I když byl vyprávěn již mnohokrát, tenhle příběh nikdy neomrzí. Ke všemu se právě pro tento den náramně hodí. Jeho hlavními hrdiny jsou fotbalisté Dánska, s nimiž se dnes Češi utkají o postup mezi nejlepší čtyři týmy mistrovství Evropy.

Téměř 30 let starý příběh se z principu ani omrzet nemůže. Neboť pokaždé je fascinující slyšet svědectví o zázraku. A to, co dánští fotbalisté prožili a dokázali na evropském šampionátu 1992, se zázraku silně blíží. Dánové se stali senzačními a nejnepravděpodobnějšími vítězi v historii turnaje.

Co víc, tenhle primát jim zřejmě už nikdo nikdy nemůže vzít. Těžko trumfnout vítězství týmu, který na mistrovství vůbec neměl být.

„Proč bychom nemohli rok 1992 teď zopakovat?“ ptá se zasněně brankář současného mužstva Kasper Schmeichel, ale odpověď je, že zopakování není možné. Nelze zopakovat nezopakovatelné. Kdyby Dánové šampionát vyhráli – což by mimo jiné bohužel znamenalo, že dnes vyřídí Čechy –, bylo by to velké překvapení. Nikoli však naprostý a dechberoucí šok jako tenkrát.

V dánské bráně stál tehdy Peter Schmeichel, otec nynější opory. Zatímco syn se na nyní probíhající turnaj pečlivě připravoval, Peter před mistrovstvím, které hostilo Švédsko, takřka spřádal plány na dovolenou – Dánsko se na turnaj neprobojovalo, v kvalifikaci skončilo na nepostupovém místě za Jugoslávií.

Jenže v balkánské zemi se naplno rozhořela válka, místo střílení gólů se ohavně střílelo do lidí. A Rada bezpečnosti OSN uvalila sankce, v jejichž důsledku nemohli Jugoslávci na Euru startovat. Volné místo bylo podstoupeno druhým z kvalifikační skupiny čili Dánům – pohádka tím začala, byť její dějiště neleželo za devatero řekami a devatero řekami, do Švédska to je z Kodaně kousíček.

Fotbalová mytologie tvrdí, že trenér Richard Möller Nielsen svolával své svěřence narychlo z dovolenkových pláží celého světa. Zní to působivě, příběhu to dává ještě větší „grády“, ale ten je přece sám o sobě tak skvělý, že nepotřebuje vylepšovat. Většina hráčů měla sice zabukovaný termín dovolené, ale udržovala se v pohotovosti, protože možnost vyloučení Jugoslávie visela ve vzduchu.

„Na plážích jsme neleželi, to je s odpuštěním úplná blbost. Ale pravda je, že jsme určitě nebyli adekvátně připraveni na velký turnaj,“ vzpomínal Peter Schmeichel po letech.

Na plážích jsme neleželi, to je s odpuštěním úplná blbost.

Tréninkové manko však bylo kompenzováno jistými výhodami. Tým se vyhnul tlaku zejména ze strany novinářů, které kouč Nielsen neměl v lásce, považoval je za rušivý element. „Nesnáším, když jsou hráči pod drobnohledem médií a situace, v níž jsme měli hodně málo času, nám umožnila veškeré žádosti o rozhovory odmítnout,“ líčil Nielsen.

Trenér byl svéráz. Rozhádal se s největší hvězdou týmu, zářivým ofenzivním esem Michaelem Laudrupem, takže záložník Barcelony odmítl reprezentovat. Nielsen tím zdánlivě fatálně oslabil vlastní výběr, vypadalo to, že se trefil do kolena. Jenže kouč jednoduše věřil cestě, po níž se vydal.

Roztržky s Laudrupem mu údajně bylo upřímně líto, ale nešlo uhnout. „Už nemohl vystát, že tým má oprávněnou pověst mužstva, které vždy hraje skvěle, ale nikdy nic kloudného nevyhraje,“ shrnul britský komentátor Dave Farrar trenérovu filozofii, v níž nad bohémskou kreativitu stavěl jednolitost a precizní organizaci hry.

Nielsen už nechtěl žádné repete mistrovství světa 1986, na němž Dánové zprvu uchvacovali ohňostrojem kombinačního fotbalu, díky čemuž vrchovatě naplňovali přezdívku „Dánský dynamit“. Přehráli 2:0 pozdější finalisty ze Západního Německa, smetli 6:1 Uruguay a jako rytíři v lehkém brnění nastoupili v roli favoritů v osmifinále proti Španělsku. Výsledek? Ostudný debakl 1:5.

Pod Nielsenem začalo mužstvo opouštět systém bezstarostného fotbalu. Na turnaj do sousedního Švédska si zato přivezli jiný druh bezstarostnosti: nikdo od nich nic nečekal a ani oni sami před sebe nekladli přehnané ambice. Zásluhou toho byli v komfortní pozici a neměli svázané nohy.

Ovšem jestliže na plážích před šampionátem Dánové nebyli, po jeho vypuknutí se zdálo, že na nich brzy budou. Zdálo se, že pohádkou už je jejich účast na mistrovství a konec pohádky bude tak trochu v pochmurném stylu jejich krajana Hanse Christiana Andersena. Že se jejich naděje roztaví jako cínový vojáček.

Ze dvou úvodních utkání vytěžili Dánové pouhý bod (letos ale neměli po dvou utkáních dokonce ani jediný!) a v závěrečném zápase skupiny je čekala silná Francie. Před tímto duelem hráči absolvovali poslední trénink a při nástupu do autobusu spatřili ceduli lákající na minigolf. „Fajn, zkusme něco jiného, pojďme si zahrát!“ souhlasil Nielsen s nápadem fotbalistů.

Ti si užili legraci a – porazili Francouze 2:1. To jim zajistilo pokračování v turnaji, jímž bylo tenkrát rovnou semifinále, tedy fáze, o kterou budou Češi s nástupci „dvaadevadesátníků“ bojovat dnes.

V semifinále čekali Nizozemci a před ním jiné zpestření než minigolf. Cestou z tréninku spatřila výprava v zácpě ve Stockholmu Burger King, a když hráči nesměle požádali o hamburger, trenér jen blazeovaně kývl hlavou. Návštěvníci Burger Kingu byli následně kingové na trávníku – Nizozemce vyřadili na penalty a ocitli se v bitvě o evropský trůn.

Nebyli jsme nejlepší fotbalisté, ale byli jsme nejlepší tým.

V ní porazili 2:0 Německo. První a tedy vítězný gól dal John Jensen, který do té doby nikdy za národní tým neskóroval, takže nejnepravděpodobnější triumf měl na svědomí ten nejnepravděpodobnější hybatel.

Druhou finálovou branku vsítil Kim Vilfort, který navzdory fotbalové euforii prožíval nejhorší chvíle života: jeho sedmiletá dcera umírala na leukemii, takže některé duely Vilfort ani nestihl, byl v nemocnici s rodinou. Před finále ho ovšem dcera poprosila, aby nastoupil a on v něm dal gól. Line Vilfortová zemřela krátce poté…

I tahle tragédie mužstvo semkla a výsledkem je heroický příběh, jeden z největších ve sportovních dějinách. Uznejte, že ať dnešní zápas dopadne jakkoliv – ať Dánové dopadnou na celém turnaji jakkoliv – nic podobného zopakovat nemohou.

V obecné rovině však cosi zopakovat jde. Ze senzačního triumfu vylézá poučka, která zdaleka neplatí pouze na zeleném hřišti. Vyslovil ji právě Kim Vilfort: „Nebyli jsme nejlepší fotbalisté, ale byli jsme nejlepší tým.“