Jak Robert Rodriguez, tak Juliette Lewis slaví v červnu narozeniny. Připomeneme si je proto v tomto precizním hororu, jaký znamenal další spolupráci texaského patriota s Quentinem Tarantinem, kteří v devadesátkách vtrhli na americkou nezávislou scénu ve velkém stylu. Potkali se na festivalu v Torontu, kde první uváděl El Mariachiho, zatímco ten druhý Gaunery. Namísto nějaké rivality se z nich okamžitě stali dobří kámoši se zálibou v béčkových projektech, ale třeba i v akčních nářezech od Johna Woo. S námětem na Od soumraku do úsvitu přišel Robert Kurtzman z KNB EFX Group, která se zabývá speciálními efekty a makeupem. Quentin Tarantino se pak chopil scénáře, což výsledek opravdu nezapře, a navíc si sám zahrál významnou roli. 

Nebezpeční bratři Seth a Richard Gecko nemají problém s vykrádáním bank, utíkáním z vězení, zapalováním baráků, zabíjením civilistů i policajtů. A k tomu neváhají brát rukojmí, o čemž se přesvědčila úřednice Gloria Hillová. Bohužel pro ni je mladší z bratrů poněkud vyšinutý a jen ztěží ovládá svoje násilnické sklony. Budou za ni tedy muset najít náhradu. Naštěstí se ve stejném motelu ubytují pastor Jacob Fuller se svým synem Scottem a dcerou Kate. Navíc mají karavan, což se náramně hodí při útěku přes hranice do Mexika. Tam se mají sejít s kámošem Carlosem, jenž je za provizi zaveze do El Rey, tedy na místo, kde se schází zločinecká sebranka a kde tudíž budou v bezpečí (něco jako El Doro ve Vinnetouovi). Počkat na něj mají v baru Titty Twister, neboli "Ceckatý tornádo", jehož provozovatelé mají dobrý důvod pro to, že otevírací doba je od soumraku do úsvitu. Osazenstvo se totiž při pohledu na krev mění v krvežíznivé upíry, což slibuje opravdu pekelnou noc! 

 










 

V roce 2007 stvořili Robert s Quentinem projekt Grindhouse. Ten kromě fake trailerů obsahoval po vzoru exploitation kinematografie ze 70. let také tzv. „Double Feature“, tedy dva filmy za cenu jednoho. Alespoň takový byl původní plán, protože Planeta teror a Auto zabiják byly nakonec nejen v České republice uváděny odděleně. Oscarový „Šílenec z videopůjčovny“ de facto stejným způsobem pojal i Od soumraku do úsvitu. Zatímco nejdříve sledujeme spíše kriminální thriller, s úderem 60. minuty přepínáme na akční horor, tedy na něco docela jiného. Podobný koncept víceméně zvolil Tarantino taky u Nespoutaného Djanga – westernu, který po uplynutí cca poloviny stopáže víceméně přestává být westernem.

V každém případě platí, že tohle dílko nezapře jeho rukopis. Dialogy, jednotlivé repliky, styl humoru i násilné momenty jsou prostě nezaměnitelné – viz samotný úvod v Bennyho světě alkoholických nápojů; scéna na motelovém pokoji poté, co pod záminkou kbelíku s ledem vezmou Fullerovi jako rukojmí; konverzace v karavanu cestou na hranici; následný pokec u stolu v Titty Twister; pozdější proměna postavy jménem Sex Machine ... A takhle by se dalo pokračovat, dokud by nebyly zmíněny všechny scény. Avšak tenhle počin funguje na jedničku podtrženou s hvězdičkou prakticky ze všech úhlů pohledu, samozřejmě včetně – tu výraznějších, tu méně výrazných – odkazů na počiny Johna Carpentera (který se svojí vlastní upířinou přispěchal dva roky poté), George A. Romera, Johna Woo nebo Sama Peckinpaha.

Režisér Robert Rodriguez měl na kontě v té době pouhé tři celovečeráky (El Mariachi, Desperado a televizní Roadracers), nicméně tady znovu potvrdil svůj jedinečný talent, vyzrálost a pochopitelně kreativitu, díky které jeho filmy vždycky vypadají mnohem dražší, než ve skutečnosti jsou. Velikou zásluhu na tom má střihová skladba, která nám výrazně napovídá, jak daný počin číst, a díky které zůstávají akční scény stále krásně přehledné. Včetně tohoto upírského masakru. Pro Od soumraku do úsvitu si často zároveň opět stoupnul přímo za kameru/steadicam a záběry jak z obsahového, tak kompozičního hlediska pokaždé vyvolávají jistou konkrétní emoci nebo emoce. Na první pohled se to může zdát jako samozřejmost, ovšem zdaleka ne vždycky to v audiovizuálních dílech funguje.

 










 

Vedle řemeslné preciznosti jsou pravidelnou součástí projektů Roberta Rodrigueze vynikající herecké výkony, vesměs od všech zúčastněných. Lhostejno, jestli se jedná o dospělé nebo děti. Richard Gecko bude dodnes patrně nejrozsáhlejší hereckou příležitostí Quentina Tarantina, který si psychopatického zabijáka, co občas zažívá věci, které se nestaly, evidentně užívá. O Juliette Lewis nelze napsat nic jiného, než že je naprosto skvělá! U Harveyho Keitela těžko soudit, jestli i tentokrát uplatnil metodické herectví a zůstával v roli po celou dobu natáčení. Nechybějí ani režisérovi „obvyklí podzřelí“, tj. Danny Trejo, Tom Savini a Cheech Marin (hned ve třech různých úlohách).

Vedle nich uhrane nadpozemsky krásná a dokonalá Salma Hayek v roli temné bohyně jménem Santanico Pandemonium, která zatancuje (s krajtou), ale hlavně je to právě ona, kdo jako první nedokáže ovládnout svou touhu po krvi, čímž pošle dění docela jiným, tj. nadpřirozeně krvavým směrem. Až do Tenkrát v Mexiku tvořili s Robertem nerozlučnou dvojici, která se rozpadla buď kvůli náročnému útěku v řetězech, nebo kvůli hereččiným nepříjemným zkušenostem s Harveym Weinsteinem (do té aféry producentem většiny titulů v režii Roberta Rodrigueze) při vzniku její vysněné Fridy, anebo prostě proto, že z ní její objevitel už udělal dostatečně velkou hvězdu na to, aby si mohla vybírat projekty sama.

Stejně tak George Clooney díky Od soumraku do úsvitu a jeho režisérovi zvládnul dokonalý přechod z TV obrazovky do světa stříbrného plátna. Setha Gecka měl původně hrát Robert Blake, což by – i vzhledem k velikému věkovému rozdílu oproti Quentinu Tarantinovi – patrně pramálo fungovalo. George, jenž s rodákem ze San Antonia spolupracoval ještě na prvních a třetích Spy Kids, zvládnul zahrát naprosto skvěle, přičemž na tom, že tahle postava se svou kérkou přes celou paži až na krk vypadá hodně dobře a drsně, má velký podíl i způsob, jakým je snímána (podhledy, detaily). Taková scéna zavřaždění rukojmí Glorie jest však tolik působivá právě díky jeho výrazu ve tváři, který nás přinutí si domyslet všechnu tu spoušť, co nelze naplno postřehnout z těch kratičkých prostřihů.

 

Nicméně film je především o té řezničině, jaká vyžadovala precizní speciální masky, efekty i anomatronické loutky. Vzpomomínám si, že už když jsem tuhle podívanou viděl před dvaceti rokama poprvé, nepřišly mně vyloženě strašidelné. A ono krysí monstrum působí v současnosti až trochu legračně. Na druhou stranu, kdo tohle tvrdí, by se měl zkusit vcítit do hlavních postav a uvědomit si, že ani s takovýmito příšerami, které původně měly být ještě brutálnější, jenže MPAA na něco takového v polovině devadesátek zjevně nebyla připravena, by rozhodně nepotřeboval být v noci ve stejné místnosti! A druhá věc: Robert Rodriguez a Quentin Tarantino nikdy nechtěli ve svých filmech obecenstvo děsit, nýbrž bavit. John Carpenter se mohl u Věci opřít o umění Roba Bottina, Robert Rodriguez zase o mistrovství Roberta Kurtzmana a hlavně Howarda Bergera a Grega Nicotera (mají tady malé roličky), kteří jej doprovázejí v podstatě celou kariéru.

Od soumraku do úsvitu, který jsme si jakožto poslední z Robertových dospěláckých bijáků zatím nezrecenzovali (tedy kromě nizoučkorozpočtového, semiautobiografického thrilleru Red 11, kterým chtěl navázat na svůj debut, a proto jej natočil za stejných 7 000 dolarů, a který byl uveden pouze na festivalu SXSW), je prostě brutálně cool film s fantastickým závěrečným záběrem, jaký všemu dodává nový rozměr! Všestranný filmař natočil prakticky totožný kousek i tehdy, když vyměnil upíry za zombie, z čehož vzešla Planeta Teror. Avšak mytologie Od soumraku do úsvitu nepřekvapivě volala po hlubším prozkoumávání, a tak není divu, že vznikly sequely, resp. sequel a prequel, s podtituly Krvavé peníze a Katova dcera, které mají díky výkonným producentům taky něco do sebe. A opomenout nesmíme tento seriál, který byl natočen pro Robertovu televizní stanici, jaká se jmenuje … El Rey Network.

FOTO: cinema.de