S Davidem Pastrňákem se v Havířově na ledě nepotkal, ale stejně jako on může snít o medailích ze světových šampionátů nebo o účasti pod olympijskými kruhy. Šestadvacetiletý útočník Václav Hečko z Havířova je sice v české para hokejové reprezentaci nováčkem, ale na ledě rozhodně vidět je. Na mistrovství světa v Ostravě nebojácně rozdává ostré hity, za které ho chválil třeba i úřadující šampion Body Roybal z USA. „Říkal, že klobouček, pak už si mě prý hlídal,“ líčí Hečko s úsměvem. Dnes hrají čeští para hokejisté proti Kanadě (14.15).
Václav Hečko hrával hokej ve stejném klubu jako David Pastrňák, oba začínali v Havířově. V jednom týmu se ale nepotkali, přestože je dělí jen rok. „David hrál o třídu níž, ale nějak jsme se v Havířově na ledě nepotkali,“ vzpomíná Hečko. „Já byl v trochu nižší soutěži, třeba ve vítkovické Ostravar Areně jsem si dřív nikdy nezahrál. Hrával jsem v Karviné, v Orlové a tak.“
O nohu přišel Hečko při tragické nehodě v roce 2016. Cestou z tréninku ho srazil vlak, bojoval o život, dva týdny byl v umělém spánku. „Dva měsíce jsem prožil v obrovských bolestech, ale naštěstí jsem to přežil,“ popisoval. Mistrovství světa v para hokeji 2019 v Ostravě sledoval ještě jako divák u televize. Atmosféra a zápasy ho nadchly. Posloužily mu jako motivace. „V roce 2019 bych si vůbec nepomyslel, že mohu hrát proti takovým silným borcům taky. Proti nejlepším hráčům na světě. Jsem rád, že jsem se na para hokej dal.“
I proto kontaktoval přímo trenéra národního týmu Jiřího Břízu. Jak začít, jak a kde trénovat. Základy para hokeje se učil v rodném Havířově, trénoval i se Studénkou. „Bylo mi hned jasné, že k para hokeji budu mít ze všech sportů nejblíže.“
Ostré hry se vůbec nebojí. Je na ni zvyklý z předešlé hokejové kariéry. „Nebojím se hrát do těla, bez toho by to bylo o ničem,“ usmívá se. „K hokeji hra do těla prostě patří. Je to podobné, takže se cítím jako ryba ve vodě. Jen v prvním zápase s Koreou jsem bohužel neudržel ruce a byla z toho desítka...“
V začátcích si pochopitelně musel zvykat na úplně jiný pohyb a načasování. „Zrychlení z nuly na maximum je delší. Je potřeba si to dopředu vypočítat a nadjet soupeře. Když se to nepovede, tak není šance ho dohnat. Chybí couvání, přečíslení se špatně brání. Buď trefíte soupeře rovnou, nebo jedete zády k němu. Je to těžké bránit.“
Para hokej je podle Hečka fyzicky náročnější. Všechno „leží“ na rukách. Pohyb i ovládání puku. „Celé tělo ovládáte rukama, kromě bruslení musíte střílet, nahrávat… V normálním hokeji závisí bruslařská část vyloženě na síle vašich nohou.“
Každý další zápas bere Hečko jako ohromnou školu. Na mezinárodní úrovni obzvlášť. I proto se po bitvě s bronzovou Jižní Koreou (0:2) a zlatými Spojenými státy (0:4) těší na bitvu se stříbrnou Kanadou. „Proti nejlepším týmům světa se můžeme především hodně poučit. Na videu rozebereme, co bylo dobře a co špatně, i to nám dodá hodně odvahy a síly do dalších zápasů.“
Nezastírá, že při premiéře na mistrovství světa musí bojovat i s lehkou nervozitou. Byť ji na první pohled na sobě nedává znát. „Taky jsem ve stresu, přece jenem jsou to konečně ostré zápasy,“ usmívá se. „Ale čekal jsem to horší, takže jsem stres udržel na uzdě.“
Hodně mu, stejně jako všem českým borcům, pomáhají diváci. Byť nemůže být Ostrava Arena vyprodaná. „Z atmosféry jsem měl husí kůži, i když nemůže být plno. Když se podívám na diváky, tak mi naskočí úsměv a dodají mi sílu bojovat dál,“ dodává Václav Hečko.
