28. ‚popravený‘ český pán, o kterém se nemluví. ČT připomněla jeho osud

Umělecko-aktivistická skupina Ztohoven v červnu 2011 namalovala bílou barvou na Staroměstské náměstí dvacátý osmý kříž. Objekt, kterého si málokdo z kolemjdoucích v prvních dnech všiml, měl upozornit na osudy Martina Fruweina z Podolí, vlivného měšťana, jenž byl spolu s dvaceti sedmi pány strůjcem stavovského povstání. Historie na něj pozapomněla i proto, že před popravou spáchal sebevraždu. Nedočkal se tak „oficiálního“ kříže.

Fruwein, kterého nyní o deset let později připomíná Česká televize, si přitom svou důležitostí s ostatními „spiklenci“ nezadal. Jako jednoho z nejobratnějších českých právníků si ho vážila i šlechta, ačkoliv sám byl původem měšťanem. Dlouhá léta sloužil jako advokát Petru Vokovi z Rožmberka a vysloužil si za to i členství v jeho jinak šlechtickém řádu lebky.

Formát dokumentu mísí výklad od historiků s hranými scénami zachycujícími zlomové momenty Fruweinova života. Jednou ze šesti hraných scén ve filmu je i právníkova účast na konspirační schůzky sedmi českých pánů v paláci Smiřických v roce 1618. Je zde poutavě vysvětlena úloha, kterou Fruwein, ač se tomu zpočátku bránil, nakonec sehraje. Jako právník dostal za úkol sepsat apologii, kterou by čeští páni vysvětlili povstání zbytku Evropy.

Po době kariérního vzestupu, kdy Fruwein za své služby získává i přídomek z Podolí, přišla Bílá hora a strmý pád. V případě Martina Fruweina doslova - aby unikl mučení a popravě, spáchal sebevraždu skokem z Bílé věže Pražského hradu do Jeleního příkopu. Protože byl rozsudek již vynesen, byla jeho „poprava“ vykonána posmrtně, jeho tělo rozčtvrceno a hlava přibita na šibenici.

Rolí průvodce dokumentem a samotného Martina Fruweina se zhostil Lukáš Příkazký, ve vedlejších rolích známých pánů mu sekundují například Jan Vondráček nebo Igor Bareš. Šikovně provedeným „trikem“ na diváka jsou prostřihy mezi hranými scénami, kdy se herci ptají na motivace a pohnutky postav, které mají hrát. Historickým persónám, které se dnes mnozí představí snad už jen z knížek a učebnic, tak propůjčují tváře a divákům umožní na ně pohledět jinak než v černobílých barvách historických výkladů.

Dokument o dvacátém osmém odsouzeném vyvolává dojem něčeho, co mělo být natočeno již před těmi deseti lety, kdy veřejnost na Fruweina poprvé upozornila skupina Ztohoven. I když se tak nakonec stalo až nyní, film na ploše necelé hodiny lehkou (ale zároveň informačně hutnou formou) vypráví o zlomových letech komplikovaného člověka s nesmazatelnou stopou v české historii.