Seznamka
emeritní prof. Bernd Jochen Hilberath
Autor: www.feinschwarz.net / archiv autora
Prof. Bernd Jochen Hilberath je přesvědčený, že církev má pravomoc světit ženy na kněze. Protiřečí tento teologický názor neomylnému rozhodnutí papeže?
Roku 1994 přednesl Jan Pavel II. v apoštolském listu Ordinatio sacerdotalis s nejvyšší autoritou své rozhodnutí, že církev nemá pravomoc světit ženy na kněze. List vyžaduje, aby všichni věřící závazně přijali tento postoj. Roma locuta – causa finita? Myslím, že v tomto případě ne.
„Všichni“ věřící mohou v této věci jen těžko přijmout papežskou definici za svou, natož ji prezentovat ve společnosti. A to ze závažných důvodů.
Teoložky a teologové, kteří se zasazují o jáhenství a kněžství žen, by zdánlivě mohli své úsilí vzdát. Je totiž v zájmu zástupců římského učitelského úřadu a některých kolegů z oboru dogmatiky bránit papežské rozhodnutí, a tím také zajištění vlastního klerikálního statusu. Protože exegetické a historické poznatky proti svěcení žen nemluví, soustředí se zastánci vyloučení žen z kněžské služby na symbolickou teologii kněžského úřadu, podobně jako apoštolský list. Když ale symboliku důsledně domyslíme, zjistíme, že i tato teologická zdůvodnění jsou slabá.
Proto jsem se rozhodl zopakovat argumenty, které službu žen podporují. Církev má pravomoc světit/ordinovat ženy. Tento text vznikl především kvůli kolegyním, které se zasazují o jáhenství, kněžství a episkopát žen, a jsou proto očerňovány, případně jim hrozí odebrání kanonické mise.
1. Novozákonní stav
Ježíš z Nazareta očekával, že definitivní příchod Božího království nastane bezprostředně. Nedělal žádná opatření pro čas „potom“. Ti, kteří ho následovali, se podíleli na jeho zvěstování slovy i skutky. Byly mezi nimi i ženy. Některé ho následovaly pod kříž a staly se prvními hlasatelkami jeho zmrtvýchvstání. V zástupu učedníků a učednic mělo „dvanáct“ vyvolených speciální funkci: reprezentovat dvanáct praotců obnoveného národa Izraele. Z tohoto důvodu je pochopitelné, že to byli jen muži. Nelze z toho však vyvozovat závěry pro církevní úřady – patriarchové nemají v této funkci nástupce. Lukáš mluví o „dvanácti“ jako o prvních apoštolech. Mají to být první svědkové Ježíšova života, smrti a vzkříšení. Dosvědčují identitu vzkříšeného Pána, který je totožný s pozemským Ježíšem. Apoštolů ale není jen těchto dvanáct: Lukáš jmenuje jako apoštoly také Pavla a Barnabáše. Pavel sám nazývá své spolupracovníky a spolupracovnice rovněž apoštoly, příkladem zaznamenaným v Písmu je žena, která se jmenovala Junia (srov. Řím 16). Hlavním úkolem apoštolů je zvěstování evangelia, patří sem také dohled (episkopé) nad jednáním v obci, které by mělo odpovídat evangeliu.
Nemuselo by nás dnes znejisťovat, když církevní struktury a úřady neodvozujeme od pozemského, předvelikonočního Ježíše. Je to vzkříšený Pán, kdo povolává svědky víry. Pověřuje je, aby šli do celého světa a získávali ze všech národů učedníky a učednice (srov. Mt 28,19; Sk 1,8). Ve vznikajících obcích je to Duch svatý, který uděluje charismata každému a každé, kdo slouží budování obce ve znamení Ukřižovaného (tedy ne k vlastní slávě a uspokojení vlastního ega).
Také ustanovení presbyterů a episkopátu apoštoly je dílo Ducha svatého. V rámci této duchovně-charismatické struktury se rozvíjejí duchovní dary k „úřadům“ ‒ službě, která se chápe jako trvalá. Některé osoby byly pro obec zásadní, a proto také byli tito lidé velmi brzy pověřováni prostřednictvím vkládání rukou.
2. Historický stav
Ti, kteří by chtěli vyloučit ženy z jáhenské služby, rádi poukazují na jednotu řádu, který se později rozvinul do tří „úřadů předávaných svěcením“. Tento „řád“ je však fikce; služby uznávané v církvi jako konstitutivní (diakonát, presbyteriát, episkopát) se mnohem častěji předávaly svěcením (ordinací). Kromě této prehistorie křesťanství znají dějiny naší církve rozmanité příklady toho, že ženy zastupovaly úřady a služby, ke kterým by dnes bylo toto svěcení potřebné.
Definitivní vyloučení žen ze služeb předávaných svěcením (ordinací) a jeho dodatečná teologická legitimizace není nijak nevyhnutelná. Pokud by bylo, musely by se různé historické případy hodnotit jako neortodoxní.
Jestliže někdo argumentuje tím, že církev teprve později vrostla do pravdy víry, a proto odvozuje platnost od určitého okamžiku dále, používá při pochopení vývoje dogmat evoluční koncept. Dogmata ale historicky podmíněná nejsou.
Ještě zásadnější je ovšem hermeneutické pochopení situace. Exegetický a historický stav nás nemohou zprostit odpovědnosti za rozhodování dnes. Je na nás, jestli budeme i v současnosti pokračovat ve vylučování žen ze služeb a úřadů církve. Ve své reakci na Ordinatio sacerdotalis formuloval tehdejší primas Anglikánské církve svůj postoj takto: Zůstat věrný Ježíši Kristu znamená ptát se, co od nás Kristus dnes chce. Je to snad neortodoxní nebo dokonce heretický postoj?
3. Ontologické versus funkcionální kněžství?
Jako hlavní úkol nositelů církevního úřadu se označuje jednání „in persona Christi capitis“. Nemyslí se tím ovšem nějaké fyzické napodobování Ježíše jako při pašijových hrách. Persona (osoba) tu neodpovídá tomu, jak rozumíme napodobování člověka v naší západní tradici. Jde o jeho roli. Kněz jedná v roli Ježíše Krista. To Ježíš je ‒ jak učil už Augustin ‒ tím, kdo křtí, poskytuje nám proměněné dary chleba a vína či osvobozuje od hříchu.
Oblíbená námitka, že zastánci svěcení žen uvažují jen v kategoriích „funkcí“ místo kategorií ontologických, je krátkozraká. Existují funkce, které nejsou jen vnější, ale utvářejí podstatu. „Funkční“ je např. moje úloha jako pokladníka církevního spolku. Moje mnohem hlubší role manžela, otce rodiny, a také například profesora teologie má ale také „funkcionální podstatu“. Dietrich Bonhoeffer definuje teologickou podstatu Ježíše jako „být zde pro druhého“. To je funkce, z níž je zřejmé, jak moc podstatu formuje.
4. Ženich a nevěsta?
Jestliže nepovažujeme historický a biblický nález za dostačující, působí argumentace symbolikou jako poněkud nadbytečná. Jistěže, Ježíš byl muž. To ale neznamená, že se Bůh mohl stát člověkem jen v mužské podobě. V tehdejších společenských poměrech to byla snazší cesta, jak dospět k cíli, i když šlo jen o jednu ze dvou možností. Podstatou spásy, která vyplývá z Ježíšovy oběti, přece není Ježíšovo mužství, ale skutečnost, že se Bůh stal člověkem. Nikde se nevyžaduje nutnost být mužem. Pokud chceme předejít záměně mezi Ježíšem Kristem a nositeli tohoto úřadu, bylo by symbolicky vhodnější, aby tuto službu vykonávali muži i ženy. Tak by lépe zprostředkovali Boha, který se stal člověkem.
Používání oblíbeného symbolu nevěsty a ženicha svědčí o nedostatečné teologické reflexi. Popisovat obraz Krista a církve jako vztah nevěsty a ženicha ve společnosti, kde jsou si ženich a nevěsta rovni, není dost dobře možné. Kristus se pro církev rozhodl z lásky, ale jeho vztah k ní není rovnocenný. Přenesení obrazu svatby na vztah úřadu (kněze) a obce má navíc paradoxní důsledky. Symbolizovat nevěstu mohou pouze muži, a to jen tehdy, pokud jsou vysvěceni na ženichy.
5. Přirozená podobnost, nebo svátostná reprezentace?
Úřad předávaný svěcením reprezentuje roli, funkci, vztah Ježíše Krista k obci věřících, ve které je Kristus přítomný a sděluje se v Duchu svatém. Činí to „extra nos“, tedy mimo nás. Posvěcení není z nás, spíš ho dostáváme jako prostředek záchrany. V tomto kontextu se mi jeví užitečná definice svátosti tak, jak ji formuloval Hugo od sv. Viktora: „ex similitudine repraesentans, ex institutione significans et ex sanctificatione continens“ – svátost je viditelným znamením neviditelné duchovní milosti, kterou reprezentuje na základě podobnosti a obsahuje ji díky Božímu posvěcení.
O jakou podobnost jde? V diskuzi o svěcení (ordinaci) žen někteří obhajují přirozenou podobnost. Jaká přirozená podobnost je třeba, abychom mohli reprezentovat Krista jako dárce? Můžeme se podívat na analogii u eucharistických darů. V čem jsou chléb a víno tak podobné, že se v nich jako v pokrmu k věčnému život může darovat Kristus? Je zásadní, že jde právě o chléb a víno, nebo že chléb a víno jsou základními potravinami, které současně přinášejí radost? Pokud přijmeme tento výklad, pak se v jiných kulturách mohou jako eucharistické dary používat i jiné základní potraviny.
Potřebuje suverénní dárce přirozenou podobnost prostřednictvím muže v roli Krista jako hlavy církve? Nespočívá teologická podstata v protějšku Krista uprostřed obce?
Pokud ano, není třeba ztělesňovat člověka Ježíše, který žije ve svém oslaveném těle po Boží pravici, nýbrž dárce, který je „extra nos“.
Jiná teologicky vhodná varianta ukazuje, že argumentace symbolikou nese rysy jisté libovůle. Kněz jedná z pověření Kristem ‒ reprezentuje tedy „in persona capitis“ ne Ježíše pozemského, ale vzkříšeného v Duchu a vyvýšeného k Otcově pravici. Ten je zpřítomňován v eucharistické slavnosti. Duch Kristův je „přirozeně“ znázorňován ženskými a mateřskými obrazy. Protože v hebrejštině stejně jako v raném křesťanství (především v syrském prostředí) je Duch svatý zobrazován jako ženský či mateřský (aniž bychom přehlíželi, že také muži mohou mít takové vlastnosti a/nebo způsoby jednání). Duchovní postava Krista by se tudíž měla znázorňovat ženskými obrazy, což by vzhledem k přirozené podobnosti dávalo smysl. V syrské teologii je matkou věřících Duch svatý, ne církev. Duch svatý je síla, která vychází z Ukřižovaného. V tradici je spojena s Kristovým bokem, z něhož vytéká krev a voda, tedy eucharistie a křest.
Pro církev, která se chápe jako základní svátost, je reprezentace onoho extra nos (nos = my = ženy a muži) podstatně přesvědčivější než symbolicko-teologické myšlenkové hry. Církev je právě jen znamení a nástroj v povolání Krista a v síle Ducha svatého.
___
Text: Prof. Dr. Bernd Jochen Hilberath, emeritní profesor, v letech 1992‒2013 působil jako profesor dogmatické teologie a dějin dogmatu na Katolické teologické fakultě Eberhardovy-Karlovy Univerzity Tübingen.
Článek byl v originále publikován v únoru 2021.
Překlad: Petra Švecová
