Morava povstává z trosek jako Fénix z popela. Podívejte se, co se změnilo 12 dnů po tornádu

Prohlédněte si snímky tornádem poničených Lužic z pátku 25. června. A jak se stejná místa stačila proměnit o uplynulých svátcích? Tornádem poničené obce povstávají z popela jak bájný pták Fénix, i když trosky více než stovky domů zároveň boří buldozery.

Velkomoravská ulice tvoří hlavní tepnu Lužic a za nádražím pokračuje do Mikulčic. Obě obce patří k nejvíce poškozeným na Moravě, tornádo se tu pohnalo s intenzitou až 300 kilometrů za hodinu, zatímco pendolina po zdejším železničním koridoru frčí jen poloviční rychlostí.

Po dvanácti dnech zmizela většina rozmlácených či ohořelých automobilů i hromady trosek v ulicích. Některé rozvaliny už srovnaly buldozery a do jiných se bagry teprve zakousnou, jako například do rodinného domku označeného velkým červeným písmenem a číslicí: D 212. D jako dům, ale v tomto případě je to i zkratka pro demolici.

Organizace Člověk v tísni odhaduje, že tornádo silně zasáhlo asi 1600 domácností. Statici zatím určili k demolici více než 180 domů. Většinu venkovských baráčků se přesto daří zachránit, i když statici asi musejí přivírat oči.

Obydlí opravují dobrovolníci pod dohledem profesionálů, a to bez zbytečného papírování a stavebních plánů. Byrokracii se podařilo odbourat na nejnižší nutnou míru, tohle je přece mimořádná situace, přírodní katastrofa s devastujícími následky. Tornádo si od domorodců také předem nevyžádalo povolení, že zaútočí zrovna 24. června v 19 hodin a 30 minut.

Pokrok i posttraumatické šoky

Pokrok je patrný na každém kroku. Je to fráze, Morava přesto povstává z popela jak onen bájný pták Fénix. V pátek 25. června jsem Velkomoravskou ulici procházel v němém úžasu. Jako by Lužicemi prošla samozvaná povstalecká armáda, jak to dějiny znají z Afghánistánu anebo Sýrie. Nejvíc mi útok tornáda připomínal rozstřílenou Jugoslávii z počátku devadesátých let: poražené sloupy elektrického vedení, rozstřílená okna, shořelá auta… Jen obětí bylo naštěstí minimum, i když – co to znamená „minimum“, ztracený život nelze nahradit.

Po dalších dvanácti dnech přijíždím do úplně jiných Lužic, svým způsobem „uklizených“ z nejhoršího. To je ale jen vnější pohled novináře, pohroma totiž podle psychologů zanechává v lidech traumatické dopady a setkávají se i s posttraumatickými šoky. Doma je tu naděje, že bude lépe, ale i panika či úzkost. Stačí si představit, že během pár minut přijdete o dům, který jste opečovávali desítky let. A vaši předkové po celé generace.

Hodiny na nádraží v Lužicích, které přišlo o celou střechu, už opět ukazují přesný čas. Cvak, cvak, cvak, posunují se po minutě. Čas se na dědině přesto slévá v jakési bezčasí. Už dvanáct dnů se v Lužicích, Mikulčicích či Hruškách maká od nevidím do nevidím. Z dědin se vyvážejí tuny trosek, dováží se dřevo, cihly, tvárnice a další stavební materiál. A hlavně se přiváží dobrá vůle díky dobrovolníkům z celé republiky. Čas ale nakonec všechno zacelí. Všetky rany, hlavu hore!

Tagy: