Balla, umělec odstupu a zpochybňování. Poslechněte si povídky současného slovenského spisovatele

Výpravy za pravdou

Vladimír Balla (1967), laureát Ceny Ivana Kraska (1996) či Ceny Anasoft Litera za novelu V mene otca (2011), jehož povídka Velká láska byla v rozhlasovém zpracování pro Rádio Devín uvedena na Vltavě před třemi lety, patří k čím dál vzácnějšímu druhu spisovatelů, pro něž psát znamená především přesně a pronikavě myslet. V jeho textech, kromě vlivu mnoha filozofů napříč dějinami, můžeme rozpoznat vliv Franze Kafky, Borise Viana či Thomase Bernharda. Včetně jejich humoru.

Každý Ballův text je ozvučnou deskou skutečnosti. V každém z nich se pouští na výpravu za pravdou s nejistým cílem. Činí tak s nebývalou otevřeností, odstupem, sebeironií, jazykovou přesností a formální svěžestí.

Špatné duše jsou zkažené součástky dobrého ducha a jejich úkolem je rozhýbat hmotná těla právě směrem k zlu.

Ballovy „optimisticky nihilistické“ povídky narušují konvenční představu o povídce, která míří k myšlenkovému a dějovému rozuzlení. V některých textech sledujeme jen určitou představu či důsledně rozvinutou myšlenku. Povídka Kafka v restauraci je například úvahou o podobách duše. „Špatné duše jsou zkažené součástky dobrého ducha a jejich úkolem je rozhýbat hmotná těla právě směrem k zlu,“ zní první věta textu, který se dotýká i Kafkova bytostného tématu nemožnosti komunikace.

Bytostně nepředvídatelný

Hrdina daleko rozsáhlejší povídky V Prázdném kupé s literárním jménem Krak trpí nemocí, „která mu způsobuje pocit neustálého rozplývání a zhušťování a oscilace mezi duchem a hmotou.“ A tohoto rozplývání a zhušťování jsme jako čtenáři svědky. Krakovy ženy, většiny nichž se zbavil proto, aby mohl více číst, se v kupé zhmotňují a zase rozplývají, což vyvrcholí nálezem „přenosné černé díry, která vše pohltí...“

Ballova fantazie je téměř bezbřehá a Balla je autorem bytostně nepředvídatelným. Podobně jako spisovatel z povídky Letadélka, který vždy dělá pravý opak toho, co se od něho očekává, a skvěle tak zparoduje literární provoz, který je – jako každý provoz – nekonečně směšný.

V tom je lidská tragédie: v nudné, tuctové pravdě.

„(...) když se mi v životě právě nedaří, což je téměř vždy, utěšuji se tím, že si tyto negativní věci hned představuji jako budoucí text,“ řekl autor v rozhovoru se svým překladatelem, spisovatelem Michalem Šandou v roce 2018 pro Salon Práva. A skutečně, z textů je evidentní, že se nestrefuje jen do malosti tuzemských poměrů, potažmo malosti maloměsta, ale i malosti vlastní, zejména neschopnosti soužití se ženami, které miluje. V povídce Svědomí tento paradox pojmenovává velice jasně: „Odjakživa mu záleželo na tom, aby nikomu nedůvěřoval. Nevěřil ani svojí ženě, která ho milovala. Kdyby jí věřil, možná by ji i miloval, a kdyby ji miloval, nedokázal by ji později opustit.“ Jeho postavy totiž zpochybňují a problematizují všechno, co je obecně přijímáno za samozřejmé. Pro autora jeho typu totiž žádná samozřejmost neexistuje. „(…) nejsem ani pro Boha, ani pro národ, existuji bez hlubších kořenů, na pomezí. Fico lidi, jako jsem já, kdysi nazval duševními bezdomovci. Klobouk dolů, vystihl mě přesně a slibuji, že ho jednou taky stejně přesně vystihnu,“ podotkl s ironií sobě vlastní ve zmiňovaném rozhovoru. Ostatně, konkrétně slovenský nacionalismus a antimigrační politiku si v knize Je mrtvý, která vyšla na Slovensku, v nakladatelství KK Bagala už v roce 2018, bere na mušku poměrně často. Možná i proto, jak podotýká vypravěč povídky Svědomí, že „v tom je lidská tragédie: v nudné, tuctové pravdě.“