Celkem logická skutečnost, že na klíčové ekonomické otázky máme v sociální demokracii diametrálně odlišný názor než ODS nebo TOP09, vůbec neznamená, že bychom neuměli provést zemi úskalími moderní doby. Naopak. Zoufale zastaralé myšlenky české pravice pevně ukotvené povětšinou ještě v devatenáctém a v nejlepším ve dvacátém století dokázaly jediné: Opakovat a ještě znovu a zase znovu opakovat do umdlení staré chyby, které dovedly svět k jeho problémům a potížím. Hnutí ANO dokazuje minimálně poslední rok každým dnem, že je vlastně z naprosto stejného těsta.
Pomlouvání sociální demokracie, že „ekonomiku neumí“, je pokusem oponentů vyhnout se skutečným hospodářským diskusím a vážné debatě o tom, jaké jsou použitelné a sociálně průchodné cesty dál. Pokud svého oponenta označíte rovnou za neschopného a jeho představy za něco, co se naprosto vymyká „veškerým teoriím“, co odporuje „zdravému rozumu“, máte jakoby vyhráno. Můžete se tvářit jako vítěz, i když ve skutečnosti k žádné debatě ani nedojde.
Pravice a její souputníci v ANO se snaží vyhnout reálné ekonomické diskusi z celkem jednoduchého důvodu. Počet jejich skutečných argumentů je totiž NULA. V arsenálu mají jenom a pouze emoce a výmysly. Nic opravdového.
Ekonomické vize sociální demokracie ale velmi silně souzní s tezemi v současnosti možná nejvíce citovaného světového ekonoma Thomase Pikketyho (a řady dalších uznávaných odborníků). Nejsou to žádné neukotvené fantasmagorie. Ostatně vycházejí také z dlouholetých zkušeností skandinávských zemí, z úspěchů sociálního státu.
Ono si stačí samozřejmě trošku zopakovat nedávné dějiny. V roce 1998 převzala sociální demokracie zemi po vládách Václava Klause v absolutním rozkladu, se zhroucenou měnou, v hluboké ekonomické krizi, která byla do značné míry unikátní – prakticky končila na našich hranicích. Dovedla ji k dlouhé řadě rekordních růstů hospodářství. V roce 2013 převzala ČSSD zemi v hluboké hospodářské krizi, se kterou si předchozí pravicové vlády nedovedly poradit tak důsledně, že u nás problémy trvaly podstatně déle než v okolních státech. Výsledkem byl dynamický růst prodloužený až do mimořádné covidové krize.
„Ekonomičtí experti“ pravice nemají na řadu věcí žádnou rozumnou odpověď, proto nezbývá než strašení a výmysly. Jde o to podstrčit veřejnosti představu, že sociální demokracie chce „vzít všem všechno“. Jenže skutečnost je podstatně méně agresivní než to, co nám podsouvají. Chceme nastavit prostředí tak, aby se společně vytvořené bohatství distribuovalo spravedlivě a férově.
Pokud se totiž sociální demokracie hlásí k progresivnímu zdanění a k větší míře přerozdělování, pak to není cesta k ubití ekonomiky. Jen si řekněme, které země mají progresivní zdanění. Namátkou: Švédsko a celá Skandinávie, Německo, Velká Británie, Spojené státy… Následovala by skutečně dlouhá řada států. V podstatě naprosto všechny bohaté země. Tedy bohaté ne díky svému nerostnému bohatství, ale díky výkonnosti hospodářského systému. A na okraj: Rovnou daň má třeba Rusko. Abychom měli srovnání.
Když hovoříme pro změnu o daňové regulaci spekulativních investic, o umravnění bankovního a celkově finančního sektoru, pak je to primárně snaha zamezit znovu a znovu se opakujícímu „utržení z řetězu“ těchto sektorů. K takovému, které například vedlo k velké finanční krizi 2007–2010 a k jejím důsledkům táhnoucím se v českém prostředí až do roku 2013…
Když se ODS, pravice jako celek nebo ANO tváří, že proti sobě stojí jejich „zdravá ekonomická vize“ na straně jedné a „marxistický socialismus“ na straně druhé, není to důkaz jejich intelektuální převahy a síly. Je to důkaz jejich strachu ze skutečné diskuse.
