Luděk Kovář, Wikimedia Commons, CC BY-SA 2.0
Poslední týdny se předvolební kampaň v Česku začala vyostřovat. Namísto řešení problémů souvisejících s dopady pandemie, rozvratu veřejných financí v důsledku zrušení superhrubé mzdy a prohlubování sociálních problémů sledujeme zrychlené závody ke dnu. Babiš vytáhl obligátní téma migrace, stoupající Šlachtova Přísaha začala brnkat na antiromskou strunu a Piráti a STAN jsou důsledkem neustálého nálepkování v absolutní křeči. Namísto nastolování vlastní agendy jen odráží útoky, snaží se lovit mezi voliči koalice Spolu a urputně se pokouší přesvědčit společnost, že jsou dnes prakticky napravo od ODS. Lídr Spolu Petr Fiala zase vážně sděluje světu, že nošením saka se vyjadřuje úcta k ostatním lidem. Jak taková úcta vypadá, bylo dobře vidět třeba před lety při pózování u ostnatých drátů na hranicích Maďarska, kde Petr Fiala rozhodně posiloval „pravidla slušnosti a vzájemného respektu“ v duchu té nejlepší autoritářské tradice. O sociální demokracii nemá smysl mluvit. V překonání pětiprocentní hranice nutné ke vstupu do Poslanecké sněmovny věří zřejmě už jen vedení strany a komunisté budou rádi za pár mandátů, pokud vůbec nějaké získají. A pak je tu Tomio Okamura, který prostě mezitím koná.
Jídlo, věc veřejná
Letáky s „férovým jarmarkem SPD“ zahltily poštovní schránky lidí v celém Česku a staly se fyzickou obdobou řetězových mailů, na které se SPD specializuje ve virtuálním prostoru. Zdánlivě běžný leták, vypadající jako ty s akcí do supermarketu, avizuje levné a především české potraviny. Fakt, že uvedené ceny jsou podle odborníků hluboko pod průměrem a vůbec nereflektují realitu potravinového trhu, není z hlediska marketingu podstatný. Okamurův potravinový nacionalismus si totiž neklade za cíl zlepšit postavení českých farmářů a farmářek, pěstovat plodiny s ohledem na nastupující klimatickou změnu ani podporovat kvalitní, zdravé a dostupné potraviny, ale prostřednictvím pochopitelného tématu, které se dotýká každého z nás, posilovat protiunijní postoje svých kmenových i potenciálních voličů.
Okamura samozřejmě žádný skutečný zájem o sociálně slabé nemá, ale naučil se ho dokonale předstírat.
Sázka na údajný návrat k jakési imaginární lokální produkci, odpor k nadnárodním supermarketům a podporu „české“ výroby se navzdory lživému základu musí vyplatit – jsou to totiž právě ceny potravin, které spolu s bydlením rostly nejrychleji za poslední roky a začaly dělat českým rodinám vážné starosti. Téma potravin navíc v Česku rezonuje – fakt, že postkomunistické země trpí na dvojí kvalitu potravin, je veřejně známý a je dlouhodobým terčem kritiky i ze strany lidí, kteří jinak Evropskou unii podporují. V tom se Okamura, markeťák české krajní pravice, trefil dokonale.
Podle údajů Českého statistického úřadu se spotřebitelské ceny za rok 2020 zvýšily nejvíce od roku 2012. Zatímco v roce 2019 byla inflace 2,8 procenta, pandemický rok 2020 zaznamenal inflační nárůst o 3,2 procenta. Ačkoli v posledním čtvrtletí růst cen zpomalil, v kombinaci s dopady koronavirové krize se jednalo o významný zásah do základních výdajů českých domácností. To dokládá také nárůst uživatelů potravinových bank, který se v některých regionech zvýšil až o padesát procent. Už to přitom nejsou charitativní nebo neziskové organizace, kdo je dominantním příjemcem potravinové pomoci (za účelem následné distribuce), ale chudší rodiny včetně těch z nižší střední třídy. Matky samoživitelky, kterým expartneři přestali být schopni platit alimenty, rodiny, v nichž jeden z rodičů přišel o příjem, nebo senioři, kteří zůstali bez možnosti přivydělávat si na špatně placených brigádách. Tak dnes vypadají průměrní příjemci potravinové pomoci. A právě na ně Okamura zacílil.
Chudoba cti tratí
Zatímco v období krize po roce 2008 figurovala na české politické scéně sociální demokracie jako záchranná síť pro všechny sociálně deprivované, politikou škrtů unavené voliče, dnes žádnou podobně demokratickou sílu nesledujeme. Každodenní problémy sociálně slabších – někdy nazývaných jako Česko B – nechala demokratická opozice ve svých kampaních bez povšimnutí, což dává u pravicového uskupení Spolu smysl, u dalších stran už ale mnohem méně. Jakkoli je těžké usilovat o hlasy nevoličů nebo lidí zklamaných současným společenským vývojem, nebezpečí, které vyvěrá z dlouhodobé ignorance, představuje pro demokracii zásadní ohrožení. Jenže právě to se nyní děje.
Strategicky vedenou kampaní může Tomio Okamura brzy prorazit pomyslný strop patnácti procent – především ve chvíli, kdy se mu podaří přilákat k urnám lidi, kteří už v institucionální chod státu přestali věřit natolik, že se voleb roky neúčastní. Okamura samozřejmě žádný skutečný zájem o sociálně slabé nemá, ale naučil se ho dokonale předstírat. Samozvaný mluvčí českého lidu si díky svým pravidelným vyjížďkám do regionů udržuje kontakt s tématy, která nižší třídy trápí. V marketingově jasně zacílených kampaních pak své poznatky přetavuje v dokonale úderný materiál. Že není založen na pravdě nebo že jsou jeho sliby nesplnitelné, ponechme stranou – to samé totiž platí skoro pro každý politický program, jakkoli se nás ostatní strany snaží přesvědčit o opaku. Vzdušné zámky o zkvalitnění života v Česku buduje před volbami každý, o škrtech, privatizaci služeb nebo osekávání veřejných výdajů se přitom samozřejmě nemluví a i strany, které se tváří jako „rozpočtově odpovědné“, kolem výdajů i příjmů v lepším případě mlží, v horším rovnou lžou. Agresivního Okamuru však od obecného politického příklonu k předvolebnímu populismu odlišuje především schopnost vyhmátnout přesně ta témata, která jsou pro nespokojené lidi až životně důležitá. A v tom dnes bohužel nemá konkurenci.
Autorka je redaktorka Alarmu.