„Byly ve skupině návrhy, abychom odletěli dříve kvůli aklimatizaci, protože maraton se běží až do čtyř tisíc metrů nad mořem. Ale takhle na dlouho od rodiny nikdy nelítám. Trval jsem na tom, že vyrazíme až šest dnů před závodem, a to nás zachránilo. Kdybychom odletěli dříve, zůstali bychom v Nepálu zavření možná doteď,“ líčí 48letá ikona světového ironmanu.
Takhle Vabroušek stihl domácí Moraviaman v Otrokovicích, kde se poprvé od loňského října vrátil na klasické havajské distance. A vůbec mu nevadilo tropické počasí.
Jsem svým pánem, nikdy jsem nemusel nikomu hlásit, kdy si vezmu dovolenou, kdy přijdu do práce. Můžu se podívat do světa s něčím, co mě extrémně baví.
Petr Vabroušek o lásce k triatlonu
Zvláště pro vás muselo být čekání nekonečné, že?
Pocity jsou příjemné. Konečně se závodí i na těchto dlouhých tratích. Říkal jsem si, že v těchto podmínkách budu spokojený, když zajedu 9:30. Byl jsem o dvacet minut rychlejší, takže můžu být spokojený. Kluci byli našlapaní. Bojoval jsem o bronz na republikovém šampionátu. S Honzou Šnebergerem jsme si to párkrát protočili v běhu, nakonec byl ve finiši rychlejší, takže mi zůstala bramborová medaile. Ale to nehodnotím nijak tragicky.
Jak zareagovalo vaše tělo uvyklé na pravidelný přísun ironmanů?
Pauza byla trochu znát. Je to nedílná součást mého tréninkového programu. Vyhovuje mi, když si dám o víkendu ironmana a v týdnu si odpočinu. Musel jsem změnit režim na pravidelné trénování bez závodů. Po těch letech mě to moc nebaví, ale k mému překvapení jsem si s chutí zatrénoval. Akorát se mi nechtělo tolik honit do vyšších intenzit. Na to jsem ve svých letech trochu líný. (úsměv)
Takže vás nenapadlo si dát v mezidobí ironman soukromě?
To by mě nebavilo. Baví mě atmosféra závodů. Potkávat přátele, navzájem se povzbuzovat. Když si člověk připne číslo, má uzavřenou silnici, pohlídané depo, to je úplně jiný level.
A Moraviaman je vaše srdeční záležitost, viďte?
Samozřejmě. Vždycky bude. Tady na Štěrkáči jsem v roce 1989 ještě za totality jel svůj první triatlon. Jel jsem z Tlumačova na veslařský trénink na kole a viděl jsem na sloupu plakát s cyklistou, plavcem a běžcem. Řekl jsem si: Sakryš, co to je? Nějaké tři závody? Když jsem zjistil, že je to kombinace tří disciplín, hned jsem se přihlásil. Tady jsem se učil plavat tak, že jsem se díval na tehdejší výborné plavce. Napodoboval jsem jejich kraulový záběr, akorát jsem nevěděl, že nemám kopat prsařské nohy, takže moje plavecké začátky byly docela tristní. (úsměv) Budu na to rád vždycky vzpomínat a vždycky se rád zúčastním.
Od té doby uteklo přes třicet let. Změnilo se toho hodně, že?
Když jsem v roce 1999 zvládl ironmana za osm hodin a čtyři minuty, tak jsem jel na duralovém kole se silniční geometrií. Když to porovnávám se současným materiálem, tak si říkám, že to není možné. Ale vždycky je to o fyzičce, o těle, i když technologický pokrok je obrovský. Jsou kvalitnější neopreny, kola, maratonky, ale slušné časy se daly dělat i před více než dvaceti lety.
 |
A roste i konkurence?
Těžko říct. Po revoluci získal triatlon velice rychle na popularitě. V Českých pohárech krátkého triatlonu jezdilo násobně více lidí v 90. letech než dnes. Teď se masa přesunula do dlouhých triatlonů. Naštěstí mám pořádného nástupce v Tomáši Řenčovi, ve světové špičce se Česko pořád pohybuje.
Teď se ironmany zase rozjedou. Těšíte se?
V sobotu jedu Grizzlymana v Beskydech, což je trošku delší než ironman; 6 400 metrů převýšení, takže závod bude možná dvakrát delší než Moraviaman. Chystal jsem se na Grizzlymana už loni, ale kvůli covidu se nekonal. Po něm si dáme rodinnou dovolenou, ale jak se vrátíme, budu závodit každý týden.
Jen v Česku, nebo můžete i do zahraničí?
Se synem máme v plánu dva závody v Norsku – extrémní ironman a swimrun (štafetový závod dvojic v plavání a běhu). Měl jsem v plánu půlželezňák v Moskvě, ale vzhledem k politické situaci ho pro letošek vynechávám. Uvidíme, co půjde a nepůjde.
Druhý rok po sobě ovlivňuje sportovní dění pandemie koronaviru. Jak se srovnáváte s nemožností pravidelně závodit?
Naštěstí jsem loni před covidem stihl tři velké závody – ironmana na Sahaře a v Izraeli a ultramana v Izraeli. Vrátil jsem se den před tím, než v Bratislavě zavřeli letiště. A v létě se u nás s výjimkou Moraviamana všechno odjelo. Největší pauza nastala v zimě, od říjnového Wintermana jsem měl osm měsíců pauzu, předtím to bylo maximálně šest týdnů. Nejhorší bylo, že se zase odložil ironman v Nepálu. Situace tam byla dlouho příznivá. Měli jsme skupinku šestnácti lidí, zařízená víza, povolení, ubytování, přihlášky, letenky. A pět dnů před odletem se tam přelil covid z Indie a závod se na poslední chvíli zrušil.
To jste museli být hodně frustrovaní, ne?
Samozřejmě. Nejen proto, že jsem všechno zařizoval. Na závod jsem se celou zimu připravoval. Po rovině jako tady v Otrokovicích jsem vůbec neběhal. Lezl jsem do prudkých kopců, to samé na kole. Investoval jsem do toho ohromné množství času. Naštvalo mě to, ale musí to brát, jak to je. Máme další rok na přípravu.
Extrémy mě pořád lákají, říká Vabroušek. V nouzovém stavu vytrvalost neztratil |
Nebojíte se, co bude za rok?
Nestresuji se, stejně jako jsem se nestresoval před Moraviamanem, že bude pocitová teplota 37 stupňů Celsia. Má smysl se zaměřit na věci, které můžu ovlivnit.
Takže spalující vedro vám nevadilo?
Zakazuji si, aby mě něco rozhodilo. Samozřejmě to bylo na výkonu cítit. U nás nebylo jaro. Donedávna byla zima a pak zničehonic týden vedra. Ale je fakt, že do Malajsie jsem létal v únoru z lyží a tam byla teplota vyšší a ještě 90procentní vlhkost. A také se dalo přežít. Je to o nastavení hlavy, člověk se tomu nesmí poddat a podmínkám se musí co nejlépe přizpůsobit.
Zkusil jste si ironman na Antarktidě, na Sahaře, sedm maratonů na sedmi kontinentech za sedm dnů. Jak těžké pro vás je hledat nové výzvy, nové extrémní závody?
Extrémní ironmany ve světě se rozjely, přibývají. Zatím ten nejtěžší v Černé Hoře jsem předloni vyhrál. Proto jsem se zaměřil na Nepál, který měl být ještě těžší s převýšením 9 tisíc metrů. Když ho zavřeli, domluvil jsem se na dvojironman v Americe, jenže i ten o rok přeložili. Výzev je strašně moc.
Jméno Petr Vabroušek se ve startovní listině vyjímá. O pozvánky nemáte nouzi, že?
Mám odjetých nějakých 209 ironmanů, a kdybych si měl na všechny platit startovné, letenky a ubytování, tak bychom se bavili o desítkách milionů korun. Naštěstí se mi na konci 90. let povedlo zajet ve světě velké výsledky, vyhrát pár ironmanů a díky nim mě zvou. Aktuálně držím světový rekord na trati ultramana, což je třídenní závod. To mi pomáhá s pozvánkami na extrémní závody.
Na mistrovství světa v ultramanu se chystáte?
Loni bylo na Havaji zrušené. Uvidíme, jestli letos bude, jestli ho pojedu. Tak daleko jsem neplánoval, listopad je daleko. Nikdo netuší, co se bude dít v září, říjnu s potenciální třetí vlnou, která doufám nenastane.
Ultraman obnáší tři dny intenzivní zátěže. Máte hranu, za kterou byste už nešel?
Zvládnout se dá cokoliv. Pozvali mě na Race Across America, kdy jedete na kole z Východního na Západní pobřeží USA. Dají se zvládnout tisícikilometrové běhy, ale nikdy neodjíždím od rodiny na dlouho; pár dnů před závodem a hned zpátky. A nelákají mě závody, ve kterých vítězí ten, kdo dokáže déle halucinovat na kole, neusnout a nespadnout do příkopu. Baví mě kontaktní závodění. Ultramana na Floridě jsem vyhrál po 22 hodinách o tři minuty. Člověk to řeže, každá vteřina rozhoduje. Race Across America se mi líbí tím, že se jede napříč Amerikou. Můžete hodně vidět. Jenže je otázka, jestli něco vnímáte, kde odvažujete na vahách minuty spánku, abyste nespadl a vyhrál. Počítám, že kromě patníků, silnice a semaforů nic. Na rozdíl od ironmana. Jsou krásné závody v Kapském Městě, v Brazílii. Nemám problém se kochat okolím, když sedím pět hodin na kole.
Rád objevujete nová místa. Jak moc vám chybí cestování do zahraničí?
Už jsem si kus světa prohlédl. Asi bych to bral jinak, kdybych měl poprvé někam vyjet. V Brazílii jsem závodil osmkrát, v Austrálii dvanáctkrát, na Novém Zélandu desetkrát. Vybírám si závody podle destinací, kde jsem nebyl, Sahara, Antarktida, severní pól. A potom takové, kde se mi líbilo, kde byla skvělá atmosféra a lidi, nádherná příroda. Tam se rád vracím. To je jeden z důvodů, proč jsem se dal na profesionální triatlon místo byznysu, který jsem studoval. Jsem svým pánem, nikdy jsem nemusel nikomu hlásit, kdy si vezmu dovolenou, kdy přijdu do práce. Můžu se podívat do světa s něčím, co mě extrémně baví.
Petr Vabroušek (vpravo) a jeho devatenáctiletý syn Filip.
Na závodech se objevuje i váš syn Filip. Jak mu řídíte tréninky?
Nikdy jsem ho do žádného sportování netlačil. Až v patnácti si řekl, že by chtěl běhat. Začal jsem mu psát trénink, začali jsme spolu běhat. Teď je moc rychlý, takže rychlost dělá beze mě, se mnou chodí vytrvalost. Běhá šestkrát týdne, ale není to dvoufázový trénink. Jenom tak, aby ho to bavilo, aby běhal s úsměvem, aby se těšil, a to se daří, což je bomba.
Závodní ambice, jako máte vy, v něm nevidíte?
V tabulkách do dvaceti let byl první v republice na půlmaratonu, v osmnácti ho zaběhl za hodinu a třináct minut. On sám nemá vrcholové ambice. Je zapálený programátor. Ajťák se vším všudy. Kdyby nebylo běhání, tak by si v covidu sedl ráno v pyžamu k počítači a večer bych ho tam našel před spáním.
