Pamětníci prvních setkání dosvědčují, že každým rokem účastníků přibývá, a letos, jak konstatoval katolický pan farář, zde bylo 91 lidí a jeden pejsek. Ukázalo se, že jeden unikl pozornosti, tak se opravil, pejskové byli dva. 

Nenápadně, stranou městského ruchu a mimo pozornost médií, a to je spíš dobře, se zde děje něco, co před lety charakterizoval generální vikář Michael Slavík jako „opravdovou ekumenu“, tj. srozumění u nás působících křesťanských církví. V tomto smyslu také letos hovořili všichni tři pánové faráři. Úmyslně neuvádím, co který říkal, protože to v podstatě byla vyjádření, která mohl vyslovit kterýkoli z nich. Že lidé touží po dlouhém věku, i když asi ne po takovém, kterého se údajně dožil biblický Adam, těch 930 let je přece jen těžko představitelných, ale že je hlavní naplňovat život dobrými činy. Ale také, že dopustí-li se člověk chyb, má stále šanci na nápravu. A jak je důležité si uvědomovat, že když se nám nedaří, nebo si to aspoň myslíme, existuje ještě jedna instance, na kterou se lze obrátit. A ta nezklame. Přitom je dobré mít stále na paměti, jak je důležité být jako vinné ratolesti naroubované na jeden kmen, vždyť pouze to může přinést dobré ovoce.

Ano, krásná slova, která ale nemusejí platit jen pro křesťany, ať už bratry husity, bratry české bratry či bratry katolíky, ale i pro nás všechny, Čechy, Moravany a Slezany. A zejména dnes, kdy je společnost atakována tolika rozptylujícími kauzami, strachem z onemocnění, z ekonomické recese či morálního úpadku, a pociťuje rozčarování z politiky. Každá doba měla a má své strachy a problémy, ve skutečnosti jsou ale stále stejné, a recept je také stále stejný: srozumění, víra, radost ze setkání a naděje. 

Ještě jeden efekt ekumenické poutě: Letos vynesla sbírka určená pro Hospic Křídla ze Sedlčan pěkných 14 200 korun. Podle Vladimíra Kuncla to je zase o něco více, než kolik se vybralo v loňském roce.

Josef Duben