Přišlo ale něco úplně jiného. „Petr - klaun hry,“ stálo na obsazení. „Ježišmarijá, to zas budou kotrmelce? Vždyť já už neudělám ani dřep,“ omdlíval jsem v duchu při představě, co mě čeká. „Uděláme to volnější, abyste mohl ty salta v pohodě zvládnout,“ vybalila na mě v krejčovně výtvarnice a já jsem v tu chvíli věděl, že musím zasáhnout.
Postava přece může být komediální i bez akrobatických kousků, vždyť já se můžu i jen tak pomalu plížit! Pan Libíček, paní Růžičková - to byli klauni i bez přemetů vzad. A pak to cinklo.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha, který měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Sestřičky a další, ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale třeba i pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy, v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové a v roce 2020 mu vyšel sms thriller Herec. Od března 2021 v Českém rozhlase Zlín moderuje svůj autorský pořad Na pohovce JK. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
„Já bych mohl celou hru jíst. Divoce, vášnivě. Pořád bych mohl žvýkat nějakou klobásu, můžu brát svačiny divákům, osvětlovačům, to bude skvěle fungovat!“ přišel jsem jednoho dne nadšeně s nápadem za režisérem Lukášem. Ten chvíli přemýšlel, evidentně se nechtěl akrobatických kousků vzdát, ale když jsem dodával další a další možnosti, nakonec spolu s dramaturgyní Markétou souhlasil.
„Tak to bychom měli,“ mnul jsem si ruce a zamířil do rekvizitárny. „Holky, budu potřebovat hromadu jídla,“ oznámil jsem kolegyním. „Stačila by ti okurka?“ píply rekvizitářky. „Okurka působí moc vegetariánsky, já budu jíst živelně, plebejsky,“ přesvědčoval jsem je o klobáse a o bagetách. „Musí to být plné energie a temperamentu, víte?“ rozvášňoval jsem se. Pokrčily rameny a na první generální zkoušku všechno potřebné připravily. Liboval jsem si, jak jsem na to vyzrál. Přemety se nekonají a ještě se večer co večer dobře najím. Hohoho, jsem já to ale hlava!
Začalo představení. Hned první výstup jsem s chutí spořádal šunkovou klobásu a poctivě k ní zakusoval čerstvou bagetu, bylo to vy-ni-ka-jí-cí! Druhý výstup ve mně zmizela další klobása, cítil jsem, že už jsem po příjemné svačině a dal bych si šlofíka. Ups - ono ta moje role má ještě šest výstupů… Další obraz jsem zvládnul taky, ale už bez nadšení. Následující scénu jsem začal brát trochu zpátečku, do klobásy, která se mi najednou zdála obrovská, jsem si kousnul jen tak skromně, ale z hlediště se ozvalo: „Pořádně! Ať to má grády!“ Tak jsem přidal.
„Panebože, to ve finále z tolika jídla pobliju Julii,“ dýchal jsem zhluboka v zákulisí při pohledu na talíř plný uzenin, a to už mě inspicient volal na další výstup. Začal jsem omdlívat a představoval jsem si rajčatový salát s kapkou olivového oleje. „Děcka, tohle já nedám,“ hledal jsem útěchu mezi kolegy. Než mě kdokoliv stačil politovat, už mě zase cpali na jeviště. Další výstup - další klobása, další výstup, další klobása, další výstup… Po dvou hodinách jsem začal nenávidět všechny uzenáře světa, jako nejhnusnější večerníček jsem vyhodnotil ten o řezníku Krkovičkovi a přeju si, aby se mi noc co noc zdálo o jogurtech. Čeká nás mnoho repríz Romea a Julie a mě čeká tak půl metráku klobás. Zlaté kotrmelce.
Přeji vám spokojené léto, dávejte si jen lehkou stravu a mějte, jak říkala moje babička, dušu v péří.
