Vyděrači, agresoři, falešné oběti či závistivci a manipulátoři, jedno je pro všechny typické. Nikdy s nimi nevíte hodiny ani dne. Šíří kolem sebe emocionální chaos. Jakýkoli kontakt s nimi vyžaduje ostražitost, ale také jisté zkušenosti. Ti neznalí jim snadno podlehnou a nechají se „vtáhnout do jejich hry“. Jenže vymanit se z patologického vztahu bývá někdy velice těžké, nebo až nemožné.
Toxická rodina
Snad úplně nejhorší je varianta, když se dítě narodí toxickým rodičům. Protože i když bude někde uvnitř sebe cítit, že není úplně normální, když táta pořád křičí a ono musí šlapat na povel, jinak nastane peklo, nebo že máma při každém zazlobení začne brečet a prohlašovat, že jí ničí život, nebude mít do určitého věku možnost poznat, že to má být jinak. Že rodina funguje na jiných principech, bez strachu a vyčítání.
„Naprostá většina dětí bezmezně miluje své rodiče, a to i v případech, kdy se jeden či oba rodiče (nebo jiní lidé, kteří dítě vychovávají) nechovají hezky, či dokonce dítě opravdu nějak fyzicky nebo psychicky zneužívají, zanedbávají a týrají. Dítěti takové chování není příjemné, ale potřeba mít dobrý vztah s maminkou či tatínkem bývá prostě větší,“ vysvětluje psycholog Aleš Neusar, který dodává, že prozření někdy nastává až v pubertě či po založení vlastní rodiny. Nebo taky vůbec. A pak se vzory bohužel často opakují.
Radikální řez
Ale i když cítíte, že žijete v blízkosti toxických lidí, s nimiž vám není dobře, je velmi těžké rozlišit, jestli je lepší se podřídit a snášet ústrky, nebo s nimi raději přetnout kontakt. Obzvlášť, když je to táta, máma, manžel nebo třeba babička…
„Finální konec je těžké určit. Někdy se opravdu stane, že i někdo velmi agresivní či jinak ,toxický‘ prozře a doopravdy se změní. Změna je možná. Jsem optimista. Ostatně, je to má práce. Sám jsem zažil případy s dobrým koncem, kde lidé ani odborníci neviděli šanci na zlepšení. Zároveň ale je třeba si přiznat, že změna není moc častá,“ upozorňuje Aleš Neusar.
Místo konce odstup
„Raději bych mluvil o tom, že není vždy nutné vztah nadobro ukončit, ale je potřeba snažit se toxické chování partnera zastavit. A to co nejdříve. Pokud tam jsou děti, tak je to o to akutnější. A nemusí to být jen hrubé fyzické násilí. I poslouchat každý den, že jsme špatní, je na okamžité vymezení se: ,Takhle ne!‘ upozorňuje psycholog a dodává, že lidí, kteří si ,toxické‘ chování nechají líbit, není málo.
Důvodů je prý celá řada. „Třeba aby nerozbili rodinu. Nebo ze strachu, co se bude dít potom, až se rozejdou či rozvedou. Ze strachu o vlastní existenci, peníze. Z obavy nenávistného navádění dětí proti druhému rodiči nebo ze strachu být sami, bez blízkosti další osoby. Tyto strachy jsou reálné. Ale zůstávat v tak toxickém vztahu je ještě reálnější problém a obvykle se bohužel takové vztahy samy od sebe nezlepšují. Prognóza je spíše špatná, s věkem se navíc naše typické rysy ještě zvýrazňují, extremizují,“ varuje psycholog.
Důstojnost na prvním místě
Chybujeme všichni, proto můžeme mít oprávněnou obavu, že má druhá strana na hněv někdy právo. Jenže to má dle slov psychologa velké ALE! Nikdo totiž nemá právo chovat se ke druhému hnusně, ponižovat ho a trápit. „Pokud jsme udělali něco špatného, tak nám to druhá strana má říct. Ale nikoho to neopravňuje druhému ubližovat. Jestli jsme tak špatní a nelepšíme se ani po opakované urgenci, tak s námi druhá strana nemá být. Zpřetrhání vztahů je někdy nutné, a to i za cenu, že třeba ,zničíme‘ rodinu. Děti se ostatně učí nejvíce nápodobou,“ dodává Aleš Neusar.
„Pokud setrváváte v toxickém vztahu s partnerem kvůli dětem, pak pro ně paradoxně děláte to nejhorší. Nemusíte se hned rozvést, ale je třeba takové jednání zastavit, i za cenu, že budete dočasně nebo navždy bydlet někde jinde. Druhá strana tak může dostat šanci na sobě zapracovat. Možná se opravdu změní, ovšem je potřeba počítat i s opačnou variantou. Ale musíte se vzdálit a chránit sebe i děti před projevy jakékoli agrese a toxicity,“ varuje psycholog.
Přečtěte si na další stránce rozhovor s psychologem.
