Pokud vidím projíždět auto bez denního svícení, nedá mi to a vzpomenu devadesát let starý případ. Proč?
To takhle byla r. 1931 bouřka, déšť a nevlídno. V Olomouci byl však té noci jakžtakž klid, občas nějaká hudba z podniku, výkřiky opilců, všechno spíše z dálky. Elektrické svítilny svítily a policista pochůzkář mohl jen přitáhnout plášť a službu dokončit. Najednou se Štefánikovou třídou rozlehl řev motoru a kolem policisty prolétlo neosvětlené auto. Zastavilo na křižovatce. Rozpoznávací světla u tabulky s číslem nebyla vidět a policista šel na ten nedostatek řidiče upozornit.
Než došel k automobilu, dveře se rozlétly a ven se vymotal pán, který pokračoval vozovkou velmi nejistým krokem. Policista mu nevěnoval pozornost, začal se šoférem probírat neosvětlené auto. Šofér se kroutil jako žížala a vtom si strážník všiml chování pana Hájka. To byl onen pán s nejistým krokem. Nyní se provokativně postavil kousek od nich a začal ulevovat svému měchýři tak, aby policista viděl.
„Pane, tohleto se nedělá na veřejné ulici. Skliďte se někde jinde,“ napomenul ho strážník. Hájek jej dobře slyšel, ale klidně pokračoval dál. Byl vyzván podruhé, ale nyní již očividně strážníkovi předváděl svou lhostejnost. Dokonce reagoval poznámkou, která se shodovala s jeho čuňáckým chováním (citace z novin Soudní síň). Strážník tedy vytáhl notes a chtěl, aby se pán legitimoval. Hájek tomu rozhodně nebyl nakloněn a ihned odmítl, sprostě a hlasitě.
Nyní se to již semlelo rychle. Strážník chtěl Hájka dopravit na strážnici. Přispěchal mu na pomoc majitel autodopravy Mikule, který vzal Hájka pod druhou paží, a vedli jej. V tom byl Mikule odvolán zákazníkem, Hájek zůstal se strážníkem sám. Prudce se vyprostil a vrazil pěstí policistovi do prsou. Ten ho varoval: „Mírněte se, člověče! Víte, co děláte?!“ Vykřikl, neboť občan Hájek se již dopustil velkého přestupku.
Jenže ten právě pozbyl smyslu pro varování i paragrafy, vrazil do strážníka podruhé a dokonce mu vlepil facku. V tu ránu dostal obuškem a zazněla píšťalka. Musíme dodat, že se tehdy do sporu připletl ještě náhodný kolemjdoucí, ale ten si to brzy odseděl a víc se o něm soudnička nezmiňuje. Jistě si již uvědomil, že napadení strážníka není nic správného. Zvláště, když už přiběhli další strážníci a pana Hájka (i toho „ochránce) odvedli na stanici. Potom již byl na ulici klid. Tedy až do soudu.
Pan Hájek tam tvrdil, že „to“ celé tak vůbec nebylo. A kdyby přece jenom bylo, byl přece opilý a za nic nemohl! (Tehdy opilost považovali za polehčující okolnost.) Soud však rozhodl, že pan Hájek naopak moc dobře věděl, co dělá. Byl uznán vinným veřejným násilím a za to si nakonec zasloužil jeden měsíc těžkého žaláře.
A jeho šofér? Ten si už jistě dával pozor, aby mu světla svítila, jak mají, když se z takové maličkosti na začátku může stát veliká kauza pro soud!
Zdroj: Soudní síň (Týdeník soudních případů vydávaný od roku 1923.)
