Foto Anna Franková
Kdy jste si uvědomila, že jste trans?
Bylo to, když mi bylo 37 let. Do té doby jsem věděla, že je se mnou sice něco jinak, ale myslela jsem, že jsem chlápek, který jen celý život holkám závidí jejich ‒ z mého pohledu ‒ lepší životy a který má nějaké tajné fantazie. Že jsem trans, mi došlo opravdu až v těch 37, v 38 jsem začala brát hormony a dnes je mi 40.
Co byl ten impuls, kdy vám došlo, že to není hra, že je to doopravdy?
Když jsem to řekla dvěma kamarádkám. Já jsem se předtím třeba tajně převlíkala do dámských šatů a najednou jsem to už nechtěla dělat tajně, chtěla jsem s tím vyjít na světlo a řekla jsem kamarádkám, jestli by mi s tím nepomohly. A ony se ke mně najednou začaly chovat úplně jinak: vzaly mě mezi sebe, oslovovaly mě v ženském rodě a já jsem začala cítit, že jsem jedna z nich. Ve chvíli, kdy jsem zažila, že mě někdo takto vnímá a vidí, jsem pochopila, že přesně po tomto pocitu toužím. Že toužím po tom, abych byla vnímána jako žena pořád.
Nebála jste toho, že na vás vaše okolí ‒ blízké i vzdálenější ‒ bude nazírat jako na někoho, kdo je v nepořádku?
Můj coming out byl postupný: těm dvěma kamarádkám jsem řekla, že mě baví hrát si na holku. Ale tím jsem přišla na to, že se identifikuju jako žena. A to další outování bylo skutečně hrozně stresující. Měla jsem hluboký strach z nepřijetí. Je totiž třeba si uvědomit, že jsem celý svůj dosavadní život prožila v mužské roli a vyoutovala jsem se ještě předtím, než jsem začala procházet tranzicí ‒ vypadala jsem prostě jako vousatej a chlupatej chlap, který o sobě najednou říká, že je žena.
Trans lidé jsou nějakým způsobem otroci své vizáže ‒ pokud vypadají pro společnost akceptovatelně, nemají problém.
A jaká byla vaše mužská role? Nebojovala jste třeba s tím, že se vám nechtělo naplňovat ty kulturní či společenské stereotypy, které se k genderům obecně vážou?
Určitě ano. Nicméně můj pocit i zkušenost byly trochu specifické: my žijeme v patriarchátu, společnost patriarchální je. Ale můj dojem je, že za zavřenými dveřmi domácností to je často obráceně.
Mužská role s sebou nese celou řadu dalších atributů. Jak probíhaly ty momenty, kdy jste si uvědomovala, že jste s nimi v rozporu a přestávala je chtít naplňovat?
Já jsem nikdy neměla úplně ty typické mužské koníčky. Nechodila jsem na pivo, nebaví mě koukat na sport, vždy jsem se profilovala spíš umělecky. Z věcí, které společnost považuje za spíše mužské, mě bavila maximálně matematika a fyzika.
Mluvila jste o tom, že váš coming out byl komplikovaný. V čem přesně?
On byl složitý hlavně pro mě. Já jsem se bála. Pak se ukázalo, že to není tak hrozné: nepřijali mě jen dva lidé. Jedním z nich byla má manželka a druhým děda, kterému to trvalo asi rok, než si zvyknul, a teď už mě přijímá. Kdekoli jinde bylo přijetí skvělé, ale to hlavní byla má obava a pocit nekonečné trapnosti.
V jakém smyslu?
V jednu chvíli vypadáte jako chlap, všichni vás tak vnímají, a najednou musíte vysvělovat kolegům a kolegyním v práci, že chlap vlastně nejste, že začínáte nějaký proces, budete se jmenovat Lenka a tak. Najednou říkáte všem věci, které jsou tak intimní a které jste donedávna prožívala sama v sobě, sama se sebou. Coming out pro trans lidi znamená ukázat se v úplné nahotě, víc už to asi ani nejde. Když je někdo gay nebo lesba, může se rozhodnout ‒ pokud chce ‒, že to na sobě nedá znát. Ale když jste trans a chcete svůj život změnit, je to vidět velmi rychle.
Z mého pohledu to ještě rozbourává zaběhnuté rámce ‒ přece jen identifikace druhých často probíhá právě skrze tělo, genderové znaky, bipolaritu mužského a ženského. Někoho vidím a řeknu si: Aha, má tyto a tyto znaky, je to muž nebo žena. Trans lidé tuto jasnou binarinu bourají, čímž působí na společnost trochu znejisťujícím dojmem.
Je to tak, ale řada z nás prostě jen přeběhne. Já sama tomu říkám, že jsem ze Severní Koreje přeběhla do Jižní. Z jednoho pólu na druhý. Ale jsou lidi in-between. Je ale třeba si uvědomit, že genderové identity a to, jak je chápeme, jsou skutečně prorostlé celou společností. Dobře je to vidět samozřejmě třeba u malých dětí: čeština je silně genderovaný jazyk a děti se od útlého věku učí rozlišovat ženské a mužské obličeje a podle toho i stavět věty. V případě transgenderové problematiky to ale přináší tu dimenzi, že pokud jste trans a proměna proběhne tak, že to na vás není poznat, nemáte problém s přijetím a oslovováním od okolí. Jenže například u trans žen platí, že čím později se k tranzici uchýlí, tím menší je pravděpodobnost, že to nikdo nepozná. I když pak poprosíte lidi ve svém okolí, aby vás oslovovali v nějakém rodě, trvá docela dlouho, než si na to zvyknou. Nějak vás vidí a používat rod je pro mnohé na úrovni reflexu. A to mluvíme o blízkých lidech, o známých. Společnost jako taková vás pak vnímá ještě úplně jinak.
Nemusíme se tu bavit jen o diskutovaném výroku Miloše Zemana na adresu trans lidí, ale obecně se mi zdá, že v poslední době sílí útoky na trans lidi, kteří vstupují do veřejného prostoru. A stupňuje se i politická ostrakizace obecně LGBT komunitě, například v Polsku nebo Maďarsku. Čím si to vysvětlujete?
To má několik rovin. Například Miloš Zeman si prostě jen chtěl vybrat nějakou skupinu, která je odlišná a pro něho divná. Vybral si nás jako cíl své nenávisti. Podobně je to v Maďarsku nebo Polsku, kde to ale funguje i prakticky ve formě nějakých ostrakizací. A pak jsou další dělící linie. Teď se třeba hodně řeší sport. V minulosti to byly záchody ‒ ty však problém nejsou, protože na záchodě po vás nikdo nechce občanku, kde máme uvedeno pohlaví. Jenže třeba ve věznicích to funguje jinak, tam můžou vznikat skutečně vysoce problematické a náročné situace.
A co jsou potenciálně nebezpečné situace ve vašem běžném životě?
Trans lidé jsou nějakým způsobem otroci své vizáže ‒ pokud vypadají pro společnost akceptovatelně, nemají problém. Co však mají dělat lidé, kteří nemají dobré genetické dispozice pro tranzici a začnou s ní ještě ke všemu v pozdějším věku? Ti narážejí a zažívají řadu náročných situací. I tak se jim ale dá předcházet ‒ třeba já si myslím, že sprchy na koupalištích by mohly mít taky kabinky, podobně jako záchody. To by hodně lidem pomohlo. Já nepotřebuju svou nahotu dávat na odiv cizím lidem jen proto, že si chci zaplavat nebo zajezdit na tobogánu.
Jsou nějaké rozdíly mezi tranzicí z muže na ženu a ze ženy na muže? Říká se, že trans muži to mají v něčem jednodušší, protože si společensky jakoby povýší ‒ stanou se takzvaným silnějším pohlavím.
Já osobně to cítím opačně ‒ myslím, že jsem si polepšila jako žena, ale to je můj subjektivní zážitek. Obecně ten hlavní rozdíl je v tranzici, v jejím průběhu a výsledku. Je to o něco jednodušší už hned na začátku. Žít jako žena a oblékat se jako muž nevzbuzuje prakticky žádné pohoršení nebo posměch ‒ vypadáte jako tomboy, jako někdo, kdo sportuje, nebo klidně jako Greta Garbo. Jsou samozřejmě výjimky, ale pokud jde všechno tak, jak má, tak tranzice ze ženy na muže téměř vždy dopadne tak, že to nikdo nemá šanci poznat. Je to kvůli mnohem silnějším účinkům testosteronu. Myslím, že řada lidí zná nějakého trans muže a ani neví, že je to trans muž ‒ prostě je včleněný do společnosti na základě toho, že vypadá jako muž.
Trans ženy mají problém: závisí to, jak jsem říkala, na genech a věku. Ženy, které začnou s proměnou ještě v pubertě, vypadají prostě lépe a na nich to většinou taky nepoznáte. Základní věc je ale to, že trans ženy musí bojovat o to, aby byly přijímány jako ženy, přestože jim chybí velká část ženské zkušenosti. Podívejte se například na mě ‒ nemám ženské chromozomy, nestrávila jsem jako dívka dětství, dospívání a neznám problémy, které se k tomu vážou. Podle řady definic ‒ právní, fyziologické, genetické ‒ byste tedy mohla tvrdit, že žena nejsem. Ale pokud žijeme mezi lidmi, sociální aspekt by měl být nejdůležitější. Já se jako žena identifikuju, a proto jí jsem.
Jakou roli v přechodu muže na ženu hraje fakt, že existuje nějaký stereotyp, že trans ženy jsou jen muži, kteří se rádi oblékají jako ženy?
Velkou. A zase jde o passing a vzhled. Tak by to ale být nemělo. V ideální společnosti jsou trans lidé plně respektováni bez ohledu na to, jakého vzhledu se jim povede dosáhnout.
Vraťme se k Miloši Zemanovi. Co jste si řekla ve chvíli, kdy jste se o jeho výroku na adresu trans lidí dozvěděla?
Mě to nijak extra neurazilo ‒ Miloš Zeman je Miloš Zeman. Zarazilo mě ale to, nakolik to bylo přímočaré a ostré. Vybral si zranitelnou skupinu obyvatel, která nikomu neubližuje a nikoho neohrožuje. Ukázal, že o trans lidech a jejich problémech nic neví. Je to, jako kdybych šla po ulici a někomu, kdo jde náhodou okolo, jsem jen tak řekla, že je mi odporný, nebo to něm dokonce začala rozkřikovat po okolí. Dobře, i kdyby mi byl odporný, tak je přece základní slušnost to neříkat. A to mě na výroku Miloše Zemana svým způsobem fascinuje: měl potřebu to říct ‒ úplně zbytečně. Moje teorie ale je, že se jedná o šťouchanec určený Pirátům a že má potřebu vířit politicky výbušná témata pár měsíců před volbami.
Jak to myslíte?
Blíží se volby, Piráti a STAN jsou favorité voleb a Zeman potřebuje tahat za nitky a hrát své hry. Jsou to zároveň Piráti, kdo se nás aktivně zastává, kdo řeší, jestli je třeba mít pohlaví uvedené občance, jestli je nutné, abychom podstupovali povinné sterilizace v případě, že chceme být státem uznáni jako muži nebo ženy. Mimochodem, věděla jste, že do roku 1993 se gender v občanském průkazu neuváděl, a nikomu to tam nechybělo? Připomněla bych ještě Mladé Pirátstvo, jejíž předsedkyní je trans žena. A já myslím, že na této vlně se Miloš Zeman svezl ‒ aby varoval před rozkladem tradičních hodnot a nás si k tomu vzal jenom jako záminku.
Když jsme se dostaly k těm sterilizacím ‒ jak jste se rozhodovala vy? Podstoupila jste ji, abyste v občanském průkazu mohla mít uvedeno, že jste žena?
Ne, sterilizaci jsem nepodstoupila. A k tomuto rozhodnutí mě vedlo hned několik věcí. V životě jsem neměla jediný zásadní zdravotní problém. Bojím se řezání do těla, neumím si to představit. Také už jsem slyšela příliš mnoho výpovědí lidí, u nichž se ta operace nepovedla a způsobila jim velké zdravotní potíže. Necítím také nenávist ke svému tělu. Když jsem do tranzice šla, ani jsem nevěděla, jak přesně se to vyvine. To, na čem mi záleželo, bylo to, aby mi hormony upravily obličej. Také pro mě byl strašně důležitý ten ženský život. Běžný ženský život, což pro mě znamená, že mě okolí vnímá jako ženu a chová se tak ke mně. Přesně to jsem chtěla: zapadnout. Hormony mi začaly zabírat, k mému velkému překvapení jsem nevypadala jen jako namalovaný chlap, ale opravdu se mi vytvořily výrazně ženské rysy v obličeji. Zjistila jsem, že jsem šťastná a nechci podstupovat tak riskantní operaci, jako je chirurgická změna pohlaví. To, co máte mezi nohama, to nikdo v běžném společenském životě nevidí . Někteří lidé mají silnou tělesnou dysforii a to, co mají mezi nohama, opravdu nesnesou. V takovém případě je operace jediná cesta, která je udělá šťastnými, ale to není případ všech a ani můj. Také to je důležité pro partnerský život, ale ten ať si každý uspořádá sám podle svého uvážení.
Vy jste prošla procesem tranzice v dospělém věku, a dá se tedy předpokládat, že jste se sebou už byla spokojená, vaše identita byla ustálená, měla jste to zpracované. Umíte si představit, co výroky, jako byl ten Zemanův, udělají s někým, kdo právě prochází tím nejcitlivějším obdobím, kdy zjišťuje, že je trans, nebo se chystá ke coming outu?
Mladého člověka to určitě musí zasáhnout mnohem víc. To bezesporu. Zároveň opravdu nemá smysl přeceňovat roli Miloše Zemana. Spíš je potíž v tom, do jaké míry nenávist vůči trans lidem legitimizoval. Jako by všem těm nenávistným diskutujícím na sítích a pod články řekl: Ano, jsem s vámi.