Entomolog a makrofotograf Pavel Krásenský: Odpor k hmyzu může fobik překonat

Četl jste v dětství příběhy Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka od Ondřeje Sekory?
Jasně, je to klasika. U maturity, kde jsem si vytáhl povinnou četbu, jsem řekl, že jsem četl jenom Sekoru a Karafiátovy Broučky.

Zdroj: DeníkOtevřely ty knížky lidem bránu do světa hmyzu?
Nevím, jestli otevřely, ale díky nim zná řada dospěláků některé drobné živočichy: z Ferdy třeba mravkolva, kterého běžně nepotkají. Mládež tyhle pohádkové hmyzí příběhy už moc nezná, ale když se bavím s někým starším, tak si hmyz s těmi knihami spojuje. Hodně lidí ovlivnily, protože byly známé i proto, že sloužily jako předloha pro řadu filmů.

Co ovlivnilo vás, že jste se stal entomologem?
Víte, že ani nevím? Mám v sobě zakořeněný hluboký vztah k přírodě. Jako kluk jsem viděl brouka, sebral jsem ho a časem se z toho stal koníček. V naší rodině se nikdo hmyzem nezabýval. Jen děda z matčiny strany byl lesník a po něm jsem v osmi letech zdědil knížku Lesnická zoologie, kde byly v kapitole o hmyzu jeho poznámky.

PŘEHLEDNĚ: Co se od pátku mění. Jedna dávka vakcíny už k bezinfekčnosti nestačí

Dost lidí nemá hmyz rádo. Čím to je, že hmyz není přitažlivý jako pejsci, kočičky a orangutani?
Občas se mě někdo zeptá, kolik prodám fotek hmyzu, a já říkám, že málo, protože lidi si dají do obýváku spíš velkou fotku kolibříka nebo slona, ale ne mouchu na hovně (smích). Opravdu, ono to tak je. Odpor k hmyzu se historicky přenáší z generace na generaci. Ve skutečnosti je ten strach zbytečný, protože i tady platí, že když něco neznám, tak se toho bojím. Věnuji se hmyzu čtyřicet let a vím, že spousta lidí přešla z odporu na zájem například i díky tomu, co jim říkám na přednáškách. Pak slyšíte od fobiků: Hele, ono je to vlastně strašně zajímavý. Jedna paní mi napsala, že jsem ji zbavil strachu z hmyzu a pavouků, protože jsem jí tento svět přiblížil poutavou formou a zjistila, že svět bezobratlých je úžasný a plný barev a nejrůznějších tvarů.

Co předcházelo tomu, že jste se stal kurátorem entomologické sbírky v mosteckém muzeu?
Hmyz dělám od osmi let. Z počátku jsem sbírku neměl, ale bavilo mě chovat motýly a vše zajímavé si v přírodě kreslit. Kolem čtrnácti let jsem se rozhodl, že chci mít sbírku, že nechci hmyz jen pozorovat venku. Kluci prostě potřebují něco sbírat. A mít doma krásně a úhledně vypreparované brouky bylo pro mě velmi lákavé. Shodou okolností jsem na elektroprůmyslovku v Chomutově, kde byl ředitelem entomolog Jiří Lorenc, který se zajímal o stejnou skupinu hmyzu, tedy o tesaříky. Takže jsem prožil nádherná středoškolská léta – sice jsem se učil elektriku, ale nejdůležitější pro mě byly návštěvy v ředitelně, kde jsme debatovali o tesařících.

To jste měl velké štěstí.
Obrovské. Pan Lorenc mi doporučil další odborníky, a od té doby jsem tomu propadl. Jenže jsem studoval elektro a na přírodovědu mě nevzali, protože jsem neuměl chemii, kterou jsme na střední škole neměli. Po průmyslovce jsem pracoval v energetice, ale brouky jsem dělal stále a intenzivněji než práci. Potom jsem nastoupil do chomutovského zooparku, nejdříve jako pracovník propagace a později jako zoolog. Dělal jsem například i hmyzí domečky, naučné tabule a další edukační předměty. Stále jsem ale toužil po vysněné práci entomologů – být kurátorem sbírek hmyzu v muzeu. Proto, když se uvolnilo místo v přírodovědném oddělení mosteckého muzea, jsem ani na okamžik neváhal, zúčastnil se výběrového řízení – a vyšlo to. Mám kliku. Výhodou je, že mohu využít i výtvarné a fotografické dovednosti.

Jak se změnilo fotografování hmyzu po nástupu digitální éry?
Ta se stala osudnou všem. Já patřil ke generaci, která fotila na diapozitivy. V roce 2001 jsem přešel na digitální kompakt a postupně začal na sebe zvyšovat nároky. Zajímavé ale je, že když jsem přecházel na nové foťáky, lidi na mých fotkách na výstavách a na webu nepoznali změnu. Dokonce nepoznali ani přechod na digitální techniku. Já jsem k sobě hodně kritický, nepustím ven nic, za čím si opravdu nestojím.

Fotografie hmyzuZdroj: Pavel Krásenský

Co by měli začínající fotografové vědět?
Lidem na kurzech říkám, aby nefotili stylem „zkusme sto fotografií a ona jedna asi vyjde“. Radím jim: Soustřeďte se na jeden záběr. Když vyjde, musíte vědět proč. Na to nejsou zvyklí, nejdřív cvakají, a pak z toho vybírají. A to je podle mě špatně. Za to může digitál. Výhodou je, že neplatíte nepovedené snímky, nevýhoda je v tom, že čím víc fotografů, tím víc snímků, a ty zvyšují konkurenci, takže fotografováním se už skoro nedá živit. Znám pár lidí, co to ještě dokážou, ale je to složité, protože hromady fotek se dají sehnat zadarmo. To ale není podle mě správné, protože je v tom kus práce, cestování a dovednosti.

Kde vaše fotky hmyzu vyšly?
V tuzemsku na ně můžete narazit v mnoha časopisech a knihách. Od populárního ABC po encyklopedie a vědecké časopisy Vesmír a ŽIVA. Důvod je ten, že jsem jeden z mála entomologů, který fotí. Ona je řada makrofotografů, ale většina z nich fotí to, co neznají. Nás erudovaných je hrstka. Pro odborné časopisy jsme jistota, protože mám snímky, které jinde nemohou sehnat. Laik s foťákem bude jen obtížně fotit hmyz, co žije pod zemí, v mraveništích nebo v suti.

Je pravda, že jste našel a zdokumentoval nové druhy hmyzu?
Stává se to, protože já fotím všechno, co se mi zdá divné. Tak třeba na Kanárských ostrovech jsem vyfotil v terénu nové druhy, protože mi na první pohled připadaly neobvyklé. To je bonus k vědecké práci, že máte jak preparát, tak i fotografii druhu z přírody.

Názvy jim pak dává kdo?
Většinou to dělají specialisté taxonomové. Já jsem specialista na jednu skupinu hmyzu, ostatní entomologové zase na jiné skupiny. Názvy se pak dávají například podle lokality nebo objevitele. Několik druhů má jméno i po mně, například Thorictus krasenskyi, což je drobný brouk z Maroka. Dále například štír Isometrus krasensky, kterého jsem nenašel, ale nazval ho tak autor popisu, pro kterého jsem štíry dlouhá léta kreslil a byl jsem jeho hlavní výtvarník.

Tábory v kraji frčí, pobyty jsou zaplněné. Děti se ale musí testovat

Člověk by si myslel, že už všechno bylo objeveno.
Kdepak. Před námi jsou ještě stovky let objevování. Prozkoumáno je jen pár procent objemu moří a v tropech je stále neprobádaná většina území. Nikdo neví, co tam ještě žije. I v rámci Evropy toho zbývá dost. Třeba Kanárské ostrovy. Během jednoho loňského týdne jsem přivezl z jednoho ostrova šest nových druhů. Přitom tam léta jezdí do terénu specialisté. Kanárské ostrovy jsou docela blízko. Člověk si pak říká, co je asi v těch odlehlejších koutech světa, kam vůbec nikdo nechodí.

Kde jste všude byl?
Vlastně skoro všude, samozřejmě míněno s lehkou nadsázkou. Jediný kontinent, kde sem nebyl, je severní Amerika. Ta mě nikdy moc nelákala. Jsem ale český patriot. Moc mě baví bádat v Čechách. Spoustě lidí covid krize omezila cestování, mě naopak přiměla víc poznat okolí bydliště, takže mám spoustu nálezů třeba z povrchových dolů a míst, kam se lidé moc často nepodívají.

Kde se vám nejvíc líbilo?
Někdo se mě nedávno ptal, co bylo top, ale to se těžko říká, protože každé místo má něco do sebe. Ovšem Sumatra, Madeira a další ostrovy, ty jsou samozřejmě skvělé. A pak Indie, ta byla z mého pohledu krásná, ale i trochu šílená. To je opravdová exotika, stejně jako Austrálie, kde jsem byl pár týdnů.

Když na svých cestách najdete hmyz, je pracnější jeho fotografování nebo nakreslení?
Kresbu brouka dělám po večerech i dva týdny, fotka trvá pár minut. Časově se tedy vyplatí hmyz fotit. Z pohledu výtvarníka vím, že lidé dnes upřednostňují fotky hlavně kvůli ceně. Dám příklad: fotka stojí čtyři stovky, kresba dva tisíce. Za to máte pět fotek. Pro mnoho odborníků je ale hodnotnější výtvarné provedení. Hlavně proto, že kresba obvykle vystihne hmyz lépe než fotka, kde některé detaily mohou zaniknout. Vědecká ilustrace je specifický výtvarný obor, kde se měří na mikrometry, striktně se dodržují poměry a úhly a kde nelze nic odhadovat. To mnoho lidí neumí. Perokresba proto bude pro vědce vždy přesnější, i když se od ní v současné době ustupuje.

Dá se někde nejrůznější hmyz pohodlně sledovat bez toho, abychom koukali pod každý kámen nebo večer otevírali okno do rozsvícené ložnice?
Určitě. Už v době, kdy jsem končil v zoo, byl boom expozic s hmyzem. Byl to artikl, který chyběl. Zoologické zahrady samy zjistily, že kromě exotických savců je atraktivní i hmyz. V Chomutově jsem udělal jeden z prvních hmyzích domečků s popisky hmyzích obyvatel nebo jsem vysušil myš a pod ni naaranžoval hrobaříky. Kolegové se pak na to jezdili koukat a dnes to je téměř v každé zoo. Nejvíc do toho šlápla pražská zoo, kde jsem se na hmyzích domečcích a informacích o bezobratlých žijících v zoo podílel. Krásný hmyzí pavilon mají také v Hluboké nad Vltavou, kde například mravenci Atta nosí listy přímo před návštěvníky. Pro ně je to úžasná podívaná.

Havarovaný kamion u Korozluk zřejmě vybrzdila dodávka, oznámila policie

Má společenský hmyz nějakou vlastnost, která vás fascinuje a kterou by si lidé mohli vzít za příklad?
Mravenci a včely, to je jedna velká inspirace. Doma v pracovně jsem měl insektária s mravenci a pozoroval jsem je stovky hodin. Jednají instinktivně, nepřemýšlejí jako my „proč, jak a zda vůbec“, oni to prostě dělají a dělají to efektivně. Mají vysokou účinnost práce, protože se nevěnují blbostem. Nejsou jako lidi, co píšou raději dlouhé e-maily, než aby stručně řekli, oč jim jde. Mravenci by to zvládli třemi slovy, nic neokecávají. To je věc, která lidem chybí. Teď je kolem nás spousta fake news, což v lidské společnosti vytváří zmatky. U mravenců je ale vše jasně dané. To je na nich úžasné.

Můžete to podložit nějakými fakty nebo experimenty?
Zajímalo mě, co udělají mravenci, když jim vyplavím hnízdo. Vylil jsem do insektária vodu a sledoval, co se děje. Voda klesala do chodbiček a hnízda, kde byla královna a najednou vypukl poplach. Oni tu královnu vzali a tahali ji za nohy pryč přes mokré chodbičky, až ji dostali do trubičky, která spojovala hnízdo se sektorem pro krmení. Tam nahoře, kde byla v bezpečí, královnu nechali. Uvědomte si, že takový stav nouze nikdy předtím nezažili, ale naprosto přesně věděli, že ta trubička je úplně nejvýš z celého hnízda a že tam nikdy nemůže být voda. Odnesli tam i vajíčka a kukly. Nakonec všichni skončili v trubičce a dělnice, co zbyly, šly a nasávaly vodu z postižených chodeb a nosily ji ven…

Takže mravenci mají velice efektivní krizové řízení.
Také bych řekl. Za necelé dvě hodiny vrátili královnu zpátky a já celý pokus zopakoval. Vytopil jsem je znovu. Zajímalo mě, jak budou na stejný podnět reagovat podruhé, zda budou mít snahu svou únikovou strategii nějak změnit nebo vylepšit, což lidi dělávají, protože o věcech moc přemýšlejí, pak mění chování a z nového stresu panikaří. U mravenců to ale bylo jako přes kopírák, úplné déjà vu, celá evakuace proběhla stejně a dokonale jako při první povodni. Oni neměli důvod nic měnit. Kdyby byl každý mravenec identifikovatelný, věděli bychom s naprostou jistotou i to, zda ti, co tahali královnu zase nahoru, jsou ti samí, co ji tahali nahoru poprvé. Zdá se, že opravdu nic neřešili, prostě dělali hned to nejlepší. To jsou věci, které mě u hmyzu fascinují.

A o hmyzu se přitom mluví jako o potravině budoucnosti. Už jste ho někdy jedl?
Předloni jsme měli u nás v muzeu muzejní noc, kdy jsem pro návštěvníky udělal několik hmyzích pochoutek. Zmizely všechny. V tropických oblastech se hmyzem živí řada kmenů, přesněji jej mají jako doplněk potravy. Jde o hodnotný a stále přístupný zdroj bílkovin. Hmyz je všude a dá se snadno získat. Larvy, brouci, sarančata. Když je umíte připravit, chutnají dobře. Kdybyste měl na očích šátek, ani nepoznáte, že jíte hmyz. Cvrček pražený na grilovacím koření chutná jako slanina nebo ochucené brambůrky. Nevím, jestli hmyz bude potravina budoucnosti, ale pro část světa zůstane důležitým doplňkem stravy.

Na Labské stezce hrozily nehody. Přejezd cyklistům upraví

Lidé znají spíše práci fotografů velké divoké zvěře než hmyzu. Jsou vaše postupy při focení podobné, nebo se výrazně liší?
Lišíme se hodně ve výbavě a taky tím, že focení některých obratlovců je snadnější, protože o nich nemusíte až tolik vědět. Srnu nebo daňka potkáte spíš než brouka nosorožíka. V tom je ten rozdíl. Wildlife fotograf se nemusí hrabat v zemi, makrofotograf, pokud chce fotit něco jiného než všichni ostatní, musí hmyz dokonale znát a vědět, kde ho může najít. Pod listy, v kořenech, v podzemí, v mraveništi. Je to pracnější, ale makrofotograf se tím na rozdíl od některých komerčních wildlife fotografů asi neuživí. Pro mě je to jen skvělý koníček, který mě nechá nahlédnout do úžasného světa bezobratlých.

Když jdete fotit, musíte se nějak speciálně oblékat?
Na hmyz musíte být správně oblečen, protože hmyz reaguje na barvy. Včela vyhledává modré, žluté a bílé květy. Takové barvy jí svítí v terénu jako semafor. Když fotograf vyrazí ven se žlutou mikinou, tak včelu pohybem plaší. Tohle lidi často netuší. Když jdeme na kurzu fotit hmyz, poukazuji na oblečení a říkám, špatně, špatně, špatně, tady máš modrý flek, tady bílý. Lidem říkám, ať chodí na brouky v maskáčích jako na vysokou, aby nebyli viděni.