Jan Maxián: Vždy mi jde o to, abych tím, co dělám, rozdával radost

Maminka je houslistka a violistka, otec je profesorem klavíru na pražské konzervatoři a dědeček, profesor František Maxián, byl klavírní virtuos a mimo jiné spoluzakladatel Akademie múzických umění. Hrát na piano tedy asi opravdu uměl.

Bohužel jsem ho osobně nepoznal. Zemřel dříve, než se já narodil; minuli jsme se o víc než deset let. Ale slyšel jsem jeho nahrávky a spoustu vyprávění o něm.

Když jsem byl mladší, a ještě bydlel s rodiči, tak doma hudba zněla často. Táta cvičil, máma taky. Ta hodně cestovala po světě, protože hrála s Československým komorním orchestrem.

Táta měl taky hodně aktivit. Je fakt, že doma pořád hrálo piano. Rád jsem tu a tam naslouchal, bavilo mě to. Táta navíc sbíral desky, takže ano, hudby bylo doma dost.

Jsem vlastně taková osoba permanentně zvídavá. Nechám se rád inspirovat a sleduju úplně vše, co se okolo mě a někdy i ve mně děje. Takže kdyby táta a máma dělali cokoli, asi by mě to zajímalo stejně. Tedy pakliže by to dělali dobře, a já myslím, že to, co dělají, umí skvěle. Byli mi vždy dobrým vzorem.

Ale oni po mně nechtěli, abych byl taky muzikantem. Netlačili mě do toho. Chtěli, abych dělal to, co mě baví, co pro mě má smysl a jiným by mohlo být užitečné.

Na procenta to nevím, ale je to velmi zábavná výseč. Dabingu se věnuji rád, je to hezká herecká disciplína, a navíc máte například možnost vidět spoustu velkých filmů ještě před premiérou v kině.

No to bylo tak: chodil jsem do pěveckého sboru, nejdříve to byl Rozhlasový sbor Čestmíra Staška a po rozpadu sbor Kvodlibet. Manželka pana sbormistra, herečka, hledala šikovné chlapce do dabingu. Rozhodla se zkusit úplně všechny kluky, kteří do našeho sboru chodili, jestli by je dabing bavil.

Všechny pozvala na konkurz. Dlouho netrval; byli jsme tou dobou ve sboru celkem dva. Produkci jsem docela oslovil, a tak jsem začal dabovat více a častěji. No a už to od té doby bude pomalu třicet let.

Těžko asi jmenovat jen jednu. Některá je náročná hlasovou ekvilibristikou a náporem střihů, hodně často to bývá u animovaných filmů. U hraných příběhů je to jindy velmi složitá psychologie postavy. Ale podle mého čím náročnější film, tím zábavnější na tvorbu a objevování nového.

No nejbližším z nich je asi Jiří Mádl, kterého jsem mluvil ve filmu Báthory; bydlíme kousek od sebe. (směje se)

Baví mě stylem herectví třeba Andrew Scott - toho jsem mluvil například coby Moriartyho v seriálu BBC Sherlock -, ale také Rami Malek, Jay Baruchel anebo Robert Pattinson, kteří každou rolí vždy v něčem překvapí. Stejně jako Elijah Wood, ten poměrně často hraje diametrálně rozdílné typy postav. Je to velmi pestré.

Disciplíny, jimž se věnuji, se mohou různě doplňovat. Když se věnuju herectví, a pak skládám filmovou muziku, nahlížím na ni i jako herec.

Herecký um mi dopomáhá, abych hudbou podpořil dané situace, jak nejlíp to jde. Pomohl hercům vyniknout. A stejně tak mi může hudba pomáhat v herectví. Rytmus, vyváženost, harmonie, to vše hraje roli v citlivém přístupu k dialogům nebo celým situacím. A dabing je velká zkouška pozornosti a postřehu.

Stále hlídáte v textu repliky, správné důrazy, význam, do toho pořád přeskakujete pohledem na obraz, aby vám neunikl žádný detail v pohybech, náladě. A do toho posloucháte ve sluchátkách jak svůj hlas a hlas původního herce, tak všechny ostatní dialogy a hudbu, aby slova měla správný náboj.

Člověk si v tu chvíli připadá jako Petr Čech při penaltových kopech. Nikdy nevíte, kdy, kam a jakou vervou míč poletí. Stejně tak přichází replika za replikou, ale až teprve na obrazovce v tu danou chvíli vidíte, jakou herec vložil do slov emoci, a jak by bylo dobré jeho výstup pojmout, aby dával co největší smysl i pro českého diváka.

Dabingy herců, jako byl pan Růžek nebo Kopecký, byly fantastické a stále je slyšíme na obrazovkách. Opravdové skvosty. Líbí se mi jejich preciznost v herectví. Tou dobou se tolik nehledělo na přesný synchron, ale hlavně na správný výraz.

Vždy se snažím, aby byl film co nejlepší. Abych ho nadaboval ve své obvyklosti přímo v „maxiální“ kvalitě. Ještě zesílil jeho přednosti. Jde pochopitelně o autorské dílo, tedy je třeba ctít originál.

Někdy byly tendence měnit texty, aby odpovídaly českým reáliím, ale leckdy to může zbytečně strhávat pozornost a měnit logiku situací. Díky dabování nechodím tak často do kina nebo nesedím tolik u televize.

Při natáčení vidím mnoho filmů, takže už mám nakoukáno. A díky většímu vhledu při natáčení mám taky úžasnou možnost vidět skvostné herecké výkony a všimnout si lépe hereckých a filmařských disciplín. Pozorovat, jak autoři pracují s hudbou, střihem a kamerou. Je to úžasná škola.

Chodil jsem do klavíru - chvíli. Do violoncella - chvíli, hrál j sem na flétnu - chvíli. Stejně tak to bylo se sportem; zkoušel jsem, co šlo. Už jako dítě mě zajímala spousta věcí. V pěveckém sboru jsem vydržel asi nejdéle. Byla to skvělá kolektivní zábava, cestovali jsme po světě, a k tomu se pojila radost ze zpěvu.

Už na škole jsem velmi rád hostoval ve východočeském divadle v Pardubicích, hrál jsem ve Státní opeře v lyrikálu Kudykam Michala Horáčka, v divadle Kalich, La Fabrika a na mnoha dalších scénách. Kapela Nightwork je taky zčásti herecká záležitost. Tam jsme se sešli mimo jiné s Vojtou Dykem a Kubou Prachařem.

Když se rodila vize La Putyky, Rosťa Novák, principál Cirku La Putyka, zjistil, že potřebuje někoho, kdo by uměl improvizovaně zahrát skoro cokoli. Viděl nás hrát ve třech, s Vojtou a Kubou. Byl to večer, kdy jsme hráli asi pět hodin v kuse, cokoliv nás nebo lidi v sále napadlo. Naprosto svobodný okamžik, kdy se může stát cokoliv.

Dnes tomu říkáme Tros Discotequos. Rosťa nás přizval těsně před premiérou, a tak jsme se hudbou a herectvím do nově vznikající La Putyky vložili u samotného zrodu.

Rozjelo se z toho něco neuvěřitelného intergalaktického, což je Cirk La Putyka, divadelní spolek, který funguje už přes deset let, ve vlastním prostoru Jatka78 a dosahuje až zcela nekonečných možností.

S láskou. Byly to nádherné koncerty a výlety. Improvizace nás všechny baví. Cokoli jsme chtěli, mohli jsme udělat. Mnohdy i přes čáru, ale když člověk hledá tu nejostřejší hranu, někdy ji holt přejede. A my někdy byli i zcela za hranou; aspoň jsme si ji prohlédli z obou stran. A uvědomili si, kde přesně se chceme držet.

Koncerty a společné vystupování bylo úžasně naplňující a zábavné! Lidé se dodnes ptají, kdy zas budeme hrát.

S Vojtou a Kubou se potkáváme, hrajeme spolu. Bubeníka Ondřeje Sluku a basistu Jakuba Antla vídám taky často; přizval jsem je do kapely Maxiband, která teď vystupuje v televizním pořadu Máme rádi Česko. V této show je i Jakub Prachař coby kapitán, a když v jednom dílu dorazil hostovat Vojta, byla na jednom místě zase skoro celá kapela pohromadě. Vídáme se rádi, jsme trvanliví kamarádi a plnotuční přátelé.

Třeba ta na filmu Balada o pilotovi, podle románu pana Jiřího Stránského, který se ještě dožil premiéry (2018). Velký příběh těžké části naší minulosti. Hudbu skládám i pro seriály, například pro velký vlastenecký cyklus Krajinou domova.

Každý díl má skoro půl hodiny a bez pár minut hraje v každé části od začátku do konce symfonická hudba. Tento cyklus v sobě teď ukrývá něco přes sedm hodin hudby. Ukazuje, jak půvabná a pestrá je naše vlast, jak bohatou má historii. Díky tomu je snazší uvědomit si, že žijeme v překrásné krajině, která nám má tolik co nabídnout.

Cyklus ani moc nepoučuje, kde co leží a odkdy, spíše nabízí emoce, které se dají prožít, kdybyste na daném místě v tu chvíli byli vy. A hudba emoce velkou mírou podporuje a zesiluje.

Ano, byl jsem se podívat, seriál měl hodně natáčecích dnů. Pan režisér Petr Krejčí strávil mnoho času putováním naší „zahrádkou“, jak říkává, a díky tomu ví snad o každé české květině.

Ať vyfotím jakýkoli záběr kdekoli v Čechách, on pozná, kde to je a čím je místo výjimečné. Je dobré, že točí s láskou, a ještě toho tolik ví.

Když skládám filmovou hudbu, mám před sebou většinou již finální střih a nechávám se inspirovat tím, co vidím. Obraz už si sám řekne, co potřebuje. Kdy zesílit dojem, podtrhnout situaci, jít s tempem střihu, a kdy naopak diváka trochu zmást kontrapunktem a vydat se opačným směrem, než by se očekávalo. Záleží vždy na dané situaci.

To samozřejmě, ale je důležité nepovyšovat hudbu nad zbytek filmu. Jasně že hudba z Psycha je fenomenální, ale takový je celý film a já mám rád, když vše drží pevně pohromadě.

Ať je to film, divadlo, pořad v televizi, vždy by mělo jít o společný výsledek, kdy se nesnaží jednotlivci na sebe zbytečně upozorňovat a prosazovat sebe na úkor celého díla, ale nalézat možnosti, jak věc posunout dál. A tím i sebe.

Ideální je, když divák vůbec nevnímá, jak se stříhá, svítí a jaká je hudba. Když se jen nechá unášet příběhem a zapomene, že sedí v obýváku nebo v kině. Stejně jako na divadle. Jak se v průběhu dramatické situace začnete zajímat hlavně o kvalitu lustru nad vámi, něco není v pořádku.

Pro potřeby jednoho dětského tábora jsem kdysi natočil verzi písně Kde domov můj pro film o jednom z ročníků této letní události. Celou orchestraci jsem nazpíval pouze hlasem, takže v písni znělo asi 36 Janů Maxiánů pod sebou.

Přátelé mě vybídli, ať to pošlu do světa, že je to vlastenecký počin. Tak mi to nedalo a požádal jsem Petra Krejčího, zda by mohl hudbu doplnit záběry z našeho seriálu o české krajině.

Vznikl tak vlastně videoklip, který jsme ukázali České televizi. Zaujalo je to a použili ho pro novoroční vysílání. V naší hymně i v tomto provedení není žádný kalkul ani politika, jen vědomí toho, že prostě žijeme v překrásné zemi, kterou stojí za to milovat.

Vždy jsem dělal, co mě baví, jsem vděčný za všechny příležitosti a vrhám se tam, kam to jde. Neměl jsem většinou jen jeden směr. Vždy mi jde o to, abych tím, co dělám, rozdával radost. A dělal to fakt pořádně. Na druhou stranu se říká „mnoho psů, zajícova smrt“.

A já těch cílů měl a mám vždy mnoho. Běžím mnoha směry. Mnohost mi vyhovuje, protože se věci skvěle doplňují a posilují navzájem. A jestli přibývá lidí, které baví to, co dělám, a mé počínání je přínosem, asi s tím jen tak neseknu.

Šlo o krásný rozhovor a velmi milé setkání. Vlastně bych si vydržel s Karolínou Vrbasovou, která pořad moderuje, povídat až do noci, jak nám čas se zájmem plynul.

Dabovaných pořadů je okolo nás obrovské množství, televize z mnoha procent vysílají převzaté pořady. A přitom se dabingu věnuje velmi malá pozornost i přes to, že se najde velké množství lidí, kteří by se o něm chtěli dozvědět více. Jsem tedy rád, že například tento pořad takový prostor nabízí. Díky za něj.

Seriál o českých dabérech Kdo to mluví si můžete pustit na www.televizeseznam.cz.