Nezapomenutelné závody: Velká cena Španělska 1981 a oslnivé vítězství Gillese Villeneuva

Statistiky neodráží skutečnou míru Villeneuvova talentu a ryzího přístupu k závodění, díky kterému byl fanoušky královny motorsportu milován. Své mimořádné kvality Villeneuve potvrdil před třiceti lety v průběhu Velké ceny Španělska 1981, ve které si dojel pro svůj pravděpodobně největší triumf kariéry.

Jacques Villeneuve: Gilles byl můj hrdina, ale ne otec

Petr Kubala

Jacques Villeneuve

V kvalifikaci na Velkou cenu Španělska 1981 kraloval se svým ligierem Jacques Laffite (byla to pro něj již třetí pole position na trati Jarama za sebou, pozn. autora), za kterým v pořadí následovali oba jezdci Williamsu a zároveň vedoucí muži průběžného pořadí šampionátu, Carlos Reutemann a Alan Jones. Jako čtvrtý se na startovní rošt Velké ceny Španělska kvalifikoval se svým mclarenem John Watson, kterého v pořadí následoval výše postavený z obou závodníků Renaultu, Alain Prost. Soudobého britského pozorovatele Denise Jenkinsona poměrně překvapila rychlost jezdců italské Alfy Romeo, Bruno Giacomelli byl v kvalifikaci šestý a Mario Andretti osmý.

Ferrari příliš dobrý výsledek ve Španělsku neočekávalo, a to i přesto, že se v předchozím závodě v Monaku dokázal jeho jezdec Gilles Villeneuve dostat do první řady startovního roštu a závod nakonec po turbulentním průběhu vyhrál (šlo o první vítězství pro Ferrari od Velké ceny ve Watkins Glen v roce 1979 a o vůbec první vítězství Ferrari s turbomotory, pozn. autora).

Ve Španělsku si ale Villeneuve stěžoval na chování svého vozu Ferrari 126CK, jehož spolehlivost a ovladatelnost nebyla podle popisů příliš valná. Ferrari sice bylo osazeno výkonnými turbomotory, ale jeho šasi bylo natolik špatné, že Villeneuve svůj vůz překřtil na „beznadějný rychlý červený Cadillac“ a dodával: „Je (auto) rozevláté po celé trati a nemá vůbec žádnou přilnavost.“ „Nasadíte nové pneumatiky a poté je to po čtyři kola v pohodě. Pak na to ale zapomeňte,“ lamentoval. V kvalifikaci obsadil Kanaďan v barvách Ferrari sedmé místo a jeho strategií pro závod bylo těžit nejvíce právě z prvních kol na čerstvých pneumatikách Michelin, poté již s nějakým dalším dobrým výkonem příliš nepočítal: „Dávejte si na mě pozor v několika prvních kolech. Potom budou pneumatiky v háji a to bude konec,“ říkal Villeneuve před závodem.

Dramatický start závodu a nečekaná chyba lídra

Start závodu se Villeneuvovi nadmíru vydařil. Z jezdců na prvních místech odstartoval nejhůře držitel pole position Laffite, který se trápil s přehříváním své spojky a po rozsvícení zeleného světla se okamžitě propadl pořadím mimo elitní desítku jezdců. Do čela závodu se dostal Jones, následovaný Reutemannem a Villeneuvem, který dokázal na startu vydělat celkem čtyři pozice a protlačil se až na třetí místo pořadí. Za vedoucí trojicí jezdců následovali Andretti (který také mimořádně povedeně odstartoval), Prost, Watson, Giacomelli, Nelson Piquet a Riccardo Patrese s vozem stáje Arrows. Villeneuve potvrzoval svá slova o tom, že se bude snažit drát se po startu okamžitě dopředu a již ve druhém kole závodu využil síly svého turbomotoru, v nájezdu do první zatáčky pokořil zaskočeného Reutemanna a dostal se již na druhé místo pořadí, což se mělo ukázat být pro pozdější vývoj závodu klíčové.

Sainz by chtěl u Ferrari jezdit vedle Schumachera nebo Gillese Villeneuvea

Petr Kubala

Ferrari

Na rychlost Jonese ale Villeneuve neměl – úřadující mistr světa zbytku startovního pole od prvních metrů závodu ujížděl, stabilně si budoval svůj náskok a vypadalo to, že je na té nejlepší cestě k zisku svého druhého vítězství v sezóně 1981. Příznivě pro Jonese vypadala i situace z pohledu boje v průběžném pořadí šampionátu – Reutemanna zdržoval Villeneuve a Piquet bojoval pouze na hraně bodovaných pozic. Ve 14. kole ale přišel zvrat, Jones zcela nečekaně chyboval (postihlo ho chvilkové „zatmění mysli“, jak sám později přiznal), zablokoval své přední brzdy, vylétl z trati a dostal se do únikové zóny, ze které jej museli vysvobodit až traťoví maršálové, kteří jeho vůz úspěšně zatlačili zpátky na závodní dráhu, mezitím však Australan stihl přijít o řadu pozic a vrátil se do závodu až na 15. místě. Jones sice závod nevzdal, ale v konečném součtu dojel přes velkou snahu až za bodovanými pozicemi jako sedmý a nabral další ztrátu na čelo pořadí šampionátu, které i po Velké ceně Španělska opanoval jeho týmový kolega Carlos Reutemann.

Nezapomenutelné závody: Velká cena Kanady 1980 a mistrovský titul pro Alana Jonese

Michal Šik

Historie

Jonesova neobvyklá chyba darovala vedení závodu do klína Villeneuvovi, který měl nyní reálně na dosah vítězství, s čímž se před závodem příliš nepočítalo. Cesta k triumfu ale byla ještě hodně trnitá. Kanaďanovi stále zbývalo odjet přes 60 kol, a to s autem, které rozhodně nebylo optimální a se kterým se již nyní hodně pral. Na každý pád mu ale do karet výrazně hrála konfigurace závodní trati. Okruh Jarama se podobně jako maďarský Hungaroring skládá převážně z pomyslné „Mickey Mouse“ sekce, tedy v podstatě ze série pomalých či středně rychlých technických zatáček, a kromě nájezdu do první zatáčky po brzdění z dlouhé, táhlé cílové rovinky nenabízí prakticky žádnou další příležitost k předjetí.

Villeneuvovi soupeři se tak svým způsobem byli schopni před Kanaďana dostat pouze na rovince, tam ale jeho ferrari mohlo náležitě těžit z výkonu svého silného turbomotoru, a nebylo tak takřka vůbec k předjetí, i když soupeři za ním využívali vzduchového pytle. V technické části okruhu Ferrari na své soupeře výrazně ztrácelo, jeho ovladatelnost nebyla valná a ani zdaleka se zde nemohlo rovnat formě Williamsu, Ligieru nebo Lotusu, ale v této části okruhu se předjíždět příliš nedalo. Villeneuve tak věděl, že mu k zisku vítězství stačí v podstatě neudělat nějakou hloupou chybu.

Jízda ve vláčku

Po většinu závodu jezdil v těsném závěsu za Villeneuvem Reutemann, který ale nebyl absolutně schopen najít recept na Villeneuvovu „pomalo-rychlou“ taktiku, v pomalých zatáčkách se Argentinec Kanaďanovi vždy přiblížil, ale ten se mu na rovince opět vzdálil a takto se to opakovalo takřka v každém kole závodu. Villeneuve současně svému pronásledovateli nenabídl sebemenší příležitost k předjetí, neposkytl mu jediný náznak možné chyby, prokazoval neuvěřitelnou schopnost sebekontroly a spoléhal na to, že na rovince je jeho ferrari prakticky nepokořitelné.

V posledních 19 kolech pak měl za sebou místo Reutemanna Laffita. Ten se po svém nepovedeném startu pokoušel vrátit na pozici, která mu původně náležela a dařilo se mu úspěšně probíjet polem vzhůru, předjel kromě jiných Giacomelliho, Patreseho nebo Didiera Pironiho s druhým vozem Ferrari. Poté před ním kolidoval Piquet s Andrettim, což francouzskému závodníkovi vyneslo bez boje zisk páté pozice. Ve 28. kole se pak roztočil a odstoupil ze závodu Prost a Laffite se opět posunul pořadím o příčku výše. Následně se mu úspěšně podařilo dostat se i před třetího Watsona, dojet vedoucí dvojici jezdců a začít vyvíjet tlak na Reutemanna, který se nově musel soustředit jednak na předjetí Villeneuva a jednak si musel hlídat ve svých zpětných zrcátkách rychle se přibližující Laffitův modrobílý ligier.

Kolem 60. okruhu to v jednu chvíli již vypadalo, že se Reutemann v technické sekci konečně dostane před Villeneuvovo ferrari, ale Kanaďan mu nakonec zavřel dveře, což Argentince poněkud rozhodilo a na konci cílové rovinky se před něj v nájezdu do první zatáčky objetím zvenku dostal Laffite. O kolo později pokořil Reutemanna i Watson. V tuto chvíli to tak byl Laffite, kdo měl nyní po zbytek závodu na vedoucího Villeneuva vytvářet přímý tlak. Ale i Laffitovi se nikterak nedařilo na Villeneuvův styl jízdy vyzrát. Kolem 65. kola se na čele závodu vytvořila skupinka dokonce pěti závodníků, kteří si všichni dělali zálusk na vítězství – vedl ji Villeneuve před Laffitem, Watsonem, Reutemannem a Eliem de Angelisem s vozem Lotusu. Tato skupinka jezdila ve vláčku za sebou snad v těch nejtěsnějších možných rozestupech.

Villeneuve na čele celou situaci v podstatě zablokoval, je velmi pravděpodobné, že kdyby jej jezdci za ním dokázali úspěšně předjet, tak by následně zajížděli mnohem rychlejší časy a skupinku by roztrhli, to ale Villeneuve nehodlal připustit, situaci kontroloval a přestože všechny čtyři vozy za ním jely na maximum, k ničemu většímu je nepustil. Po 80 kolech Villeneuve konečně po dlouhé a úporné snaze spatřil šachovnicový praporek, mohl si tak konečně vydechnout a zaslouženě se radovat ze svého těžce vydřeného šestého vítězství ve formuli 1 a současně svého druhého triumfu v sezóně 1981. Formule 1 byla zároveň svědkem jednoho z nejtěsnějších dojezdů v historii – druhý Laffite na Villeneuva ztratil v konečném součtu pouhých 22 desetin sekundy a i na dalších pozicích byly rozestupy nepatrné, de Angelis zaostal za vítězem závodu o pouhých 1,24 sekundy a přesto byl klasifikován až jako pátý.

Nezapomenutelné závody: Velká cena Jižní Afriky 1980 a kompletně francouzské pódium

Michal Šik

Historie

Největší triumf Gillese Villeneuva

Villeneuvovo vítězství by se mohlo zdát na první pohled prostě jednoduché – vyhrál poté, co z prvního místa vypadl po vlastní chybě Jones a následně mu stačilo pouze auto s výkonným motorem, které se nedalo na rovince předjet, dovést na prvním místě. Takové hodnocení by ale bylo až příliš krátkozraké. Villeneuve se dokázal dostat na pozici, na kterou jeho ferrari prostě a jednoduše v sezóně 1981 nemělo. Stačí se podívat na další výsledky Ferrari v sezóně – kromě předchozího triumfu v Monaku se Villeneuve poté dokázal pouze jednou dostat na stupně vítězů, když dojel třetí ve Velké ceně Kanady. Jeho týmový kolega Didier Pironi pak na stupně vítězů během sezóny nevystoupal ani jednou a získal pouze čtyři bodované pozice. V Poháru konstruktérů skončilo Ferrari až páté, bylo překonáno Ligierem, Renaultem, Brabhamem i mistrovským Williamsem. Podobné rozložení sil panovalo i ve Španělsku, kde se od Ferrari rozhodně neočekávalo, že by mohlo navázat na Villeneuvův triumf z Monaka, ale Kanaďanovi se i přes tento fakt podařilo se slabším, nespolehlivým a obtížně ovladatelným vozem nakonec nějakým způsobem vyhrát. Villeneuvův výkon ve Španělsku tak jednoznačně patří k těm momentům, kdy jezdec dostane z auta naprosté maximum a je sám tím rozdílovým faktorem v poměru úspěchu a neúspěchu v závodě.

Villeneuve navíc prakticky celý závod odjel pod přímým tlakem, se svým slabším vozem byl neustále v ohrožení, v podstatě v každém kole se musel neustále ohlížet do svých zpětných zrcátek – nejdříve na něj dotíral Reutemann a poté Laffite, který jel fantasticky, byl suverénně nejrychlejším mužem víkendu a Villeneuva dostával pod ještě větší tlak než Reutemann. Přesto se s tímto náporem dokázal Kanaďan vyrovnat a ani jednou během závodu nijak výrazně nechyboval, neprobrzdil, neudělal jedinou chybu při řazení, nenabídl soupeřům sebemenší příležitost k tomu, aby jej předjeli. V obrovském horku, které tehdy ve Španělsku panovalo (teplota vzduchu ten den prý vystoupala až na 38 stupňů Celsia, pozn. autora) ani na okamžik neztratil koncentraci. Jel férově, nekličkoval, nepřistupoval k nějakým náhlým změnám směru v zoufalé snaze udržet si pozici za každou cenu, snažil se jet stabilně a spoléhal na to, že to nějakým způsobem udrží.

Samozřejmě že mu k vítězství napomohla jednak charakteristika okruhu a jednak převaha motoru Ferrari (jak v roce 2011 trefně poznamenal editor webu RaceFans Keith Collantine – pokud by Villeneuvovi pronásledovatelé měli k dispozici systém DRS, tak by i přes tuto výkonnostní převahu zřejmě následoval poměrně rychlý konec Villeneuvových snah), i to ale nijak nesnižuje mistrovský taktický výkon, který Gilles Villeneuve toho dne předvedl. Pakliže se o jeho předchozím vítězství v Monaku hovořilo jako o jeho do té doby největším osobním triumfu, tak jeho výkon ve Španělsku musel být řazen přinejmenším ještě o stupínek výše. Villeneuve prokázal, že dokáže vyhrávat i se slabším vozem a že není jen tím horkokrevným a impulzivním závodníkem, za kterého je dodnes mnohými považován, prokázal, že dokáže závod rovněž odjet s chladnou hlavou a podat takticky mistrovský výkon.

O Villeneuvově triumfu se okamžitě hovořilo jako o jednom z největších vítězství v historii formule 1. Gordon Murray, hlavní konstruktér Brabhamu, po závodě řekl: „Upřímně si myslím, že to byl ten nejlepší výkon, který jsem kdy od kohokoliv viděl. To šasi je strašlivé, mnohem horší než jakéhokoliv jiného jezdce. Jeho jízda byla prostě neskutečná. Je úspěchem odjet kolem 80 kol bez sebemenší chyby. Zvládnout to, když jste ve vedení a pod konstantním tlakem, je neuvěřitelné!“ Piero Ferrari později vzpomínal, že jeho otec po závodě ve Španělsku Villeneuva spojoval s velkým Taziem Nuvolarim: „Pro něho (myšleno Enza Ferrariho) nebylo většího komplimentu.“

Objevila se ale i kritika závodu. Carlos Reutemann se například po závodě nechal slyšet: „Nebyl to závod, byla to show. Bylo to pomalé, směšné, ale nedalo se s tím nic udělat.“ I Villeneuve nebyl ze závodění ve vláčku příliš nadšený, jinou možnost, jak závod ve Španělsku vyhrát, ale neměl: „Cítil jsem se trapně. Ve skutečnosti jsem nedokázal pochopit, proč mě nebyli schopni předjet, koneckonců tři z nich stáli na startovním roštu výše než já. Celou dobu jsem si myslel, že by mě hravě předjeli, kdyby chtěli. (…) Laffitův vůz mohl jet nejméně o dvě sekundy rychleji v každém kole. Bylo to pro mě skutečně obtížné. Musel jsem hodně riskovat. Nikdy jsem to nepustil. Byl to můj nejlepší závod života.“

Velká cena Španělska 1981 však byla zároveň posledním triumfem Gillese Villeneuva ve formuli 1. O rok později postavilo Ferrari konkurenceschopnější auto, které nakonec dokázalo triumfovat v Poháru konstruktérů, ovšem již bez Villeneuva, který tragicky zahynul po srážce jeho ferrari s vozem Jochena Masse v kvalifikaci na Velkou cenu Belgie v Zolderu. Jeho smrt citelně zasáhla celý svět formule 1 včetně Enza Ferrariho, který Kanaďana miloval pro jeho dravost a bojový instinkt a po Villeneuvově skonu se nechal slyšet: „Moje minulost je plná bolesti a smutných vzpomínek: můj otec, matka, bratr a můj syn. Když se nyní ohlédnu, vidím všechny ty, které jsem miloval. A mezi nimi je také tento skvělý muž, Gilles Villeneuve. Měl jsem ho rád.“

Výsledky