Tip na výlet: Hraničář České Kanady

Úsek česko - rakouské hranice východně od Nové Bystřice až za Slavonice tvoří zvlněná jižní část Českomoravské vrchoviny, většinou porostlá hlubokými tmavými lesy, ne nadarmo se jí také dodnes přezdívá „Česká Kanada“. Za středověku jí procházelo několik obchodních stezek, a bezpečnost na nich i v přilehlých oblastech zajišťovaly tak zvané královské strážní hrady. Krásným a na našem území dosti vzácným příkladem takovéto obranné stavby je hrad Landštejn.

Založen jako protiváha rakouského hraničního hradu, který stával „přes údolí“ někde v prostoru současné osady Pomezí. Území, ležící kolem obou opevněných bodů, tvořilo tehdejší hranici a vedla jím důležitá obchodní cesta z Čech přes Rakousko do severní Itálie.

Hrad byl postaven na popud krále Přemysla Otakara II někdy mezi roky 1222 a 1231, kdy je již zmiňován jako obyvatelný. Zanedlouho po dokončení hrad přechází do držení jedné větve rodu Vítkovců, prvním majitelem se stal Oldřich kolem roku 1259. Po vymření rodu se Landštejn stává majetkem krále Václava IV, ten jej záhy postupuje Krajířům z Krajku. Za jejich panování došlo k renesanční přestavbě hradu.

Roku 1579 hrad prodává poslední členka rodu, Anna Roupovská, poté se majitelé panství často střídají. Za třicetileté války jej dobývá císařský vojevůdce hrabě Buquoy. Neustálé změny v držení pokračují i po skončení celoevropského konfliktu. Poslední rána na hrad dopadá roku 1771, kdy je zapálen bleskem, vyhoří, není již opraven a nastává jeho přerod ve zříceninu.

Doba založení hradu a ryze vojenský účel se samozřejmě podepsaly na jeho vzhledu a dispozici. Zcela v intencích tehdejších hradních architektů a jejich filosofie tvořil hlavní obranný prvek mohutný donjon na jižní straně, obytnou funkci zastávala menší věž s kaplí v severní sekci jádra. To obepínala mohutná hradba o pětibokém půdorysu se vstupním traktem na severu.
V druhé polovině patnáctého století proběhla přestavba, která měla za úkol přeměnit strohou vojenskou pevnost v renesanční sídlo. V prostoru původní vstupní brány byla vztyčena další obranná a obytná věž, a v západní části hradeb byla proražen a opevněn nový vstupní trakt. Obě původní věže byly zvýšeny o jedno patro a ke hradbám byla přistavěna dvě nová křídla obytných paláců. Hrad byl díky lepším parametrům děl obkroužen dalším pásem hradeb, posíleným třemi polokruhovými baštami, čímž se radikálně zvětšil zastavěný a bráněný prostor. Obranu východní části posílila mohutná sypaná zemní bašta, čímž areál hradu nabyl dnešní podoby.

Přístup:

Jediná přístupová silnice je „152“, vedoucí z Nové Bystřice (jižně od Jindřichova Hradce) pěkně podél hranice s Rakouskem do Slavonic. Ve Starém Městě pod Landštejnem z ní odbočíme k severu a po chvilce jízdy se z lesů vyloupne strohá a syrová silueta hradu. Ostroh objedeme východní stranou a na přístupové šíji najdeme parkoviště (GPS: N49 1 32.199 E15 13 48.931). Další plocha k odstavení strojů je za nedalekou restaurací (GPS: N49 1 34.649 E15 13 47.541).

Okolí:

Česká Kanada je region obdařený jak bohatstvím více méně nedotčené přírody, tak i na pamětihodnosti a místa, související převážně se spletitou a leckdy i bouřlivou historií.
Na tu nedávnou narazíme hned po pár kilometrech jízdy místní silničkou západním směrem na jižním svahu Jeleního vrchu. Hned vedle silnice zde probíhá linie předválečného lehkého opevnění Klášter II, sestávající z jednotlivých, navzájem se kryjících a podporujících LO38, známých „řopíků“. Zajímavostí zdejších pevnůstek je skutečnost, že se zde nabízí prohlídka bunkru, tak jak vypadal a byl vybaven na podzim 1938, a také, jak byly zdejší „řopíky“ vybaveny ještě před cca čtyřiceti léty. Linie proti Rakousku totiž hrála svoji roli i v plánech obrany území ČSSR. To byla tak trochu paranoia tehdejších armádních papalášů, neboť sousední stát je již od druhé světové války neutrální a nebyl a dodnes není členem NATO.

Sjedeme lesem do volnějšího terénu a najedeme na hlavní silnici do Nové Bystřice. Lehce zvlněné ploché údolí, rybníky kolem, u jednoho z nich se můžeme zastavit u mohutného kostela, jediného pozůstatku kláštera paulánů, který zde stál až do reforem císaře Josefa II.
Jakmile se po pravé straně objeví rozlehlý rybník Osika, blížíme se k další zajímavosti. Nelze ji přehlédnout, dlouhý železniční viadukt přes údolí říčky Dračice se silnicí převádí zdejší technickou raritu číslo jedna – úzkokolejku z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. Hned vedle nádražíčka Albeř stojí hostinec U Bobase, kde mohu jen doporučit zastavení a lehké či sytější občerstvení u stolů před budovou. Budete-li mít to štěstí a nebo si šikovně naplánujete výlet, můžete si z pohodlí cateringu vychutnat jízdu historické soupravy tažené parní lokomotivou.

Do prvního většího městečka na naší trase, Nové Bystřice, už je to jen kousek. Jak naznačeno v předchozím odstavci, zamíříme ponejprv na koncové nádraží úzkorozchodné trati. Ač bylo záměrem stavitelů dráhy ji postupem času spojit s nedalekou rakouskou úzkokolejkou Litschau – Gmünd – Groβ Gerungs, první světová válka a následný zánik společného státního útvaru do tohoto projektu „hodil vidle“ a to tak že dodnes… tudíž koleje zde končí. Nutno poznamenat, že se čas od času objevují návrhy na spojení a vytvoření unikátní středoevropské sítě úzkokolejek, nicméně následný náraz do finančně syrové reality je fatální.

V dříve plně obsazené budově nádraží si tak alespoň dnes můžete omrknout menší ale zajímavou expozici o zdejší dráze, a kdo má chuť, může se občerstvit v nádražním skladišti, dnes adaptovaném na sympatickou osvěžovnu. Otevřeno je bohužel pouze v turistické sezóně. Opět, kdo nahlédne do aktuálního jízdního řádu, může zde zastihnout jak normální, tak i historický vlak při přepřahu lokomotivy.

Zajímavostí Nové Bystřice však není pouze železná dráha. Samozřejmě zde najdeme (hlavně v centru) zajímavou dobovou architekturu, nás jako milovníky všeho co páchne benzínem a olejem určitě zaujme veteránské muzeum, které zde před několika léty vzniklo v přestavěném objektu textilní továrny díky úsilí pana Janouše. Zaměřil svoji sbírku na zaoceánskou provenienci, tedy auta vyrobená v USA. V jednotlivých sálech zde stojí exponáty, charakterizující jednotlivá období, doplněné patřičnými reáliemi té které doby. Každý sál nabídne místo k posezení, takže lze beze spěchu a hektiky vychutnat dobovou atmosféru, tu se podařilo autorům expozice přiblížit. Muzeum nabízí i posezení ve stylově zařízené kavárně, naše stroje lze pohodlně odstavit na továrenském dvoře. Popravdě, novobystřické veteránmuzeum stojí za delší návštěvu než za kratičkou zastávku, takže berte tento tip třeba jako cíl separátního výletu.

Doteď jsme spíše zastavovali než se pořádně svezli, tak si to trochu vynahradíme.
Z města vyjedeme po hlavní silnici směrem na Jindřichův Hradec, po pár kilometrech dorazíme do Číměře. Zde z hlavní odbočíme vpravo a na nějaký čas nás krajem povedou zapadlé okresky či lokální komunikace. V krajině se střídají lesíky s pastvinami, sem tam jeden z mnoha menších či větších rybníků. Pastva pro oko, jízda tudy není o rychlosti, víceméně „kochačka“. Protáhneme se kolem Kačležského rybníka, po hrázi mineme rybník s ponurým názvem Krvavý, raritní skutečností, že díky své poloze na rozvodí má dvě hráze.

V Hospřízi opustíme směrování k Jindřichovu Hradci a vydáme se východním směrem po úzké místní silničce. Mineme opět Krvavý rybník a krátkým lesním úsekem se dostaneme na hráz dalšího rybníka. Zde se k nám zleva přidá trať úzkokolejky, takže opět jedna malá technická raritka. Za hrází trať uhýbá vpravo, my se můžeme zastavit u typického malého nádražíčka Střížovice. Je v lese, uprostřed „ničeho“, ves shodného názvu je necelé dva kilometry dále. V době stavby dráhy tato vzdálenosti nic neznamenala, lidi byli rádi, že k té jejich obci koleje vůbec vedou. Že se k nim projdou, nevadilo.

My to do Střížovic dáme za okamžik, zahneme vpravo a mírně stoupající okreskou dojedeme do městečka Kunžaku, střediska zdejší oblasti. Projedeme jej na východní stranu (držíme se směru na Dačice), ale hned za mostem zahneme vpravo na Terezín (jasně že ne ten na Ohři...). Pokračujeme zapadlým krajem pořád rovně za nosem. Kousek za Terezínem narazíme na kraji lesa na neznačenou odbočku vlevo. Prašná, ale v pohodě sjízdná cesta se po chvilce stáčí lehce vlevo, ještě kousek a jsme v místě, kde vpravo odbočuje na louku pěšina a vede k nedalekému lesíku. Zde je možno odstavit stroj, kdo si troufá, může jet pěšinou až na okraj porostu. Odtud je to jen pár kroků ke zdejší přírodní zajímavosti.

Skalní útvar Ďáblova prdel vznikl samozřejmě přírodními morfologickými procesy, a v této oblasti České Kanady nejsou podobné skalní útvary (převážně žulové) nic neobvyklého. Najdete je v lesích i uprostřed pastvin či luk, žádný z nich ale není tak zajímavě formován. Váže se k němu samozřejmě lidová zkazka o čertu, který chtěl svést na cestu hříchu zdejšího mlynáře a jal se mu tesat sošnou ženskou. Začal její zadnicí a v tom zakokrhal kohout, nu a konec je jasný ☺. Podle mne byl pekelník mimoň, chtít zaujmout kamennou a studenou babou….
Mohutný zadek se tu od té doby povaluje a zvolna obrůstá mechem. Moc lidí sem nezabrousí, občas o víkendu a v plné turistické sezóně se jich tady může pár sejít.

Vrátíme se ve svých stopách zpět na pohodový asfaltík a zamíříme k dalšímu postupnému cíli. Což o tom, vzdušnou čarou je to coby dalekonosným kamenem dohodil, na motorce bohužel o něco dále. Ten, kdo je zde na lehčím stroji nebo si na tom svém troufne, může použít polňačky a lesňačky a dostat se na hlavní „151“ do Valtínova. Ostatní musí masív Havlovy hory a Skalky objet přes Radíkov a do obce dorazit od východu.

A proč míříme zrovna do Valtínova? Inu, jsou zde dvě místa, stojící za tu trochu zajížďky.
První z nich stojí na vrcholu Havlovy hory (680 m. n. m.). Předchůdcem zdejší rozhledny byla vojenská triangulační věž dřevěné konstrukce, stojící zde mezi léty 1950 až 1980. Roku 2013 těsně pod vrcholem vyrostla díky panu Plucarovi (majiteli pozemku) za přispění ministerstva pro místní rozvoj rozhledna U Jakuba, využívající unikátní konstrukci z dřevěných lepených prvků s ocelovými doplňky. Díky poloze lze z ochozu rozhledny přehlédnout celý region.

Pro motocestovatele tento zážitek sice znamená procházku do kopce, nicméně ti starší z nás mají podle pana majitele jistý bonus. Pakliže přijedší motocyklista je věku 60+, může vyjet až těsně pod rozhlednu (osobně vyzkoušeno :). Samozřejmostí je přiměřené chování při míjení stoupajících turistů….

Když už jsme zde, a máme čas, doporučím po návštěvě rozhledny projížďku zajímavou lokalitou. Na protější stráni vznikla přibližně ve stejnou dobu jako rozhledna kaskáda menších rybníčků, pospojovaná šotolinovou cestou. Nádrže mají primárně zádržnou funkci, zabraňují překotnému odtoku srážkové vody a v období sucha nadlepšují půdní zavlažení. Koneckonců, v dřívějších dobách byla takovéto „mininádrže“ běžné… lidi věděli, co je krajině potřebné. Dnes valtínovské rybníčky plně zapadají do krajiny, jako by zde byly odjakživa….

Od rozhledny a kaskády vodních nádržek se vrátíme kousek zpět a pokračujeme do Českého Rudolce. Malá obec pod hrází Pilského rybníka je známá díky své dominantě, díky níž se jí také přezdívá „Malá Hluboká“.

Na místě dřívější tvrze a pozdějšího barokního zámku (který v roce 1860 zgruntu vyhořel) postavil majitel panství, rytíř Michael Angelo von Picchioni, zámek ve stylu tehdy módní tudorovské novogotiky, „menší“ variantu nedaleké Hluboké.
Drtivou ránu osudu utrpěl zámek dva dny po konci války. Váleční zajatci z nedalekého tábora se s ruskými osvoboditeli opili lihem z blízkého peníkovského lihovaru a poté zámek vydrancovali.
V sedmdesátých létech přebírá objekt okresní národní výbor se zámyslem přestavět jej na domov důchodců. Nakonec je ke konci osmdesátých let rozhodnuto ze zámku udělat rekreační a vzdělávací středisko.

Chaos v záměrech využití pokračuje i po změně zřízení. Před třemi léty kupuje zámek i s parkem a rybníkem Vrzalák soukromá společnost cílem přestavět praktickou zříceninu na luxusní hotel. První práce, zaměřené na konzervaci a zajištění stavby, již probíhají.
Vždy po několika létech se při cestě kolem zastavím, a mohu tak sledovat sice pomalé, ale neustále postupující znovuvzkříšení zajímavé stavby v lůně hlubokých lesů.

Sice bychom na našem dalším putování mohli pokračovat hlavní silnicí na Slavonice, zajímavější ale bude udělat si menší zajížďku do zdejších nekonečných hvozdů. Něco zajímavého se zde určitě najde :).
Z Rudolce vyjedeme jihozápadním směrem po velmi nenápadné silničce, po dvou kilometrech dorazíme do samoty Peníkov. Vévodí ji velký statek (zde v pohodlí můžeme zaparkovat), pod hrází rybníka je náš cíl. Vedle Doubkova mlýna stojí katr, neboli pila poháněná vodním kolem.

Rybník dodával vodu pro mlýn od roku 1730. V polovině následujícího století vedle něj mlynář postavil vodní pilu. Souhrou náhod byl sice mlýn později zrušen, pila však pracovala až do sedmdesátých let. Po ukončení provozu zůstala budova i technologie zachována, neboť byla prozíravě o deset let předtím prohlášena za národní památku. Bohužel postupem doby chátrala, nebyly penízky... V létech 2001 až 2005 díky mnoha sponzorům mohlo zdejší občanské sdružení „Zkrášlovací spolek Rudolecko“ a jeho spolupracovníci přikročit k rekonstrukci pily do původního a provozuschopného stavu.

Každou sezónu od května do srpna je pila přístupná a můžete si tak prohlédnout dílo, za kterým stojí šikovnost předků a jejich schopnost i se skromnými prostředky vybudovat užitečného pomocníka ve zpracovávání okolního lesního bohatství. Navíc, každou sobotu a o prázdninách i ve středu se ve dvě odpoledne pila spouští a předvádí se „ukázkový pořez“. Milovníci dobrého jídla si mohou ve statku zakoupit vynikající sýry a další místní produkty.

Pokračujeme dál lesní silničkou až do Stálkova, kde zahneme vlevo, ještě kousek a dojedeme do místa, kde se silnice křižuje se zelenou turistickou značkou. Tady ponecháme stroj(e) a pohodovou stometrovou procházkou dojdeme na dno mělkého údolíčka. Jsme na místě.
Nedlouho po druhé světové válce, ke konci padesátých let, se dalo dohromady několik slavonických občanů, a na základě odkazů a pověstí začali v lesích západně od města hledat pozůstatky osady, která měla kdysi dávno zaniknout. Podnětem byly vzpomínky jednoho z nich, že jako malý kluk při svých toulkách lesem narazil na kamenné základy budov.

Pátrání se zaměřilo na oblast jižně od okresky na Stálkov, do údolí Slavonického potoka. Nejprve se podařilo nalézt kamennou studnu, pak se hledači zaměřili na nedaleký mokřad a bylo vyhráno. Zdařilo se objevit celkem šestnáct základů selských stavení i s hospodářskými budovami. Tady skončila aktivita amatérů, další pokračování už bylo na archeolozích z Moravského muzea v Brně. Průzkum přinesl mnoho zajímavých nálezů, a Pfaffenschlag se tak stal lokalitou raritní nejen v českém, ale i v evropském měřítku. Díky tomu, že osada byla vypálena v období husitských válek, zanikla a nikdy nebyla obnovena, zůstaly její zbytky ve stavu, v jakém byly opuštěny. Při odkrytí tak daly zajímavý a ucelený obraz o životě v malé středověké vsi.
Dnes jsou základy budov celoročně volně přístupné.

Naše další cesta pokračuje do střediska regionu, Slavonic. Než se ale na obzoru objeví střechy městečka, můžeme odbočit k další pamětihodnosti, spojené s předválečným hraničním opevněním.
Místo zastávky je jasně patrné, řopík s obnaženými základy stojící hned za krajnicí nejde přehlédnou. Z parkoviště je to do středu areálu opět pouhých pár kroků.

Les a zvrásněný terén zde tvořily přirozenou překážku, kterou opevnění plně využívalo ve svůj prospěch. Mezi stromy byly vykáceny průseky, umožňující instalaci protipěchotních překážek, další průseky byly střelecké a vykrývaly tak pásma přístupu nepřítele. Dobře zachovalý úsek se po revoluci stal předmětem zájmu a úsilí skupiny místních nadšenců. Těm se podařilo několik objektů uvést do původního stavu, a doplnit je i o ukázky překážek v takovém rozsahu, který je možné spatřit pouze zde. Zajímavostí oproti ostatním obdobným muzeím v jiných krajích republiky je i to, že jeden bunkr byl upraven do podoby, kdy jej ještě v šedesátých letech minulého století využívala československá lidová armáda.

Exteriéry si lze prohlédnout volně kdykoliv, přístupnost vnitřků pevnůstek je nutno zjistit předem z webu. V „normální“ době je areál přístupný v květnu, červnu a září o víkendech a svátcích, o prázdninách pak denně.

Do centra Slavonic je to jen kousek. Úzkými, klikatými a původním dlážděním pokrytými uličkami prokličkujeme hradebními branami až na podlouhlé náměstí, obklopené bohatě zdobenými pozdně gotickými a renesančními měšťanskými domy. Zaparkovat není problémem, turisté se zde vyskytují, ale nikoliv v megamnožstvích jako v městských klenotech o kousek severněji. No a v mimosezóně je jich zde ještě míň.

Již ve středověku v době rozkvětu habsburské říše to byla důležitá křižovatka obchodních cest, dokonce na hlavní cestě spojující Prahu a Vídeň. V té době došlo k jeho rozkvětu, a protože díky pozdějšímu přesunu obchodních tras jinam jeho význam poklesl, jeho jádro se zachovalo bez významných změn v pozoruhodné kvalitě a komplexnosti. Paradoxně k tomu také přispělo posledních padesát let komoušova panství, kdy Slavonice ležely v pohraničním pásmu a jako v takovém se zde prakticky neinvestovalo.

 

Obejít náměstí a vylézt na věž na východním konci náměstí je po delší jízdě spíše odpočinkem a potěšením. Pak již máte možnost se zúčastnit poněkud neobvyklé prohlídky, kterou hned tak některé město nenabídne. Ve středověku totiž pod městem jeho obyvatelé vyhloubili komplexní a na svoji dobu náročně technicky řešenou soustavu kanalizace a odvodu spodní či dešťové vody. Ta byla dokonce dvoupatrová, prostory v „podlaží“ „-1“ sloužily hlavně jako přírodní chladničky, a pod nimi byly vlastní tunely a šachty kanalizace. Archeologům se podařilo část tohoto unikátního systému odhalit, zachránit a uchovat pro budoucnost, a díky místní iniciativě jsou zde pořádány pravidelné prohlídky. Za nevelký peníz jste oblečeni do nepromokavého a můžete vyrazit. Má to jen jednu vadu – jak známo, středověcí horníci (a lidé celkově) byli o dost menší, a tomu naneštěstí odpovídají i rozměry, jak šířka, tak i výška tunelů. Díky tomu, že jsem jako mládě hodně papal a bumbal, a tím pádem i narostl, tak jsem osobně navštívil jen asi třetinu systému, a poté, co jsem se v jednom kritickém místě takříkajíc „šprajcnul“, jsem radši vyrazil zpět na povrch. Motorkář menší a hlavně štíhlejší postavičky může shlédnout vše.

Ve Slavonicích je náš dnešní výlet pomalu u konce, zbývá návrat. Z města vyjedeme silnicí směřující na západ do Nové Bystřice. Kdo má ještě chvilku času, může odbočit do bývalé vsi Maříž. Ta byla díky blízkosti hraniční čáry vysídlena a srovnána se zemí, dnes pomalu vstává ze svých trosek.

Ve Starém Městě pod Landštejnem zahneme k hradu, kde naše cesta končí.

Trasa měří necelou stovku kilometrů a dá se projet za dvě a půl hodiny čisté jízdy.

Catering:

V předhradí Landštejna nabízí své služby hned dvě pohostinská zařízení, Landštejnský dvůr a restaurace Na Chalupě. Další mnou vyzkoušené tipy na dlabenec jsou uvedeny v textu výše.

Palivo:

Jsme u hranic, tudíž Landštejn i jeho podhradí je benzínek prost. Nejbližší stojany s palivem se nabízí v Nové Bystřici a Slavonicích. Na trase výletu lze nádrže doplnit v Kunžaku.

Mapa:

Informace o redaktorovi

Jiří Bašný - (Odebírat články autora)