Náš knihovník není jen profík přes knihy

Jaká byla vaše cesta do Cesty domů? Kdy jste se s ní poprvé setkala?

Věděla jsem o ní hned od začátku, od jejího vzniku. Cestu domů vymyslela skupina lidí, kteří jsou moji příbuzní nebo přátelé. Lékařka Marie Goldmannová je moje rodná sestra, Martina Špinková je moje dlouholetá přítelkyně. Celou péči o pacienty poskytovaly zpočátku jen tři ženy: lékařka Marie, sestra Bětka Mišoňová (Marková) a Martina Špinková, s pomocí skupiny chápavých přátel a členů rodiny, nadšenců, dobrovolníků. Sklad zdravotních pomůcek byl tehdy u nás doma v Dejvicích, protože naše rodina zrovna žila několik let ve Varšavě a v bytě nikdo trvale nebydlel. Holky tahaly všecky pomůcky po schodech do prvního patra, včetně polohovacích postelí. Bylo to určitě dost dobrodružné, ale mě se to týkalo jen tak okrajově.

A kdy jste se zapojila?

Můj první úkol byl sestavit první výroční zprávu. Dělala jsem to na dálku, z Varšavy, přes internet, řídila jsem se všelijakými více či méně užitečnými radami pro neziskovky, jak sepsat výročku, aby byly splněny všechny zákonné povinnosti. Myslím, že moje dílo bylo sotva použitelné. Překvapilo mě, že se pak Martině a ostatním podařilo z toho polotovaru vyrobit slušnou a funkční výroční zprávu.

Opravdovou práci pro Cestu domů jsem začala dělat až po návratu z Polska v roce 2004. Přihlásila jsem se do kurzu pro dobrovolníky a hned jsem také začala dobrovolnicky pracovat – měli jsme tehdy Volkswagen Transporter, kterým se daly výborně vozit do rodin postele. A protože jsem vzděláním knihovnice, dostala jsem nabídku založit v Cestě knihovnu jako důležitý a srozumitelný nástroj vzdělávání a osvěty. S velkými obavami, ale také s velkou chutí jsem na nabídku kývla.

Knihovna vznikala jako srdce osvětové větve Cesty domů.

Byla knihovna hned od začátku zamýšlena jako veřejná?

Idea veřejné paliativní knihovny vznikla v roce 2004. Otcem té myšlenky byl Štěpán Špinka a předlohou jí byla The Halley Stewart Library při hospici St. Christopher’s v Londýně. Vznikla jako srdce osvětové větve Cesty domů, jako místo, kde se přirozeně shromažďují lidé z veřejného prostoru, kteří se zajímají nebo se musejí zajímat o smrt a umírání. Zdolali jsme všechny stupně k vybudování knihovny – od schválení ministerstvem kultury až po naplnění regálů a vypracování funkčního knihovnického systému, jak katalogizovat knihy a jak je půjčovat. Veřejnosti začala knihovna sloužit v březnu 2005.

Čím jste regály plnili?

Fond jsme budovali z dostupných českých knih a relevantních cizích, zejména anglicky psaných publikací, a ty jsme kupovali buď přes známé přímo v cizině, nebo přes e-shopy. Odhaduji, že jedna čtvrtina fondu byla anglicky. Samotné stavění knižního fondu jsme vymysleli v sedmi základních kategoriích: Lékařství, Ošetřovatelství, Sociální práce, Psychologie, Duchovní literatura, Etika a Ostatní, tedy hlavně tematická beletrie. Co se týká periodik, nakupovali jsme asi pět časopisů odborných českých a jeden anglický, tehdy ještě všechno papírově.

Kdo byl typickým návštěvníkem knihovny?

Měli jsme tři typy čtenářů: zaměstnance Cesty domů, studenty – zejména z oborů sociální práce, psychologie a sociologie, a pak dobrovolníky a pozůstalé. Dodnes mi dělá velkou radost potkávat „své“ dávné čtenáře na paliativním poli, a že jich je! V knihovně a pro knihovnu pracovala skupina dobrovolníků. Hlavními pomocníky byli Luďka Nohýnková, Lenka Beranová, Olga Brunnerová, Zdeňka Řeháčková a Vašek Ryšavý, ale když bylo potřeba, pomáhali i další z dobrovolnické skupiny. Luďka Nohýnková později po mně knihovnu převzala. Byla to ona, která knihovní novorozené nedochůdče v Bubenské ulici vychovala, zkrotila prvotní chaos a vytvořila z něj dospělou funkční knihovnu v Boleslavské ulici vybavenou novým funkčním kompatibilním knihovnickým systémem. Po ní pak knihovnu převzala Eliška Mlynáriková a dnes ji vede Tobiáš Kolmačka. Jsou to všechno skvělí knihovníci a dnešní krásná a funkční veřejná knihovna je jejich úctyhodné dílo.

Nebývá zvykem budovat knihovnu od nuly.

Je provozování knihovny s paliativním zaměřením v něčem jiné než provozování jiných knihoven?

Technicky jistě ne. Jiné bylo spíše to, že knihovna nově vznikla a budovala se od nuly. To nebývá zvykem. Veřejné knihovny bývají staré zavedené instituce s úctyhodnou historií. Myslím, že většina knihovnických výzev, kterým jsme čelili, by byla v podstatě stejná, kdybychom od nuly budovali, řekněme, knihovnu o pivovarnictví.

Lidsky to ovšem jiné bylo. Naši čtenáři chodí pro knihy se specifickou tématikou. Když si někdo přijde půjčit knihu o komplikovaném truchlení, protože jeho sestra neví jak dál, pak už knihovník nemůže být jen profík přes knihy. Je člen týmu, který se skládá z různých odborníků, a je tu proto, aby klientům účinně pomohl.

Přinesl rozjezd a provoz knihovny s tématem konce života i nějaké veselé momenty, na které vzpomínáte?

Rozhodně, vybavuji si třeba, jak naše kamarádka Veronika Kuchyňová měla za úkol nakoupit pro nás v Bruselu nějaké knihy. Vytasila se v knihkupectví s dlouhým seznamem a prodavač se rozzářil. Úsměv na rtech mu ale stydl a tuhl, když četl ty názvy: kde nebylo slovo umírání, tam bylo rovnou smrt!

A pak si vzpomínám, jak jsme se nasmály s ředitelkou Cesty domů Martinou Špinkovou na předávání cen Knihovna roku 2006. Vyznamenané knihovny dostávaly ceny z rukou tehdejšího ministra kultury Martina Štěpánka. Povídám tedy Martině: „Tu hlavní cenu musíme dostat my. Ty jsi Martina, já Štěpánka…“ A tak to taky bylo.

Více o knihovně