našich univerzitách v 50. letech, i v dnešních USA je třeba zbavit se reakčníků, zpátečníků a kryptofašistů.

Pokud je levičák důsledný, stará se také o veřejné mínění, o to, aby označené osoby už nikde nezaměstnali, nebo zaměstnali na nějakém podřadném místě. „Zas pravda! Jednou je pravda, že referent krade, podruhé je pravda, že inspektor je blbec. Kolikrát už jsme se kvůli té tvé pravdě stěhovali.“

Rozdíl mezi konzervativcem a levicovým pokrokářem v každé době spočívá právě v tom, že konzervativce zajímá, co je a co není, kdežto levičáka zajímá jen to, jak z hlediska své ideologie věci správně vidět, správně vyhodnotit a správně zareagovat. Přirozeným důsledkem levicového postoje k realitě je, že pokud bude tato levice vládnout, budou zase „na světě pravdy na dvacet let kriminálu“.

Vzdorovat tomu lze jen jedním způsobem – ignorovat radu, která je udělena v závěru filmu při otvírání nového mostu: „Ty s tou tvou pravdou! Drž hubu a plav.“

P.S. A podívejte se na film Bílá paní.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.