Po stopách jednoho z českých popravených pánů. Schlikovi hospodaří ve Veliši

V den exekuce se brzo ráno na nebi objevila velká duha. Odsouzenci ji brali jako symbol naděje, milosti, ta však od císaře Ferdinanda II. nepřišla. 

V pět ráno zazněl výstřel z děla na Pražském hradě, který oznámil, že hrůzostrašné představení začíná. Jako první vstoupil na dřevěné lešení potažené černým suknem Jáchym Ondřej Schlik. Byl sťat a poté mu popravčí Jan Mydlář uťal i jeho pravici.

Po popravě kat pověsil hlavu hraběte s utnutou rukou na Staroměstskou mosteckou věž. Vydržela tam jedenáct měsíců, poté byla na přímluvu vdovy pohřbena k tělu v kostele u sv. Salvátora v Praze. Zbývající lebky byly pietně sňaty až po deseti letech a přeneseny do Týnského chrámu. 

Hrobku u sv. Salvátora za deset let vyplenili Sasové a Schlikovo tělo se podělo bůhvíkam. Zůstala jen lebka, kterou měl od té doby v držení vždy nejstarší člen rodu. Když v roce 1926 nechal vystavět Jindřich Schlik rodinnou hrobku ve Veliši, kranium spočinulo na tomto místě.

16 fotografií

V devadesátých letech dvacátého století se ho však zmocnili zloději vykrádající památky. Naštěstí je policie dopadla a lebka se vrátila do rukou Schliků. Ti ji umístili do kaple na zámku v Jičíněvsi.

„Lebky popravených, které byly vystaveny na Staroměstské mostecké věži, se po sejmutí po pár letech ztratily. Zřejmě spočívají v tajném hrobě. Jediná, která zůstala, patří Jáchymu Ondřeji Schlikovi. Věřím, že už najde kýžený klid. V těchto dnech na něj náš rod vzpomíná, k čtyřistaletému výročí popravy jsme vydali pamětní minci s jeho podobiznou,“ říká Ilona Schliková. Elegantní dáma patří mezi potomky popraveného šlechtice a spolu se svou sestrou Margaretou se stará o v restituci navrácenou Veliš.

„Veliš vlastní náš rod od roku 1634, kromě komunistické totalitní éry, kdy nám komunisté majetek sebrali. Má pro nás historický význam, už jen z toho důvodu, že je v obci umístěná rodinná hrobka. Původně byla až do padesátých let zdarma přístupná veřejnosti, ale správce hřbitova sem za úplatek vodil lidi. Když se to mí předci dozvěděli, nechali pietní místo uzavřít,“ říká  Margareta Pospíchalová Schliková.

Hrobku si tedy lze prohlédnout jen zvnějšku, popřípadě do ní nahlédnout dovnitř přes sklo. „Poslední pohřeb se tu konal před patnácti lety, spočívají zde mí rodiče, teta a strýc,“ dodává Margareta.

Lesní baroko

Vesnice vzdálená necelých deset kilometrů od Jičína se však pyšní ještě další pozoruhodností. Leží v unikátní barokně komponované krajině zvané Mariánská zahrada, kterou vytvořil František Josef Schlik (1656 - 1740) se svou manželkou Marií Annou. Urozený pár marně čekal na potomka a prosil o požehnání Boha a Pannu Marii.

Na důkaz své zbožnosti vybudoval na svém panství sakrální stavby zasazené v přírodě. Schlik přizval ke spolupráci významné architekty a spolu s nimi vytvořil důmyslnou krajinnou kompozici se silným duchovním rozměrem.

Dnes již výsledek jejich díla není tolik patrný, ale stavby a krajina jsou propojené do obrazců a struktur. V lesích Velišského hřbetu tak vznikly čtyři kaple, k nimž vedou již téměř zaniklé aleje a lesní průseky, kudy chodívala procesí. Objevování skrytých svatostánků tak přivádí turisty ke krásné architektuře, k osamoceným lokalitám a k tajuplným zákoutím. Jednou z těchto staveb je na zalesněném vršku u Veliše Loreta (kopie Svaté chýše, údajného domu Panny Marie, který byl podle legendy přenesen z Nazaretu do Itálie) se stejnojmennou kaplí.

Za památkou se vydávám z obce po silnici a posléze vcházím do zeleného hvozdu. Stoupám do kopce, nad hlavou mi šumí listy statných dubů a okolní atmosféra mi trochu připomíná magickou keltskou Anglii. Když vystoupám na vrchol, zjeví se přede mnou obdélníková kamenná kaple Jeana-Baptiste Matheye.

Slavný architekt (jeho dílem je například Trojský zámek v Praze) vybudoval na ploché střeše ochoz, jež sloužil jako vyhlídková terasa. Přístup na ni vede jen z vnitřku Lorety. Kaple je otevřena jen několikrát do roka, většinou na bohoslužby.

Pyramida místo hradu

Schlikové vlastnili také hrad Veliš, jež stál na stejnojmenném kopci nad obcí. Dnes z něj zbyla jen zřícenina, na jejímž vrcholku ční malá věž ve tvaru několikastupňové pyramidy. Kolují o ní tajemné fámy, říká se, že je vojenskou pozorovatelnou, střílnou nebo nedostavěnou rozhlednou. Jde o observační sloup trigonometrického bodu, který je významnou součástí zeměměřičské sítě České republiky (zaměřují se podle něj mapy). 

Odtud jsou vidět i další body zanesené v geodetické síti - Ještěd, Sněžka, Bezděz, Zvičina, Kunětická hora, Vysoká a Sadská. Navíc skýtá krásný pohled na Jičínskou kotlinu s Kozákovem, Kumburkem, na Trosky a na panorama Krkonoš. Observační sloup na Veliši dělníci zhotovili z cihel a materiál dopravovali nahoru kolejovou lanovkou, kterou vybudovali jen pro tento účel na jižním svahu kopce. Výstavba trvala padesát dva dní a byla dokončena 22. července 1942 za celkové náklady 65 800 protektorátních korun.

Pilíř, do jehož vnitřku vedou plechové dveře, patří do majetku Zeměměřického ústavu v Praze a jako jeden z mála zachovaných v naší zemi má status technické památky. Ke sloupu se dá dojít pěšky, avšak prašná cesta vedoucí sadem po okraji lomu je nezajištěná, velmi špatně schůdná a poměrně nebezpečná.

Může se hodit Krajinu kolem Veliše můžete poznat také prostřednictvím questu (hledačky) „Putování po lesních kapličkách Mariánské zahrady s Annou a Františkem Schlikovými“. Na cestu se vydáte s návodem a budete hledat indicie a luštit tajenky. Pokud budete úspěšní, objevíte poklad. Průvodce s trasou a s úkoly najdete na internetu a v informačních centrech v Jičíně, Kopidlně a Bukvici. Délka výletu, na který se můžete vydat po celý rok, činí zhruba jedenáct a půl kilometru a na jeho poklidné zvládnutí budete potřebovat celý den.