Za geny děkuji mamince. Neubrala bych si ani vrásku, říká Tereza Kostková

Slavíte narozeniny, přeji vše nejlepší. Jak se ve svůj den cítíte?
Moc děkuji za přání. Moc je neslavím. Ale cítím se dobře, protože svítí sluníčko, je hezky a potkávám tu na akci pod Žižkovskou věží samé milé kolegy a kamarády. Měla jsem hezké vysílání v rozhlase a mám už potom volný den, takže tu je spousta hezkých důvodů k radosti. Ostatně jako i v jiné dny.

29 fotografií

V létě vás budeme moci vídat na letní divadelní scéně. V jakých hrách?
Jsou to stále stejné hry, které uvádíme i na komorní scéně Kalich. Budu hrát Čas pod psa, mou oblíbenou hru, dále hru Můj nejlepší kamarád, tu režíroval můj nejlepší manžel, potom ještě Úhlavní přátelé a myslím, že i hru Tik tik.

Jak moc jste byla vděčná za to, že jste jakožto velmi aktivní člověk při všech těch nucených pauzách, kdy se nehrálo, mohla působit v rádiu?
Slovo vděčnost je pro mě tak samozřejmá věc, že neumím být více nebo méně vděčná. Já jsem obecně vděčná za dost věcí v životě. Rádio mi zůstalo ve chvíli, kdy jsme všichni hodně nečekaně zůstali zavření. Sociální kontakt, povinnost se připravovat, o něco konkrétního se zajímat, to vše bylo dobré a jsem za to hodně vděčná. Nezůstala jsem v jakémsi vzduchoprázdnu.

Pozorovala jste na svých hostech v rádiu, že vám tam chodí jindy pozitivní lidé s depresí?
To ne. Na světě jsou všechny možné barvy a chutě lidí. Ta doba přinášela také různé emoce. Já jsem měla velké štěstí. Vysílám čtyřikrát týdně, takže počet hostů je za celý rok obrovský. Vlastně to byli všechno báječní a otevření lidé. Veskrze přinášeli pozitivitu, odbornost. Samozřejmě jsme šli hodně za odborností, takže už jsem ke konci roku měla několikátého epidemiologa, imunologa, biologa i evolučního biologa a pocit, že není otázka, kterou bych nepoložila.

Stále jsme se však dozvídali nové věci. Dávalo mi to rozhled. Pokud se něčím zabýváte čtyřikrát do týdne, a ta příprava je vždycky větší než to, k čemu potom dojde při tom povídání, dává mi to klid. Chodili k nám pozitivní, nebo řekněme reální lidé. Rozhodně tam nebyla deprese, negace, únava z těch věcí... To ne. 

Letos se na vás opět můžeme těšit na televizních obrazovkách v soutěži StarDance. Měla jste obavy, že pořad kvůli pandemii nebude realizovatelný?
Neměla. Loni byla normální pauza. Tam by to asi bylo významně omezené. Na druhou stranu jsem zaregistrovala, že veškerá natáčení i za té nejhlubší situace lockdownu pokračovala. Ne všechno, ale za určitých omezení něco šlo. Tudíž předpokládám na základě informací a pocitů, že to úplně nejhorší už jsme zažili. Pokud by to nešlo, nedá se nic dělat. Když něco člověk nemůže změnit, je zbytečné se nad tím hroutit. 

Jak je vám sympatický výběr letošních účinkujících, když se na ně podíváte „nestranně“ jako moderátorka?
To je zajímavá kombinace nestranná moderátorka. Člověk není úplně nestranný, je v tom namočený. Jsou to vlastně jeho lidi, účastníci, se kterými bude prožívat intenzivně tři měsíce života. Není nestranný, má je rád. A to není nestrannost. Rozhodně jsem byla zvědavá, výběr mi přišel z hlediska dramaturgie velmi pestrý. Když se vžiji do diváka, myslím, že to pro něho může být velmi zajímavé. Těším se, až je poznám jako lidi. Trošku něco jiného je koukat na obrazovku, a něco jiného je s nimi sedět v šatně před začátkem i po skončení vysílání. To je zase jiný prožitek.

Asi nebudete člověk, který soudí lidi podle obalu. Ale přesto, býváte často překvapená, jací jsou někteří účinkující v reálu?
Máte pravdu, že nesoudím lidi podle obalu. To je moc hezké. To opravdu nedělám. Obecně vlastně asi lidi nesoudím, ani když už znám obal i obsah. Jenom je pak člověk něčemu bližší a něčemu vzdálenější. To je ale otázka rezonance, na tom není co posuzovat nebo hodnotit. Valnou většinu těch soutěžících znám nejen mediálně. Je tam pár jedinců, které jsem tedy zatím vůbec nepoznala, takže k nim nemám žádné stanovisko a těším se na to, čím mě překvapí. Čím zaujmou, jací budou. Tak to mám i u svých hostů v rádiu. Spoustu lidí dopředu osobně neznám, nebo třeba jen mediálně. Vždycky je to okrajové, dokud spolu nejste zblízka. Jsem na to zvyklá a taková překvapení mě baví.

Když se vrátíme k vašim narozeninám, měla jste čas bilancovat? Třeba kus svého profesního života?
(smích) Já chápu, že při vašem mládí se mě ptáte, zda v mých pětačtyřiceti bilancuji… (smích)

To nemělo být rozhodně myšleno jako urážka!
Mě nelze urazit. Já ten svůj věk navíc úplně miluji a přijde mi to fajn a báječné. Od čtyřicítky je to pro ženskou dobré. Vlastně už od třicítky mi to přišlo dobré. A vždycky je to asi dobré!

Řekla byste, že po čtyřicítce je to pro vás jedno z nejlepších období života?
Od třicítky to bylo pro mě osobně dobré. Asi záleží hodně na životě každého. Pro mě to období od té čtyřicítky nahoru bylo, díky bohu, takové hezké a laskavé. Zatím bych si neubrala nic. Ani vrásku, ani jeden rok. Takže jste se mě vůbec nemohl nijak dotknout. Nevím jak ostatní, ale já v tomto věku vážně nic nebilancuji. Ale já vlastně ani nijak neslavím. Včera jsem se sešla s rodiči kvůli tatínkovým narozeninám a přípravám oslavy narozenin mého syna. My jsme všichni narozeni v červnu. Sebe jsem neřešila. Spíše to bylo takové milé, že přišla občas i nějaká gratulace mně. Na bilanci nemám čas, na nějaké zastavení.

Je vás doma hodně ve znamení Blíženců? Jak spolu vycházíte?
Ano, je nás dost! Vycházíme dobře. My se máme rádi, ale do lásky horoskop nijak nemůže mluvit. 

Čtete někdy svůj horoskop?
Ne, vůbec ne. Kdysi mi byl jeden osobní udělán. Spousta věcí je zajímavých, ale nežiji své dny a svůj život úplně apriori podle horoskopu.

Carmen Mayerová, Petr Kostka, Tereza Kostková a její syn Antonín Kracík (Divadlo v Rytířské, vernisáž Terezy Kostkové, Praha, 10. října 2019)

Když se podíváme na vaši maminku, herečku Carmen Mayerovou, tak je jasné, že se nemusíte bát toho, jak budete v budoucnu vypadat. Jste člověk, který se svým obličejem neplánuje nijak experimentovat?
Ne, to opravdu nemám v úmyslu. Je pravda, že vždycky, když se na maminku podívám, děkuji jí za geny. Naposledy včera jsem jí říkala, jak je krásná. Na jednu stranu jsou to geny, ale také se o sebe musíte starat. To je jasné. Zevnitř i zvenku. Aby ty geny měly možnost existovat, nějak se rozvíjet a úplně to vše neupadlo vniveč. Myslím, že razantní úpravy vzhledu naopak vůbec nepomáhají. Na první pohled to možná vypadá lákavě a reklamy se nám to snaží říkat, ale ze své zkušenosti se domnívám, že to je kontraproduktivní, chvilkové a „insta“. Hrozně insta. 

Ono to vypadá velice načechraně, ale myslím, že vám to dá naopak hroznej tipec. Má-li člověk vydržet běh na delší trať, je dobré se s tím stárnutím pomaličku smiřovat, než pak zjistit, že je to, co jsem udělala, nevratné a mládí je také v pytli. Je dobré vědět, že se život proměňuje i do jiných etap, než je jen mládí. A já vlastně nechci nic zastavit. Nejsem tu od toho, abych něco zastavovala. Jsem tu od toho, abych žila.

A abyste o sebe, jak říkáte, pečovala... Takže vaše maximum jsou krémy a různá séra?
To ano. Krémy, séra, masáže i voda a tekutiny. To, co jíte, i to, jak se vyspíte. To, jak vnímáte život. To je spousta věcí dohromady. 

Nebudeme samozřejmě jmenovat, ale lekla jste se někdy, když jste viděla po letech někoho známého, kdo prošel různými zákroky a proměnami vizáže?
Já na to nechci odpovídat jenom z toho důvodu, že takových dam je spousta a já je vlastně vážně chápu. Že se s tím třeba někdy nejde smířit, nebo ta genetika nejde úplně šťastným směrem a nemají v okolí nikoho, kdo by jim řekl, že jsou krásné takové, jaké jsou, nebo je k tomu někdo vedl či vychoval. Já to nechci hodnotit. Osobně mám ten přístup přírodnější. 

Na ženách to samozřejmě mnohdy vidím a přijde mi to spíš líto. Mám pocit, že by byly krásnější, kdyby do různých zákroků nešly. Ale podstatné je, pokud se pak samy cítí lépe. Já nemám právo to soudit. Jde o jejich subjektivní pocit. Ale nikdy se mi nestalo, že bych si u někoho řekla, že ta proměna je vážně dobrá a že bych ji také zvážila.