Přemyslovce si vymyslel tatíček Palacký

Starobylou pevnost na pravému břehu Vltavy, nad níž se vypínají dvě věže chrámu sv. Petra a Pavla, znám od dětství. Vyrůstala jsem pod hradbami ve „Vratislavce“, aniž bych vnímala, že vlastně žiju v ulici významného Přemyslovce, který byl v roce 1085 jako první ozdoben královským diadémem. Vratislavovo jméno mi totiž splývalo s bájnými knížaty z českých pověstí, která jsou v názvech ulic sousedních: Krokova, Neklanova, Hostivítova, Vnislavova…

Výhodná strategická poloha vyšehradské skály nad soutokem Vltavy s Botičem sem přivedla lidi už v pozdní době kamenné, jak ukazují archeologické artefakty. Poté však v dalších nálezech nastává vakuum na téměř dva tisíce let, které se přes veškerou snahu zatím nepodařilo uspokojivě vysvětlit. Přibližně až do poslední třetiny 9. století bloudí historikové v „pohanském prázdnu“. Jen sem tam vypluje do českých dějin pár ojedinělých zpráv. Třeba podle letopisů z německé Fuldy (Annales Fuldenses) se dozvíme, že v roce 845 se v Řezně konal křest čtrnácti českých velmožů, jejichž jména však neznáme. Kde se tedy vzal na Vyšehradě kníže Krok, jeho tři dcery – Kazi, Teta, Libuše – a sedm generací bájných Přemyslových potomků, jejichž jména jsme se museli ve vlastivědě učit zpaměti jako vyjmenovaná slova: Přemysl, Nezamysl, Mnata, Vojen, Vnislav, Křeslomysl, Neklan a Hostivít…

Žili vůbec? Vždyť bez nich by Alois Jirásek nikdy nenapsal Staré pověsti české. Chyběl by nám silák Bivoj i statečný kůň Šemík, který zachránil Horymíra skokem přes vyšehradské hradby do Vltavy, jak si půvabně vymyslel kronikář Václav Hájek z Libočan. Bez legendárního oráče ze Stadic by ani František Palacký nepoužil v obrozenecké češtině romantický název – Přemyslovci. Pro mnohé čtenáře bude možná překvapením, že Přemyslovci sami pro dynastii toto jméno nikdy nepoužívali. I v okolních zemích byli vždy označovaní jen jako Ducatus Bohemiae – knížata z Čech. Jméno nejstaršího rodu českých knížat si totiž vymyslel až v 19. století „Otec národa“, aby zpřehlednil chaotickou dobu raného středověku, když psal své Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.

Seznam bájných knížat, která nejsou v historických pramenech doložená, vychází z rekonstrukce staroslověnských textů, interpretovaných kronikářem Kosmou (žil asi 1045–1125). Historik Vladimír Karbusický se pokusil zavedený mýtus o Krokovi, jeho dcerách a osmi pohanských Přemyslovcích zbořit vysvětlením, které působí téměř cimrmanovsky: nemuselo jít o sled osobních jmen, ale o špatně vyloženou větu s konkrétním významem, zkomolenou opakovaným přepisováním. Písemný fragment Crocco kazi thetka lubossa premizl nezamysl mnata voyn unizla(v)crezomysl neclan(am?) gostivit podle Karbusického mohl říkat například toto: „Krok kazi, Teuthe, lubo si přemyšlaj; nezamyšlame na tě vojny ni zla, křesu my se neklaname, hosti vítáme.“ (Zastav svůj krok, Theute, a raději přemýšlej; nezamýšlíme ani vojny, ani zla, kříži my se neklaníme, hosty vítáme…) Karbusický jednoduše viděl za jmény prvních knížat varování Němcům před válkou a nabídku míru po vítězství Čechů nad Franky (Theutony) v roce 849, jak ho popisují již zmiňované Fuldské letopisy.

Většina historiků však tuto hypotézu nepřijala, a tak i dnešní děti ze školy dobře znají nejmladší dceru knížete Kroka, která si poslala bělouše do Stadic pro manžela – Přemysla Oráče. Z Vyšehradu pak vztahovala ruce k modravým stráním za řekou a věštila: „Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat.“ Potom kázala Přemyslově družině vydat se ke skalnaté hoře Petřín: „Tam naleznete člověka, an uprostřed lesa teše práh domu. A protože se u nízkého prahu i velcí pánové sklánějí, hrad, jenž na řečeném místě vystavíte, nazvete Prahou. Vévodit bude celým Čechám,“ píše Kosmas. O čtyři sta let později kronikář Václav Hájek z Libočan (zemřel 1553) dokonce vypočítal ve své vypravěčsky poutavé, ale faktograficky nespolehlivé Kronice české pro Libušino proroctví rok 723.

Historické prameny však pravdivost dávných legend vůbec nepotvrzují.