Jupak
Saigon, Serhij: Jupak

Jupak

Ukázka z románu Jupak zachycuje osobité prostředí ukrajinské venkovské diskotéky v době kolem přelomu tisíciletí.

V těch letech [po roce 2000 – pozn. překl.] vypadaly všechny vesnické podniky skoro stejně. Bar ve Varanivce, který se jmenoval prostě Bar, byl přímo ukázkovým příkladem téhle kategorie osvěžoven. Nacházel se na místě, které bychom mohli považovat za centrum obce, vedle obchodu a samozřejmě nedaleko sochy čurina Lenina. Sochu v souladu s přikázáními sovětské školy parkové architektury obklopovaly jedle, což ji dělalo ještě sovětštější. Prázdný prostor tvořil něco na způsob náměstí. Každou středu (nebo snad každý čtvrtek) se tu sjížděli podnikatelé, vlastně spíš trhovci, kteří ve svých ruských mikrobusech Gazela a v osobácích přiváželi zeleninu, pneumatiky, čínské spotřební zboží, mléko, gumové pantofle, maso a další bezva věcičky. V ten den to tu vypadalo jako na středověkém jarmarku. Jindy, když se trh zrovna nekonal, byla náves, tedy vlastně centrum Varanivky, prázdná. A právě tady stál bar se skromným názvem Bar. Kdysi to bývala vesnická jídelna, ale s pádem SSSR přišel i pád kolchozu a už nebylo pro koho vařit.

Vzápětí po rozpadu se objevilo módní slůvko „privatizace“, jídelna přešla do soukromých rukou a stal se z ní bar Bar. Několikrát ho zavřeli kvůli tomu, že tam prodávali padělaný alkohol, aniž by měli koncesi na prodej alkoholických nápojů (no, navíc v tom byl i prodej alkoholu nezletilým, nepovolený prodej tabákových výrobků, daňové podvody a tak dál), a párkrát taky přestal na nějaký ten měsíc fachat, když se chlapi na diskotéce porvali na nože.

Prostě to byl docela obyčejný vesnický bar, jaké převládaly v prvních letech nového tisíciletí. Z útrob budovy zněla hlasitá hudba, vedle stál obrovský gril, chrlící chuchvalce dýmu a kubíky lákavé vůně kuřecího, jež připravoval sám majitel baru. Na zápraží postávaly hloučky mládeže a malou náves zaplňovala auta a nejrůznější dvoustopá vozidla, jejichž motory se co chvíli rozeřvaly. Řev doprovázelo holčičí povykování a opilé výkřiky kluků, které spolu s vůní kuřecího a muzikou z baru dotvářely nepopsatelnou atmosféru středověké slavnosti.

Serjoža s Vitalikem se šli vychcat do tmavého zákoutí za Leninovou sochou. Do zurčení dvou pramínků se ozval Vitalikův hlas:

„Hele, Siryj, s mísťňákama po sobě nejdem, že jo?“

„Naposledy před třema rokama. Pak si Romka Zolotyj vzal jednu holčinu vocaď, koupil tu barák a je klid,“ odpověděl Serjožův hlas.

„Jasný.“

„A Žurbe teď má kšefty s místnim kápem, takže je to dost v cajku, jsme skoro kámoši.“

„Dokud si tu zlitý mlaďoši nedaj přes držku.“

„To jo. Akorát místní chtěj, abysme se k jejich ženskejm chovali slušně a nepíchali je v křoví jako ňáký šlápoty.“

„A kde je jako máme… tento?“ podivil se Vitalikův hlas.

„Prej se s nima máš voženit a dělat to doma.“

„Cha, to teda uhodli!“ vyprskl Vitalik.

Zurčení ustalo, kluci se vynořili ze tmy, oklepali si džíny a trička, vrátili se na náves, vyrazili směrem k baru a zašli dovnitř. Lokty přitom odstrkovali omladinu a zdravili se s kamarády z vesnice, kteří taky přijeli na diskotéku.

Vnitřek baru tvořily dvě samostatné místnosti spojené obloukovými dveřmi. Ve větší z nich, určené k tanci, se nacházelo pódium pro diskžokeje, bar a barevná hudba. Druhá místnost napovídala, že jde o restauraci: bylo tu šest stejných oválných stolů s židlemi. Měly nejspíš působit elegantně, ale chybějící tyčky v opěradlech židlí a černé stopy po svařování na lesklých nohách stolů rozhodně dojem slušného podniku nevyvolávaly.

Část sálu dělily překližkové zástěny na několik „VIP boxů“. Od obyčejných míst se lišily jen těmi přepážkami a polstrovaným sezením.

Místností se nesla vůně laciných voňavek, potu, alkoholu (pochopitelně také laciného), masa, cigaret a zábavy.

Oba sály byly ve chvíli, kdy naši hrdinové dorazili, úplně narvané, takže když si chtěli dát šašlik, neměli si kam sednout.

„Jdu se zeptat barmanky,“ zakřičel kamarádovi do ucha Vitalik, přičemž musel být hlasitější než vesnický hit, co zrovna vyřvával z repráků. Serjoža sklonil hlavu a stejným způsobem mu odpověděl:

„Mrknu vedle, jestli tam někde nejsou naši, že bysme si přisedli.“

Vitalik přikývl a odešel.

Hledání míst k ničemu nevedlo. Všude bylo obsazeno. Zatímco Serjoža čekal na kamaráda u okna, okukoval nohy okolních děvčat s rozpuštěnými vlasy. Podle vesnických zvyklostí byly rozpuštěné vlasy známkou frivolnosti, „protože dívka má chodit se staženými vlasy a v šátku“, jak říkali starší lidé. Šátek přestal být povinný, už když v devadesátých letech zadul „Wind Of Change“, ale rozpuštěné vlasy byly pro mládež ještě pořád symbolem vzdoru proti archaickému řádu věcí.

(Kdo by si jen pomyslel, že za nějakých pět let na vesnici dorazí internet a všechny tyhle hlouposti semelou „západní trendy“, „Dolce Gabbany“ z tržnice a holky ostříhané dohola. – pozn. autora)

A tak si Serjoža krátil čas, dokud se jeho kamarád nevrátil.

„Siryj, objednal jsem kilo masa, litr vodky, ňákou brzdu a plátky citrónu,“ nahlásil věcně Vitalik, když hudba na chvíli utichla.

„Akorát si tu kurva neni kam sednout,“ ulevil si Serjoža.

„Budem muset jít ven a chlastat na obrubníku,“ ušklíbl se jeho kamarád.

Z reproduktorů zaduněla muzika. Přítomní, kteří se zpočátku k tanci moc neměli, začali po prvních chraptivých slovech skupiny Komissar „U těbja na resnicach… tuc-tuc-tuc… ja sljozinki ně vstreču,“ divoce ječet a dali se do pohybu. Už tak dusný sál začalo ještě víc zahřívat teplo vznikající třením těl.

V tu chvíli k našim známým zezadu přistoupil mohutný mladík. Jeho bílé tenisky v blikání kolchozní barevné hudby jen svítily. Mihotavé záblesky ozařovaly ostře řezané rysy obličeje a jizvu na tváři.

„Zdár, kluci!“ překřičel radostně muziku a pozdravil je poplácáním po zádech. Ti se otočili, a jen co ho poznali, roztáhli rty do širokého úsměvu a spěchali se s ním obejmout:

„Žurbéé, privět!“ plácl nově příchozího po zádech Vitalik.

„Co tu stojíte jak sirotci? Jste švorc?“ zeptal se kamarádů a přejel po nich pohledem.

„Ale ne… objednali jsme si kilo šašliku… litránek vodky, ale není tu… kam si sednout… tak stojíme a dumáme,“ odpověděl Serjoža, který musel odpověď vtěsnat mezi slova právě vyhrávající písničky.

„Chachá, co byste si beze mě počali?“ zařehtal se Žurbe a zavelel:

„Za mnou.“

Siryj a Vitalik si začali prorážet cestu mezi tanečníky do druhého sálu, kde bylo míň lidí a hudba tak neřvala. Náš hrdina přistoupil přímo ke stolu v jednom z VIP-boxů. Každý, kdo někdy byl na varanivské diskotéce, věděl, že box úplně vpravo, rohový stůl a prostor mezi nimi, jsou teritoriem místního kápa Kovadliny, jeho přátel a hostů a je lepší se tam moc nemotat. Serjoža a Vitalik tu nebyli poprvé. Ani Žurbe tu nebyl poprvé, i on to dobře věděl, přesto ale s vážným výrazem přistoupil ke stolu a oba mladí muži, jako by plnili rozkaz, udělali totéž.

Za stolem seděl v bílém triku sám Kovadlina, svalnatý chlapík lehce pod třicet, nakrátko ostříhaný a s křivým, několikrát přeraženým nosem. Vedle Kovadliny seděla mlaďounká holka. Byla štíhlá, milá a dobře rostlá, s tmavými vlasy, které jí spadaly na ramena. Naproti dvojici seděli dva zamračení mladíci. Jeden vypadal trochu jako Cikán a plně se soustředil na pojídání kuřecího šašliku, druhý se zády opíral o přepážku a sledoval houf tančících ve vedlejším sále.

Kovadlina, který až doteď něco vykládal dívce, si všiml příchozích, zvedl se z místa a radostně rozpřáhl své velikánské ruce: „Žurbéé, bráško, zrovna jsem na tebe myslel, buď vítán,“ pronesl basem a objali se.

„Privět, Kovadlino, rád tě vidim,“ objal kápa Žurbe. Pak podal ruku Tolikovi, který si prohlížel tančící, a Koljovi, který trhal v zubech další kuřecí stehno, stiskl zápěstí tlusté ruky. S kápem a jeho hosty se rukoudáním krátce pozdravili i oba mladíci.

„Tohle jsou mí kámoši, Siryj a Vitalik, rovný kluci. Přijeli, aby si poseděli, dali si maso a vodku, ale není tu místo. Kovadlino, rozhodni to po našem,“ požádal Žurbe.

„Něco vymyslíme,“ zaradoval se kápo. Nejspíš ho potěšilo, že může něco vyřešit a znovu tak prokázat svou autoritu.

„Toliku, vyber, kam kluky posadíme,“ nařídil.

Kolja s dalším kuřecím stehnem v zubech pustil Tolju, který v mžiku vyskočil. Vyšel doprostřed sálu, obhlédl všechny stoly a vydal se k tomu, u kterého s jedinou lahví Rum-koly sedělo hejno děcek kolem čtrnácti. Po pětivteřinovém rozhovoru s Toljanem puberťáci zmizeli, jako když střelí.

„Žurbe, posadíš se s klukama, nebo budeš s náma?“ zeptal se zatím Kovadlina.

„Pro mě kluci vodku neobjednávali, takže s váma,“ zasmál se Žurbe a dodal: „Tim spíš, že musíme něco probrat, brácho.“

„Jasný, všechno tu mám,“ odpověděl mu sebejistě kápo.

Tolja byl za okamžik zpět a procedil: „Támhle u zdi maj stůl, můžou se posadit.“ Pak se vrátil na své místo. Siryj s Vitalikem opustili společnost hlav podsvětí a obsadili volný stůl. Brzy se tam objevilo smažené kuřecí na dvou bílých plastových talířích, litr vodky, láhev žluté limonády, plastové kelímky a plátky citrónu, také na plastovém talířku. Vitalik skočil ještě pro ubrousky a kečup a pak se s kamarádem konečně pustili do chlastu, žvanění o životě a tak dál a s každým přípitkem byli čím dál tím opilejší.

„Siryj, ty seš prostě eště malej a víš vo živo-o-o-otě kulový,“ pronesl opile Vitalij.

„S tim běž do prdele, starouši! Sem akorát vo rok mladší než ty,“ namítl stejně tak namazaně Serjoža.

„Jooo?“ zeptal se s opileckým úšklebkem jeho překvapený protějšek.

„Si piš. Kdy si vylez ze školy?“ nedal se Serjoža.

„V devadesátym devátym,“ odpověděl nejistě Vitalik.

„A já loni, v roce dva tisíce. Takže co jako?“

„Seru na to, dyť sem do tý školy skoro ani nechodil.“

„To vidim.“

„Radši tam kopnem eště jednu, ať nám to pálí.“

„Na zdraví, bráško.“

A tak se budou hádat, smát a mezi panáky si odskakovat ven na cigaretu, na záchod a zatancovat si do vedlejšího sálu. Asi je tu na nějakou dobu necháme, však je jim dobře i bez nás.

 

(s. 32–40)

Ukázka z vítězné Knihy roku BBC 2020, udělované ukrajinskou redakcí BBC, pochází z ukrajinského překladu románu Jupak Serhije Saigona, který knihu napsal rusky. Redakce iLiteratury výjimečně přináší překlad z překladu. Protože jsou dialogy v knize vesměs v tzv. suržyku (směsici ukrajinštiny a ruštiny, která se mění v čase a místě užití), jsou tedy v obou verzích totožné, a autor ukrajinský překlad autorizoval, je rozdíl mezi překladem z ruského originálu nebo z ukrajinského překladu minimální.

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Z ruštiny do ukrajinštiny přel. Viktorija Nazarenko, Bilka, Kyjiv, 2020, 318 s.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse