Otcové a matky

Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Betty Horníkova

Zatímco „nevěřící“ tátové v červnu slavili Den otců, v římskokatolické církvi proběhl svátek otců bez povšimnutí, protože si ho spojujeme s březnovým svátkem sv. Josefa. Většina společnosti si naopak v březnu připomíná Mezinárodní den žen, o kterém není pro změnu slyšet v české církvi. Přesto se i v ní něco mění. Když v posledních květnových dnech zemřela Jiřina Šiklová, mj. přední česká feministka a zakladatelka gender studies, pohřbíval ji kněz Tomáš Halík, který se jinak netají skutečností, že mu feminismus úplně blízký není. V Dominikánské 8 se zase sešly čtyři ženy, aby debatovaly o ženách v církvi. Ledy se hýbou.

V západních zemích se role žen v církvi skloňuje ve všech pádech. Hledají se způsoby, jak zabránit sexualizovanému násilí na ženách a jak využít dary, které ženy mají. V církvi domácí si prozatím velmi málo uvědomujeme, jak moc spolu podobná témata souvisejí. A jak výrazně je podmiňují představy, které máme o „správné“ úloze žen a mužů v různých oblastech života, počínaje výchovou dětí v rodině. 

Otcové ve druhé linii

V textu psychologa a kněze Lukáše Engelmanna, který letos u příležitosti svátku svatého Josefa vyšel v Katolickém týdeníku, se objevuje myšlenka, že nejen matka, ale i otec může být něžný.

            P. Engelmann konstatoval, že otcové jsou často ve srovnání s matkou na druhé koleji. Toto tvrzení je zajímavé mimo jiné proto, že už tak docela neodpovídá situaci v české společnosti. Poměry se v tomto ohledu výrazně mění.

            Společenský vývoj transformuje představy o tom, co znamená vychovávat. Od klasického patriarchálního otce jako vládce a hlavy rodiny se těžiště výchovy přesunuje k tématu péče. Také proto v katolické tradici znovu objevujeme Josefa jako pozorného a pečujícího rodiče. Přestože je tento rozměr Boha Otce velmi dobře viditelný např. v podobenství o milosrdném Otci, zdá se, že není nijak samozřejmé a snadné ho vědomě propojovat s realitou běžného života.

Lukáš Engelmann píše, že péče a něha je v našich očích spojena především s mateřstvím a u otců nám přijde druhořadá. Nejsem si jistá, zda toto tvrzení vypovídá spíš o celku společnosti, nebo o převažujícím přístupu k rodičovství v prostoru české církve. Ten otec Engelmann jako kněz a terapeut bezpochyby zná dostatečně zblízka.

Mateřský a otcovský ideál

Jedním z důvodů je představa o mateřství, která je v české církvi výrazně dominantní. V katolické tradici se pro život ženy nabízí dva ideální modely - mateřství a panenství. Panenství je cesta duchovního povolání a řeholního života. Druhou možností je maximálně naplnit ideál mateřství. To znamená stát se matkou a mít co nejvyšší počet dětí.

            Tuto představu o ideálním rodičovství naplňují například nedávno svatořečení manželé Martinovi, rodiče sv. Terezie z Lisieux. Martinovi měli devět dětí, ačkoli původně plánovali žít v manželství jako bratr a sestra.

Jejich příběh má přitom zajímavých fazet víc. Když se Martinovi brali, měli značný majetek. Údajně vlastnili dva domy, pavilon a 34 tisíc franků. Zelie, matka sv. Terezie, byla zřejmě velmi podnikavá žena původně z chudých poměrů. Proto na sebe musela začít vydělávat velmi brzy. Ještě jako svobodná založila dílnu na výrobu krajek a začala bohatnout. Zemřela, když byly Terezii 4 roky. Otec, Ludwig Martin, je popisován jako citlivý (údajně při svých denních návštěvách Nejsvětější Svátosti často plakal) a umělecky založený. Je zřejmé, že se svým dětem (pravděpodobně nejen) po smrti své ženy věnoval, rozvíjel v nich lásku k umění a k Bohu.

Noví světci

Rodina Martinových odpovídá běžné představě o správné katolické rodině hojným počtem dětí. V ostatních ohledech se jeví jako spíš netypická. Byla to zřejmě maminka sv. Terezie, kdo obstarával a spravoval rodinný příjem, dokud žila. Dokonce prý - podle webu bosekarmelitky.cz - byla v mnoha směrech “silnější a vedoucí polovinou manželství”. Zároveň své povolání i rozhodnutí začít navštěvovat krajkářskou odbornou školu pokládala celý život za přímé vnuknutí Matky Boží.

Otec vzhledem k hmotné zajištěnosti rodiny mohl rozvíjet své dary, které by tradiční stereotypy zřejmě neoznačily za typicky mužské. K nim patřila i hluboká citová zbožnost. Pro své děti byl po smrti své ženy velkým příkladem zbožného života (zemřel ve vysokém věku).

            O skutečnosti, že také ženy mají povolání (které můžou, nebo dokonce mají spolu s rodinným životem rozvíjet), se v české církvi skoro nemluví. V pozadí tohoto mlčení je představa, že profesní život žen je nutnost vynucená nepříznivými okolnostmi (rozuměj společností). Jako by univerzálním ideálem pro všechny ženy bez rozdílu bylo věnovat se výhradně péči o rodinu (což “přirozeně” zahrnuje také domácnost). Profesní život žen se tak snadno jeví jako nutné zlo.

Běžný kostelní kazatel připouští, že když si ženy svoji roli (či poslání) matky splní, můžou z praktických (obvykle finančních) důvodů dělat i něco jiného. U mužů je přitom souběžnost obou rolí běžná.

Tento vzorec má pro realitu žen zásadní důsledky. Silně například ovlivňuje otázku, jak propojit mateřství a další rozměry života. Věřícím ženám se tak vlastně jako nejlepší cesta nabízí rezignace na profesní rozměr a maximální převzetí péče o rodinné zázemí.

Potíž této představy je v tom, že snadno vede k přetížení mateřského obrazu i reality. Zároveň je zřejmé, že čím víc dětí v rodině je, tím větší je tlak na výši rodinného rozpočtu. Jako praktické východisko se jeví, když žena zůstane doma s dětmi (česká mateřská a rodičovská je poměrně dlouhá) a muž převezme celou odpovědnost za rodinný příjem. To však znamená, že matka je s dětmi po většinu času, zatímco otec má tuto možnost výrazně limitovanou. Zvlášť v době, kdy jsou děti malé, dochází k rozdělení na soukromou mateřskou a veřejnou otcovskou sféru velmi výrazně. Logicky pak dochází k oslabení otcovské role co do otcovské přítomnosti a péče a přetížení role mateřské. Matka zajišťuje každodenní rodinný provoz, protože to je její hlavní (a nejlépe jediný) životní úkol a naplnění. Rodinu živí otec, což je zase jeho role. Důsledkem tohoto nastavení je „externí“ otcovství i v případech, kdy by si všichni zúčastnění přáli, aby se mohli na rodinném životě podílet vyváženěji.

Stín Matky

Právě proto, že je ideál velké rodiny výrazně dominantní (někdy se zdá, že je jediný žádoucí), sklouzává dobře míněná snaha o svatost v rodinném životě k rozdělení na dobré a lepší (rozuměj větší) rodiny. Čím uzavřenější konkrétní společenství je, tím v něm bývá tento rys viditelnější.

Provokativní úsloví „dlouhá sukně, bledá líčka, tak se pozná katolička“ naráží nejen na častou podobu tiché ušlápnuté dívky (o níž píše třeba Marek Orko Vácha), ale i na obraz matky pečující do sebezničení. Pro ženy, které investují celou svou energii do rodinného života a stávají se trvale nebo na dobu více let matkami na plný úvazek, může být obtížnější vytvořit v rodině prostor i pro otce. Také tady leží jeden z důvodů často výrazné nevyváženosti otcovsko mateřských rolí.

Nemyslím si však, že by šlo o záměrné jednání. Předat na chvíli péči o děti bývá pro řadu matek velmi úlevné. Obtížnější domluva může nastat v situacích, kdy má otec přebrat zásadnější část péče o rodinné zázemí. Zde se snadno střetávají představy o tom, co je, může a má být správné. Nárokování a vyjednávání týkající se každodenního rodinného provozu a představ o tom, jak má a může vypadat, přitom není výhradně soukromá záležitost daného páru. Tlak a normy společenství zde hrají důležitou roli.

Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Daniela Rey

Rodinné modely

Po době rodičovské se ženy většinou rozhodují (mužů na rodičovské je ve věřících i nevěřících rodinách málo), jak s ohledem na rodinu vyřešit pracovní rozměr života. Ne všechny rodiny si můžou dovolit, aby žena trvale zůstala v domácnosti. Přesto se ve věřícím prostředí tato možnost mnohdy považuje za lepší, protože žena tak může lépe uspokojovat potřeby rodiny. 

S vlastním profesním nasazením jsou možnosti opečování rodiny omezenější. Ani s koncem rodičovské “dovolené” se ale tlak nezmenšuje. Vzniká dilema, jestli upřednostnit “dobro dětí”, nebo hledat odpovídající zaměstnání. Odpovědnost za péči o děti během nemoci, učení s dětmi, servis při zajišťování kroužků zajišťují opět obvykle (neboť “přirozeně”) matky. Ani představa manželky pečující k tomu všemu o blaho manžela není nijak neobvyklá (reciproční obrazy manželů pečujících o své ženy jinak než přísunem financí však viditelné nejsou).

Z tohoto nastavení se v průběhu času navíc snadno klube mamahotel pro odrůstající a dospělé potomky. Dalším důsledkem je velká nevyváženost v podílu obou manželů na provozu domácnosti.

Tato situace má důležitý hmotný rozměr, který se projevuje jak při komunikaci v rodině (otec je hlava rodiny, protože celý ten cirkus platí), tak zejména v situaci, kdy se rodina rozpadne, což se děje kupodivu i u katolíků.

Být trvale ženou v domácnosti není pro mnoho katolických žen ani snadné, ani pohodlné. Pokud chceme tuto možnost prosazovat, měli bychom vzít velmi vážně skutečnost, že pracovat jako žena v domácnosti na plný úvazek představuje jednu z možností, pro kterou je třeba mít povolání v duchovním slova smyslu, podobně jako pro jiné profese.

Navíc v současné většinové společnosti tato volba není vnímaná nijak zvlášť pozitivně či prestižně. Naproti tomu v církvi je žena právě coby matka a pečovatelka oceňována velmi výrazně. V této nesnadné situaci se jako kompenzační mechanismus nabízí právě možnost postavit svůj sebeobraz na mateřství a rodině. Pro takto definované mateřství může být otcovství neuvědoměle rivalitní nebo ohrožující právě proto, že atakuje jeden z mála prostorů, který ženám uzavřeným do soukromé sféry zbývá. Projevuje se třeba tak, že pečující otcové jsou vnímání jako nedostatečně mužní. Nevyváženost situace v konečném důsledku snadno sklouzává k životu v určitém ghettu stejně smýšlejících a utvrzování se ve správnosti svého rozhodnutí. Odtud je zase jen krůček k nárokování tohoto modelu jako jediné správné křesťanské (nebo celospolečenské) normy.

Povolání k profesní činnosti

Ne všechny věřící ženy vnímají trvalé povolání matky na plný úvazek jako svůj životní úkol. Snadno se stává, že prostředí, které tolik oceňuje mateřství, produkuje vyčerpané matky a otce, pro které je obtížné pečovat o rodinný prostor (protože nemají čas ani podporu ve svém okolí, navíc je k tomu nikdo nevedl).

Poněkud překvapivá pro mě byla zkušenost úspěšných věřících žen – matek, které trpěly silnými pocity viny. Vnímaly se jako nedostatečné matky, protože si vybudovaly a udržely profesní kariéru, a tudíž se ve svých vlastních očích nevěnovaly dost svým dětem a rodině – tj. nevěnovaly rodině všechny svoje síly.

Nemožnost naplnit symbolické (i reálné) nároky spojované s mateřstvím se interpretuje jako osobní nedostatečnost, v lepším případě jako přirozená, nezměnitelná skutečnost. Tento přístup produkuje skupinu trvale přetížených žen s permanentním pocitem vlastního selhání. Přestože se ženy upřímně snaží zvládnout výzvy, které jim život matek, manželek (a zaměstnaných žen) přináší, nelze dostát všem těmto požadavkům často prostě proto, že jsou nekonečné. Vždycky jde udělat o něco víc.

Kulturní vzorce patriarchátu jako struktury hříchu

Jako křesťané víme, že náš svět je poznamenaný tím, co nazýváme prvotním hříchem a jeho důsledky. Někdy jen zapomínáme, že touto nedokonalostí trpíme i my a naše společenství. V rámci naší náboženské (a společenské) skutečnosti se nám nedaří vidět struktury, které staví proti sobě matky a děti, muže a ženy (ale i duchovní a laiky). Příliš jednostranné a přetížené představy o mateřství představují jednu z nich.

Je zřejmé, že se i v rámci naší tradice modely otcovství a mateřství (a tudíž i mužství a ženství) pozvolna mění. V české společnosti, kde jako věřící tvoříme menšinu, je v posledních letech změna viditelná výrazně. Otců s kočárky a dětmi v ordinacích pediatrů za poslední roky přibylo skokově. V západním světě tato proměna probíhala kontinuálně jako důsledek emancipace a proměny životních představ a norem mužství a ženství. Nevidět v tomto pohybu spolu s možnými riziky i příležitosti a možnosti, jak dospívat k hlubší autenticitě vlastních životů, je pro nás méně výhodná cesta.

Velmi nedokonalé matky

Slabiny a meze ideálu ženy – matky jako “přirozené” odbornice na péči můžeme vidět v krajních situacích. První představuje už zmíněná situace rozvodu. Donedávna při něm byly děti automaticky svěřovány do péče matky. Důvodem bylo právě nereflektované přesvědčení o tom, že (každá) žena přece ví, co dítě potřebuje, a postará se o něj z principu lépe než muž. Z tohoto nastavení vyplývalo i to, že úkol, odpovědnost (a privilegium) péče bylo vyhrazeno matkám. Otcové byli v lepším případě pozorovateli z povzdálí.

Jinou krajní situaci představuje zkušenost emočně zanedbaných dcer. Susan Forward v knize Mothers Who Can’t Love na základě své celoživotní práce s emočně zanedbanými dcerami uvádí, že především u traumatizovaných matek neexistuje žádné magické přepnutí do „mateřského instinktu“.

Na těchto krajních situacích je vidět, že mateřství i otcovství mají svůj společenský a kulturní rozměr. Rozrůstající se nabídka nejrůznějších kurzů a poradenství v mateřství a při výchově dětí jen flexibilně odpovídá na společenskou poptávku. Nějak se učíme být matkami a otci – naše mateřství a otcovství má konkrétní podobu, která se předává způsoby jednání, a tudíž má i rozměr společenské normy. Otázkou je, jak tato norma v církvi (a v české společnosti) vypadá. Nejaktuálnějším tématem je zátěž zaměstnaných matek (a otců) v covidové situaci. Zajímavý je přitom postoj české církve v této situaci.

Slepota české církve

Protože je česká společnost součástí západní euroamerické kultury, ve které dochází k proměně mužských a ženských rolí i jejich reflexe, vidíme také obtíže s tím spojené. Myslet si, že nás změna mine, je iluze. Právě na rovině osobní ji minimálně část věřících žen (a také mužů), jež mají rodinu, zakouší velmi citelně. Musí se s popsaným stavem nějakým způsobem vyrovnávat.

O to překvapivější je, že na rovině církve jako instituce v českém prostředí není viditelná hlubší reflexe. Zřejmá je snaha udržet si alespoň “správné ženy”. Proto je zajímavé podívat se na projekt “Poděkování ženám” na stránkách pražského arcibiskupství. Propojení “Poděkování ženám” s prodejem “šperku” za cenu, která není symbolická, je nešikovné z více důvodů. Text poděkování však formuluje konkrétní představu o tom, jak vypadá nebo má vypadat věřící žena – má to být pečovatelka, protože to je úkol a přínos žen. Jiný se neoceňuje a oceňovat ho zřejmě není třeba.

Ilustrační foto
Autor: Clovekavira.cz / Pavel Langer

Tento přístup církevních představitelů má několik důsledků. V dlouhodobé perspektivě církev ztrácí část žen, někdy z církve odcházejí, jindy do ní ani nevstoupí, protože je nedokáže oslovit. Vypovídající je v tomto ohledu například kniha Gleichstellung in der Sackgasse?, která shrnuje výzkum Paula M. Zulehnera a Petry Stenmair-Pösel o odlivu žen z církve v Rakousku.

U žen, které v církvi žijí, se opakují podobné vzorce vyhoření. Náročnost rozporuplných požadavků církve a společnosti může vést až k uzavření se vůči společnosti nebo k opakované frustraci a vyčerpání. Plynou ze snahy o propojení reality a nároků spojovaných s náboženským schématem totálního mateřství. Třetí možnost představuje “vnitřní emigrace” žen v rámci církve. Také ta mnohdy zahrnuje rezignaci, která vyplývá z bezvýchodnosti situace. Jindy má základ ve zdravém sebevědomí a praktickém rozumu. Tento postoj lze shrnout slovy: ať si pan farář říká své, on to tak prostě vidí, protože je duchovní, realita mého života je ale jiná.

Marie více tváří

Jestliže mluvíme o mateřství v kontextu katolické církve, nelze minout postavu Ježíšovy matky Marie – triumfující podoba mateřství je právě v některých projevech mariánské úcty velmi výrazná, stejně jako zanedbání otcovského rozměru. Snaha papeže Františka o částečné vyvážení důrazem na kvality sv. Josefa je pochopitelná a smysluplná. Také u nás se pozvolna začíná promýšlet kontext a limity různých podob mariánské zbožnosti. Marie je (nejen) pro věřící ženy zásadní postavou, mateřství skutečně je důležité. Neméně zásadní je však i otcovství, vždyť Boha nazýváme Otcem.

Marie, stejně jako další ženské biblické postavy, disponuje a inspiruje i jinými kvalitami, o kterých se bohužel příliš nemluví. Proto potřebujeme teologii, která bude ochotná hlouběji reflektovat šíři skutečnosti a propojovat ji s křesťanskou vírou a antropologií.

Máme východiska jak v Písmu, tak v tradici, přesto u nás ochota k práci v tomto prostoru prozatím chybí. Bohužel se viditelný vztah české církve a teologie k některým humanitním vědám a částem naší společnosti podobá spíš studené válce. Apokalyptická proroctví burcující k boji nevyvažují biskupové a teologové, kteří by byli schopní naslouchat a vytvářet příležitosti pro pochopení druhé strany. Jako instituce církev ukazuje velmi malou ochotu rozvíjet smysluplně dialog na aktuální nesnadná témata. Už nejde jen o otázku komunikace s médii, spolupráce se v atmosféře opakujících se útoků (i ze strany církve) buduje velmi těžko. Diskreditace náboženství u nás není jen otázkou komunistické propagandy nebo apriori nepřátelského sekularismu. Naši představitelé zvládají vyhrocovat situaci sami.

Hierarchie a teologie

Čeští církevní představitelé mají tendenci prezentovat se jako obhájci rodiny, v jejich formulacích se však rodina stává argumentační figurou a zbraní. Přitom se trošku zapomíná, že ani rodina není absolutní cíl, ale důležitá součást cesty člověka k Bohu. Rodina jsou lidé, kteří nám byli svěřeni (a my jim), je to také prostor a čas našich životů. Stejně jako svou víru, ani své rodičovství nežijeme v nadčasovém vakuu, a tudíž ani my nemáme absolutní znalost Boží pravdy. Spoluvytváříme a žijeme kolektivní i individuální vzory týkající se také rodičovských rolí. Když připustíme tuto perspektivu, získáme možnost lépe pochopit současnou situaci i obtíže, které s ní souvisejí.

Mnoho věřících žen dnes žije pod značným tlakem, jak spojit mateřství a profesi v celku svého života. Tento tlak je v náboženském prostoru větší než v sekulární společnosti právě proto, že očekávání spojená s mateřstvím jsou větší a zároveň se považují za samozřejmá nebo “přirozená”. Podobný postoj lze shrnout do rady – buď co nejvíc matkou, nic lepšího neexistuje, a proto nic dalšího není důležité. Nenacházím u nás hlubší reflexi faktu, že jestliže se ženám nabízí taková koncepce jako jediná správná realizace mateřství, znamená to nevyhnutelně doporučovat rezignaci na jiné dimenze života, mj. na profesní povolání. V sekulárním prostoru se podmínkami a vztahy života ve společnosti zabývá psychologie, sociologie, kulturologie, ale i feministická a genderová studia. Jejich propojení s křesťanskou zkušeností v české církvi a katolické teologii viditelně chybí, podobně jako ochota vést dialog s těmi, kdo do obrazu absolutní matky nezapadají.

Nevýhodou antropologie ženství jako identifikace s mateřstvím navíc je, že vynechává některé vzdělané ženy a studentky, pro které mateřství aktuálně (nebo možná celkově) nepředstavuje model vhodný pro jejich život. Ocitáme se v situaci, která část věřících příliš snadno vytěsňuje na okraj církve nebo za něj. Nebýt matkou je v řadě katolických společenství stigmatizující, snadno vede k nepříjemnému zkoumání, které se snaží zjistit důvod bezdětnosti. Klíčová je odpověď na otázku: nechceš, nebo nemůžeš? V prvním případě vzbuzuje pohoršení, ve druhém soucit, v obou případech nevhodně zasahuje do intimity ženy (nebo páru).

Dalším jevem, se kterým si česká církev neumí poradit, je esoterní nabídka “duchovna”, která zahrnuje i fenomén esoterního ženství. To dnes oslovuje značné množství českých žen. I tady nám chybí nástroje, jak s těmito jevy pracovat.

Rehabilitace otcovství

Jestliže si ze současné situace, kdy jsme byli několik měsíců uzavření doma, lze vzít i něco dobrého, je to právě příležitost pro otcovství. Skutečnost, že otcové byli v posledních měsících fyzicky přítomní ve svých domovech, není nijak samozřejmá.

Možná tato situace pomohla vyrůst novým kvalitám otců a matek tak, jak to jejich rodiny potřebují. Anebo přinesla přetížení, které snad přispěje k tomu, že si uvědomíme potřebu něco změnit. Každopádně jsme získali nečekanou zkušenost pro hledání a rozvíjení spirituality v rodině. Můžeme ji promarnit, ale také ji můžeme vzít vážně a tvořivě hledat, co naše rodiny i my sami/y potřebujeme k větší plnosti života. Snad nám tato situace pomůže vidět i jiné mužské kvality a modely, které stereotypní chlapství a chlapáctví znevažuje a zastiňuje. Začít u svatého Josefa není vůbec od věci.

Současně je však potřeba smysluplně zacházet s dary druhé poloviny lidstva, umět duchovně doprovázet různé typy a skupiny ženských osobností. Ignorování a zamlčování plurality obdarování, která byla církvi svěřena, je z hlediska dlouhodobé perspektivy slepá ulička. Také svatí manželé Martinovi jsou osvěžujícím příkladem zkušenosti, že vzájemná komplementarita manželské dvojice může mít řadu podob a odstínů, a tudíž i cest, kudy dospět ke zralosti a svatosti.

Jak se složitostí dnešního světa naloží naši duchovní otcové, je samozřejmě na nich. Hlásat evangelium v současném světě zahrnuje spoluodpovědnost za hledání cest a podpory růstu všeho, co pomáhá církvi k hlubší jednotě a k vzájemnému porozumění v celku společnosti. Co konkrétně to znamená tady a teď, je v první řadě otázka a výzva pro duchovní profesionály a teology, ale týká se i každé/ho věřící/ho. Papež František nám to připomíná nejen v exhortaci Evangelii gaudium. Není to nijak snadný úkol.

Autorka je studentka teologie