Tvůrčí trio stojící za brandem produkční společnosti Merchant Ivory Productions – producent Ismail Merchant, režisér James Ivory a scenáristka Ruth Prawer Jhabvala –  vždycky kráčelo vlastní cestou. Ať už šlo o jejich původní látky nebo četné adaptace klasických románů Henryho Jamese a E. M. Forstera, tematicky se dobrovolně míjeli s hlavním proudem kinematografie. Jejich bezpečně konzervativní a po výtce do britské minulosti zasazené filmy se vám většinou začnou líbit až s přibývajícími křížky na hřbetu, kdy si vychutnáte záměrnou pomalost, jemné finesy a narušování obrazu světa.  

Při správném naladění vás Soumrak dne dokáže rovným dílem nadchnout dokonalostí formy i vykoupat v bezbřehém moři melancholie. Ano, příběh o stárnoucím majordomovi, který lituje, že ve správné chvíli neprojevil své city, je všechno, jen ne další kostýmní drama z „časů Panství Downton.“  A je velká šance, že jeho unikátní perspektivu, dokonalé herecké podání a univerzálně sdělná témata oceníte, jakkoliv jinak patříte k vyznavačům úplně jiného typu kinematografie.

Člověk narozený na přelomu 20. a 21. století je uvyklý tomu, že ve věcech lásky se nijak zvlášť nekličkuje, naopak všeobecné přesvědčení velí milostné city pokud možno co nejdříve vyjevit. A nejsou-li opětovány, zacílit na někoho jiného. A stejně tak jsme se posunuli v otázkách životního směřování a pracovní seberealizace: kdo z nás dnes nad sebou vnímá kladivo tradice, povinnosti a omezení plynoucí ze stavovské příslušnosti? Pár desítek let zpátky tomu však bylo docela jinak. A právě do takového světa nás zavádí adaptace knihy britsko-japonského autora Kazua Ishigura.

Je zarážející, jak Soumrak dne dokáže po chvíli vtáhnout, ačkoliv převážně sledujeme pracovní rutinu dvou ústředních postav, jejich komunikaci s panstvem (vytvářejícím velké evropské dějiny první poloviny 20. století) a kolegy z řad služebnictva. James Ivory cíleně pracuje s kontrastem našeho vnímání světa „tehdy“ a „teď“ a postavy pana Stevense a slečny Kentonové drží v nepolevujícím napětí, natož aby jim umožnil spočinutí v pevném objetí s horoucím polibkem navrch. Hlavním nositelem napětí mezi postavami jsou dialogy, které toho ve faktické rovině záměrně sdělují velmi málo. Řeč postav je ornamentální, květnatá, plná zdvořilostních formulek, odboček, otazníků a banálních frází vypůjčených od panstva či masové četby své doby. Přesto vždycky víte, co se skrývá mezi řádky a z čeho vyvěrají obavy z možného sblížení. Intenzitu prožitků a skutečných pohnutek tak lze odečítat spíš z pohledů, řeči těla, přiblížení se či vzájemného oddálení.

Pro tak emocionálně komplikované soustrojí potřebujete poctivé herce. Ivory je našel v Emmě Thompson a Anthony Hopkinsovi (ve hře byli i Jeremy Irons a Meryl Streep) a právě díky jejich nasazení není v celku slyšet falešný tón. Zejména Hopkinsovo maximální soustředění ukazuje, proč je jedním z nejlepších ve své herecké generaci. Pod kontrolou má každý mimický sval, každé gesto. Jeho herecká sebejistota vynikne zvláště v momentech, kdy je jeho pan Stevens naopak naprosto nejistý, vrcholně upjatý a vypadává ze sociální role. 

Hopkins v něm skvěle ukázal člověka, který veškeré své úsilí věnoval službě druhým a naplnění vysokých standardů profesionality. A v této bezmála náboženské řeholi se minul téměř se vším, co život může udělat krásným. Jeho život v bublině z něj udělal až jakéhosi muže bez vlastností, který si nikdy plně nepřiznal své tužby ani nesloužil žádné vyšší ideji – ač si to jistě namlouval – a jen udržoval v chodu dávný společenský řád, který... pominul.   

Na rovině reflexe života jedince, který se nechává zavalit úkoly a okolnostmi, je Soumrak dne možná ještě aktuálnější než v době vzniku filmu či v epoše, kterou popisuje. Pokud jste jej neviděli a najednou máte pocit, že byste rozhodně měli, podlehněte tomu. Naštěstí  je to zároveň ten typ zážitku, který si na vás klidně pár let počká, „až budete připraveni“. Mezitím můžete dílo Jamese Ivoryho objevovat  třeba přes nedávné drama Dej mi své jméno, za jehož scénář získal Oscara a zároveň se stal nejstarším takto oceněným scenáristou. Nepřekvapí, že nejstarším hercem, který kdy získal Oscara, se letos stal právě Anthony Hopkins. Sázka na kvalitu se prostě dlouhodobě vyplatí a ani s věkem nutně nemizí.