Ke katastrofě se schylovalo již na ranní směně v osudný den s magickým datem 7. 7. 1961. Jeden z horníků zavadil o páčku, která spustila pásový dopravník. Ten se začal protáčet naprázdno, čehož si nikdo nevšiml. Posléze se vznítil a začal hořet, na zápach upozornili první horníci.
Jejich hlášení ale vedení nevěnovalo pozornost, psal se rok 1961 a oni museli plnit plán a překonávat rekordy, jimiž by se pak strana mohla chlubit.
Ranní směna ještě v pořádku vyfárala, hluboko pod zem směřovali nic netušící horníci na odpolední provoz. Tehdy ještě nikdo netušil, že třetina z nich brzy nebude mezi živými.
V jedenácté sloji byl hustý dým a začal se rychle šířit. Horníci volali telefony na chodbě dispečink a upozorňovali je na nesnesitelný kouř. V tu dobu se však na dole nenacházelo vedení a rozhodnutí o záchranných pracích se tak značně zdrželo.
Když konečně záchranáři dorazili, oheň se v chodbách plných hořlavého materiálu už natolik rozšířil, že desítkám mužů již nemohli pomoct. Definitivní ortel smrti nad dalšími desítkami z nich podepsalo vedení, když rozhodlo, že se uzavře přívod kyslíku, který podporuje hoření. Jenže právě u rozvodů kyslíku se shromažďovali zoufalí horníci dusící se oxidem uhelnatým.
Když vedení přivolalo záchranáře a ti se konečně dostali pod zem, naskytl se jim smutný pohled na chodby plné mrtvých těl. Neštěstí nepřežilo 108 lidí. Blížící konec si málokdo uvědomoval - do poslední chvíle rubali uhlí, aby splnili přísné normy a také aby napracovali volné soboty, což byla novinka a vymoženost dolu Dukla. Když byla vyhlášena evakuace, vzorně si po sobě uklidili nářadí, nespěchali. Dukla vzorem dokonalosti a pořádku, tady se nic nemělo stát.
"Odsouzeni byli pouze dispečer a náměstek. Dispečer spíše za to, že se pokusil zfalšovat dokumenty, náměstek proto, že se vzdálil z místa, když neštěstí vypuklo," popisuje jeden ze scenáristů filmu Dukla 61 Jakub Režný.
"Odseděli si jen pár let, pak se za ně důl zaručil a oni byli brzy propuštěni. Řediteli se nestalo nic, dostal jen podmínku, stejně jako ostatní souzení. Na dole šéfoval až do roku 1968, kdy mu havíři vyslovili nedůvěru a demokraticky si zvolili jiného. Ten tu ale vydržel jen do příjezdu sovětských vojsk."
Tvůrci v čele s režisérem Davidem Ondříčkem a kreativním producentem Michalem Reitlerem chtěli divákovi zprostředkovat co nejautentičtější zážitek. Zavřeli se do opravdového, i když dnes již bývalého dolu v Rakovníku a natáčeli s dobovým vybavením. Na lokaci chodili těsnými, chladnými chodbami až dva a půl kilometru.
Herci se také odvážně pustili do místního dialektu. "Jednu z hlavních postav jsme dali ostravskému herci Robertu Miklušovi, ten byl pak náš jazykový supervizor," vypráví režisér Ondříček. Jeho životní partnerka Martha Issová ho doplňuje, že jí dala největší průpravu Miklušova matka Zdena.
"Po představení Dejvického divadla v Ostravě jsem si dala se Zdenou pivo a do šesti hodin ráno jsem se od ní nehnula. Inspirovala jsem se jejím naturelem i jejím tónem řeči. Všechny dialogy se mnou prošla a bez ní bych to nezvládla."
"Já jsem se pak herecké kolegy snažil pro ostravštinu nadchnout, navíc můj tatínek byl havíř a razil v dolech, takže jsem řadu konkrétních promluv a výrazů znal," říká Robert Mikluš. "No a taky jsem se snažil, aby to tam nebylo pražskými herci 'přecypované'."
Křest si tento film odbyl přímo v Havířově, kde byl kinosál plný lidí, kteří si na tragédii pamatovali, popřípadě šlo i o pozůstalé obětí.
"Snažili jsme se, aby byl příběh co nejemotivnější. Nevěděli jsme, jak to přijmou, jak moc intenzivně na to budou reagovat. Před budovou jsme dokonce měli sanitky, protože přece jenom jsme jim vraceli velmi nepříjemné vzpomínky, které za ta léta vytěsnili," vzpomíná kreativní producent Michal Reitler.
Havířovské publikum je prý přijalo dobře, ocenilo jejich snahu oživit zdejší pozapomenutou historii. Byli dojatí, že si na ně někdo vzpomněl. A také za tu naši snahu mluvit jejich dialektem. "Dostavil se dokonce i pán, který byl předobrazem postavy Roberta Mikluše a ten byl nadšen," doplňuje Reitler.
Jedná se o postavu, která byla za 108 mrtvých horníků odsouzena, ačkoliv za ní nenesla přímou vinu. Navíc, jak říkají tvůrci, kdyby se vydal k hořícímu dopravníku, bylo by pouze o jednoho mrtvého více, tragédii by nezabránil.
Havířovští byli velmi velkorysí v nedostatcích - tu reklamovali, že takto přesně šachta nevypadala nebo že používali jiné filtry do dýchacích masek. "Ale nevadilo jim to, říkali, že to nikdo jiný nepozná," usmívá se Reitler. "Ale když vycházeli ze sálu, říkali, že jsou rádi, že jejich vnuci uvidí, čím kdysi žili."
K hranému snímku filmaři natočili i dokument o "havířině" a také na web České televize připravili rekonstrukci katastrofy hodinu po hodině. Dvoudílný televizní formát umožnil jinak filmovému režisérovi Davidu Ondříčkovi udělat z celého prvního dílu v podstatě jen expozici ke schylující se katastrofě.
Autor námětu a scenárista Jakub Režný se o příběhu dozvěděl v knize bývalého horníka a emigranta Ivana Landsmanna Pestré vrstvy. Jedná se o autobiografický román o hornické Ostravě i nizozemském exilu. Chytil ho tak, že odjel na schůzi klubu hornických důchodců do Havířova.
"Všichni se na mě koukali jako na mimozemšťana, protože všem bylo kolem osmdesátky a nechápali, co tam dělám. Pak se se mnou ale začali bavit a já jsem uskutečnil desítky detailních rozhovorů. Bylo to velmi emotivní, neboť jsem se bavil i s vdovami, které o tragédii hovořili často poprvé po padesáti letech."
Příběh je nicméně fikce, ústřední rodinu si také Jakub Režný spolu s druhým scenáristou Matějem Podzimkem vymysleli.
Hlavní ženskou postavu, drsnou a cynickou, ztvárnila herečka Martha Issová. "Tamější ženy jsou bezpochyby velmi drsné a na povrchu jednoznačně vládnou ony. Možná proto ti jejich chlapi tak rádi fárají hluboko dolů."
Ve filmu se ve velkých rolích objevil také Oskar Hes, syn zesnulého tanečníka Richarda Hese, jeho partnerku mu hraje vnučka rovněž zesnulého režiséra Miloše Formana, Antonie Formanová. Pro ni je tento film v podstatě debutem, Hes již zaujal v seriálu Pustina.
"Pro mě bylo nejtěžší natočit scénu, kdy se Petr Šlachta, kterého hraje Oskar Hes, loučí s otcem, kterého hraje Marek Taclík. Otec vzápětí zemře, pak zemře i jeho syn," vypráví David Ondříček. "My jsme s Oskarem nedávno přišli o tatínky, takže to pro nás bylo opravdu hodně složité," dodává.
