Co osud vzal a dal aneb Fajtl byl gentleman
Přestože v pouhých dvou letech přišla tragicky o matku, její duši to nijak výrazně nepoznamenalo. Naopak, její druhá maminka ji poskytla mateřskou náruč a i tím v ní probudila snahu pomáhat ostatním lidem. Ludmila Klaudová je i ve svých 101 letech fyzicky i duševně svěží a dodnes si toho spoustu ze svého života pamatuje. Včetně své první velké lásky, později jedné z československých legend druhé světové války – vojenského pilota Františka Fajtla.
Vlastní děti sice neměla, vychovala však stovky předškoláků ve Veselí nad Moravou a okolí, kde desítky let působila jako učitelka a později i ředitelka v mateřské škole. Možná, že právě od nich načerpala energii, která ji umožnila dožit se současného věku.
Narodila se necelý týden před Štědrým dnem roku 1919 v rodině strojvedoucího ve Veselí nad Moravou. V té době žili jen v malé chaloupce, později si postavili větší dům, ve kterém žije v podstatě od svých šesti let dodnes. Mezitím ale rodinu zasáhla tragická událost. Když byly malé Lidušce teprve dva roky, její maminku zavraždil při cestě z Veselí do Moravského Písku surový násilník, zbyla jí po ní jediná společná fotografie.
„Vlastně jsem ji vůbec nepoznala, byla jsem tak maličká, že to nepamatuju nic. My jsme pak byly se sestrou rozdělený. Jedna byla u jedných stařečků, druhá u druhých stařečků. Maminčina matka - stařenka Krejčová – ta, když maminku zavraždili, tak dva roky ležela nemocná, tak těžko to nesla. Až nějaký vojenský lékař ju vyléčil. No, a co tatínkovi zbývalo, než se rychle oženit. Tak si vzal maminku z Domanína. Ona byla velice hodná, nedělala rozdíly. Pak se jí narodila ještě holčička, tak jsme byly tři sestry.“
‚Kulacké‘ děti dřely do úmoru na poli. Život Marty Zápotočné ovlivnilo odsouzení jejího otce
Číst článek
I díky nové mamince prožila Ludmila krásné dětství, ze kterého si vzpomíná třeba na to, jak poprvé viděla tehdejšího prezidenta T. G. Masaryka, i když přesný rok už si nepamatuje (s největší pravděpodobností to ale bylo při Masarykově velkém „moravském turné“ v roce 1928 - pozn. autora).
„Jel vlakem, moja sestra měla zlomenou nohu, takže jsme ju dali na takové válendě ze zahrady až k trati a on jí dokonce zamával. Čekali jsme, jak pojede, to už jsme věděli v kolik hodin, a tak jsme s ním měli takový krásný zážitek. Že nám pan prezident zamával. Hodně lidí ho pak vítalo v krojích na nádraží.“
Citová pouta zpřetrhala válka
Po základní škole Ludmila absolvovala ještě tři ročníky odborné školy pro ženská povolání. To už se ale blížila hospodářská krize s vysokou nezaměstnaností, práce nebyla nikde. Mladá dívka nakonec našla místo rodinné vychovatelky až v Olomouci.
„Ti Růžičkovi měli dvě děti a bydleli v ulici naproti letišti, jméno si už nepamatuji, měli tam pěknou vilku a zahradu. Hodně jsme chodívaly do cukrárny s tou holčičkou, její maminka nás tam zavedla, poručila nám něco, odešla a nechala nás tam. Taky na to letiště, to byly krásné vycházky, bylo to kousek. A pamatuji si, jak kolem vilky pochodovali vojáci v zástupech. Jednou jsem seděla na zahradě a najednou slyším: ‚Vlevo hleď!‘ Pak mi došlo, že velitel dal ten rozkaz, aby se všichni dívali mým směrem, to byl teda zážitek!“
Jeden z vojáků se ale na devatenáctiletou vychovatelku ze Slovácka mohli dívat i bez rozkazu, bydlel totiž právě v Růžičkově vile. Důstojník letectva František Fajtl byl o sedm let starší a mezi oběma začalo vznikat něco víc než pouhé přátelství.
„V té uniformě mu to velice slušelo, tehdy ještě neměl fousy, líbil se mi. František Fajtl pro mě cosi znamenal, měla jsem ho ráda, protože to byl prostě gentleman.“ Jejich vztah ale prakticky ze dne na den ukončila německá okupace. Fajtl stejně jako mnoho dalších pilotů odešel několik měsíců po obsazení republiky ilegálně do Polska a s Ludmilou se tehdy viděl naposled.
„Když odjížděl, to už se loučil. Nejdřív říkal, že zatím nemůže nikomu nic svěřit, ale nikoho abysme tam nepouštěli. Ale to jsem nevěděla ještě, že odchází za hranice. Pak si tam přišel pro věci, oznámil nám, že odjíždí, no a... Když se vrátil, tak to mi ještě napsal dopis, že mě navštíví, ale že musí napřed zajet za rodičema. No, jenomže... holky tam byly šikovnější než já a odvedly mi ho, pak se oženil... já už jsem se s ním nesešla.... Ale četla jsem knížky, které napsal.“
„Hlavně Sestřelen, kde popisoval své zážitky třeba v rodinách, které ho na okupovaném území zachraňovaly. Když jsem to četla, byla jsem na něho pyšná, hodně jsem ty knížky půjčovala a vždycky jsem k tomu musela přidat, že to je jako moje láska veliká. Tu knížku Sestřelen mám dodnes, je hodně zničená, jak byla pořád dokola půjčovaná. Sestra mi ji věnovala v září 1947 a napsala do ní: Jen vzpomínky nám zbudou, svět není tak mocný, aby i ty nám vyrval. Lidušce Vlasta.“
Její rodina čítá stovky dětí
Ludmila Klaudová se nikdy neprovdala. Lásku, kterou ji v dětství zahrnula její nevlastní maminka, ale po desítky let předávala předškolním dětem – pár let po skončení války nastoupila nejprve jen jako neaprobovaná pěstounka do školky v Hroznové Lhotě, přitom dálkově studovala pedagogickou školu v Kroměříži.
V Hroznové Lhotě zůstala patnáct let, nakonec se tam stala ředitelkou. „To byly nejkrásnější chvíle, protože na vesnici působit, to si nikdo nedovede představit, to je jak jedna rodina. Na hody mě zvali, když se někomu narodilo dítě, už jsme ho byli navštívit, prostě tam se mně velice líbilo.“
Později byla přeložena do rodného Veselí, kde v nové podnikové mateřské škole začínali se dvěma třídami, nakonec jich bylo šest. Ludmila Klaudové se opět stala ředitelkou, po dosažení důchodového věku ještě dlouho jezdila vypomáhat do školek v okolních vesnicích. Ve svém albu má nespočet dětských tvářiček – andílků, ale i rošťáků.
„Hned v první školce to byl Jožka Náhlíků. Kde byla klukovina, kde se co dalo vyvést, tam byl on! Jednou už jsem se chystala nastoupit do Moravského Písku, protože sestřin synáček měl hormonální poruchu, potřeboval dohled, aby bral pravidelně léky, tak sestra chtěla, jestli bych nešla pracovat do školky tam, a já s tím souhlasila. A najednou přijedu ještě do Hroznové Lhoty a tam na stromě Jožka Náhlík. A jak mě uviděl, tak sjel z toho stromu dolů – Paní učitelko, to su rád, že vás vidím! A já jsem si v tu chvíli řekla, že tedy z té Lhoty nepůjdu, že je mi souzená. Jožka byl za všechny prachy, dlouho mě pak ještě i jako dospělý navštěvoval.“
Volný čas vyplňovala Ludmila Klaudová vycházkami do přírody, cvičením v Sokole a hraním amatérského divadla. A stáří jako by se takové aktivity zaleklo. „Byla jsem v Itálii, na Vesuv jsem vylezla, když mi bylo osmdesát. Mladé holky zůstaly dole a já jsem si říkala, že když už jsem tady, tak to musím prožít všecko. No a pak v Maďarsku jsem byla, v Polsku, hodně jsem cestovala. Na kole jsem jezdila ještě do 97 let, pak mi ho zabavili, protože měli o mě strach, ale já bych na něm jezdila klidně i dnes.“
A další celoživotní zálibu – šití – naplno uplatnila v loňském roce při zoufalém nedostatku ochranných roušek na počátku covidové epidemie, jako stoletá se stala jedním ze symbolů nezištné pomoci v těžké době. Kvůli riziku infekce musela omezit vycházky jen na velký dvůr a zahradu svého domu, o to více se věnovala svým dalším zálibám – čtení a sledování televize.
Asi nepřekvapí, že nejraději má cestopisné knihy a pořady – mezi nejoblíbenější patří knihy Hanzelky a Zikmunda. Po druhé dávce vakcíny už se znovu těší na delší procházky a návštěvy přátel. A její recept na život do sta let?: “Mít kolem sebe hodné lidi ... to dělá moc! Mám tady neteř, která se o mě stará, zatím si ještě vařím, někdy ona pozve mě, někdy zase já ji, máme se tu dobře.“
