LONGREAD: 8 důvodů, proč učím své děti česky
Článek o tom, jak se snažím učit své děti česky, je tady na blogu už několik týdnů nejčtenější text. A tak jsem si říkala, že napíšu pokračování. Důvody svého odhodlání, proč chci děti naučit češtinu, jsem téma bilingvismu asi měla začít. Jenže pravda je taková, že jsem po nich nikdy nepátrala. Češtinu beru jako přirozenost, tudíž si pořádně neuvědomuju všechny pohnutky, které mě k ní vedou. Vlastně jsem si je sesumírovala v hlavě až tímto postem. - A tak díky, že jste mě motivovali ho sepsat.
Protože si to jinak neumím představit
Anglicky mluvím plynule. Přesto je to jazyk, který jsem se naučila ve škole – a navíc relativně pozdě. Moji osobnost od dětství do dospělosti, vztahy – včetně toho s mým mužem – a velkou část života, to, jak vnímám, myslím a vidím svět, formovala čeština. Hlavně díky psaní jsem s ní i v cizině v denodenním kontaktu. Čeština je moje přirozenost. Než se narodili kluci, nikdy jsme doma neřešili, jak na ně budu mluvit. Čeština byla spontánní volba, protože česká slova ze mě vylétávají automaticky. Proto mě vždycky překvapí, když potkám nějakou Češku, která češtinu záměrně nahrazuje jiným jazykem. Vůbec to neodsuzuju. Je to každého věc. Spíš mě to fascinuje, protože se mi zdá, že to musí být hrozná dřina.
V češtině jsem to já
Nejde jen o to, že v angličtině pořád chybuju: nepoužívám správně předminulý čas, vynechávám členy, občas řeknu nepřesné slovíčko, to všechno se znatelným slovanským přízvukem. A jestli něco nechci učit svoje děti, jsou to chyby. Je tu ještě jiná věc. Díky psaní jsem s češtinou možná srostlejší než jiní lidé. Vůbec jsem osoba, která potřebuje všechno dopodrobna rozebírat, povídat si, naslouchat, definovat – a pak to zaznamenávat, což jsou často věci, u nichž v jazyce rozhoduje každá nuance. V češtině jsem vyrostla, a tak v ní tohle všechno dělám nejsvobodněji. V češtině jsem to já – taková, jaká doopravdy jsem. V takovém rozpoložení – a česky – taky píšu klukům dopisy, které bych chtěla, aby si přečetli, až budou velcí. A tak dělám, co můžu, aby toho byli schopní. Plně pochopili, kdo jsem byla a o co a proč jsem se snažila, kdybych jim to náhodou nemohla říct sama.
Protože si nejsem jistá, kde budeme žít
Vždycky jsem snila o tom, že prožiju část života v cizině. Ale abych se tam natrvalo usadila a do Čech nadále jezdila jen na Vánoce a letní prázdniny? V pravdě mě taková představa spíš straší. Jsem ráda za náš prozatímní kočovný život, díky kterému nemáme žádné trvalé bydlení a závazky všeho druhu k jednomu místu. Moje děti jsou možná víc Američano – Češi vzhledem ke komunitě, kde se pohybujeme. Angličtina tudíž je a zřejmě bude jejich hlavním jazykem, za kterým čeština bude vždycky pokulhávat. Budoucnost je pro nás ale otevřená a život v Česku jedna z možných voleb. Pokud se pro ni rozhodneme, nechtěla bych se dostat do situace, kdy budu čtyřčlennou rodinu přesídlovat do země, jejíž jazyk ovládám pouze já. Už stěhování samo o sobě je odvážný experiment. O tom, jak se v zemi pak člověku bude žít, pak rozhoduje každá drobnost. A každé (nevyřčené) slovo. Nedovedu si zkrátka představit, že svoje děti přestěhuju do Česka a ony si nebudou umět říct ani o vodu.
Protože chci, aby uměly mluvit s babičkou a dědou a měly české kamarády
Můj táta ani moje máma anglicky nemluví a Benjamín s Oliverem jsou pro ně zatím jediná vnoučata. Kluci jsou radosti, které vidí jednou v roce na pár týdnů, což je samo o sobě smutné. Že by mohla přijít doba, kdy nebudou schopní se vzájemně dorozumět, si absolutně neumím představit. Minimálně mámě by to myslím zlomilo srdce. A mně taky.
Protože chci, aby pochopily, co to znamená být Čech
B. má v kanceláři kolegyni, která je Češka narozená v Americe českým rodičům. Je tedy napůl Češka, ale když se jí zeptám, co to pro ni znamená, nedokáže mi k tomu nic říct. V Česku nikdy dlouhodobě nežila, česky nemluví, českou kulturu nezná. "Češka" je pro ni formální označení, které ani moc nepoužívá, protože proč by, když mu vlastně nerozumí? Když klukům říkám, že jsou napůl Češi, přála bych si, aby pochopili, z jakého prostředí a kultury pocházejí, a taky aby pochopili sebe samé. Jak by ale tohle všechno měli zvládnout, když nebudou ovládat jazyk? Po zkušenosti z Turecka i teď z Malajsie si velmi silně uvědomuju, že když neznáte jazyk dané země, můžete ji mít zapsanou v pase a prožít v ní celou věčnost, a přitom ji pořád budete chápat jen z (malé) části.
Nechci, aby byly přezíravé a podezíravé
Když umíte angličtinu, která vládne světu, snadno se stanete přezíraví ke všemu, co anglicky není. (Vidím to denně na mnoha Američanech.) Anebo vám ostatní připadají podezřelí. Jestli si něco přeju, pak aby moje děti přistupovaly ke světu s otevřenou myslí. Chci, aby chápaly, že i menší národy, v nichž lidé nemluví anglicky, mají svůj hlas, fantastickou kulturu a věci na světové úrovni, ovšem s ne tak viditelným marketingem. Chci, aby kluci věděli, že v těch národech nežijí podivní ufoni, kteří dělají věci "blbě", ale že jsou to taky lidé, kteří zkrátka jenom přemýšlejí v jiných kontextech. Moje děti mají výhodu, že jsou jinakosti vystavené od narození a každé dva tři roky se ta jinakost mění. Přirozeně vyrůstají s tím, že svět není černobílý a že lidé mohou být různorodí. Připadalo by mi škoda jim tuhle přirozenost dál nerozvíjet a jazykově se striktně držet jen angličtiny.
Protože chci, aby nelitovaly
Nepotkala jsem ve světě člověka, který by v dospělosti nelitoval toho, že neovládá jazyk své mámy nebo svého táty. Každý takový mi většinou řekl: "Kdybych byl tehdy tak rozumný jako dneska!" Pár lidí se snažilo jazyk doučit, ale v dospělosti už to vážně nejde tak jednoduše. A naopak - nepotkala jsem nikoho, kdo by vícejazyčnosti litoval. A to včetně lidí, kteří jako děti museli zvládnout jazyky třeba tři nebo čtyři. V Malajsii je to vlastně docela běžné. Země je bývalá britská kolonie, ve které žijí velké skupiny Číňanů a Indů. Třeba naše sousedka vyrostla jako dítě, které snilo v mandarínštině, hlavním jazyku rodiny, stejně tak se ale doma používal jazyk bahasa (malajština) a angličtina. Proto si říkám, že dokud to budu moct ovlivnit a děti se nebudou vzpírat, chci jim dát dobrý základ, aby si v budoucnu mohly vybrat. Nejen jak budou mluvit, ale taky kde budou žít.
Protože chci, aby poznaly, jaké je to kouzlo
Tento post dopisuju po skypové hodině italštiny, kterou jsem dostala jako dárek k narozeninám. (Díky, Terko!) Pořád mi připadá neuvěřitelné, že jsem před pár minutami byla virtuálně v Livornu a byla schopná říct studentce Chiaře, kde jsem, jak se mám, co čtu a že píšu blog. Připadá mi to jako kouzlo, které už v angličtině tolik nedoceňuju, protože ji používám denně. Chtěla abych, aby i kluci poznali, jak magický pocit to je - otevřít noviny, knížku, někam přijít pozdravit, nechat si odpovědět a .... rozumět. Lidem i kontextu.
💙
Mila Jani,
OdpovědětVymazatjasne:-)! Je to naprosto prirozeny, a ano, jsme sice narod maly a jazykem unikatni, ale vzdycky stoji za to tu narodni identitu budovat.
Ja mam trochu jine postaveni, anglicky se ucim od 4. tridy ZS(cili zhruba od roku 2003), a uz tam jsem se dostala na velice slusnou uroven. Na gymnaziu jsem pokracovala, a nekdy ve tretaku si poridila prvniho pen pal(potkali jsme se v Husitskem muzeu v Tabore:-)! Na gymnazialni urovni jsem nakonec slozila certifikat C1 a o par let pozdeji potkala dalsiho "kamose pres pero"(ktery mimochodem vyrostl v dnesni Bosne a Hercegovine a anglicky se zacal ucit asi ve 12 letech), se kterym jsem v kontaktu de facto dodnes(to za nim jsme tenkrat chteli letet;-)!
Dnes uz jsem davno schopna anglicky i premyslet-a pravidelne tady na jihu zachranuju zoufale turisty-cehoz bych ale nedosahla, kdybych se nerozhodla zacit cist a kupovat anglicky psane knihy-to povazuju za naprosto zasadni.
Moc děkuju a gratuluju k takové úrovni angličtiny! :) Jinak já jsem vůbec netušila, že ještě existují "pen friends". To je pěkný. Měla jsem to za něco, co postupně upadlo s nástupem internetu, ale evidentně to tak není. A s těmi knihami naprosto souhlasím. Čtení je na rozvoj jazyka jedna z nejlepších věcí, ale donutit se k němu, to dá práci. Sama se teď snažím vrátit k anglicky psaným knížkám, ale jde to hoooodně pozvolna. :) A to se pohybuju hlavně v anglicky mluvícím prostředí. Děkuju za komentář a zdravím na jih Čech! (A závidím Krumlov, Šumavu a Lipno. V dobrém. :) )
VymazatI kdyby to mel byt "pitomy" Harry Potter(zrovna jsem si objednala Kamen mudrcu ve francouzstine;-), ma to smysl. Nekdo tedy fotografickou pamet proste nema, ale vim urcite, ze se da aspon castecne "vypestovat"...
OdpovědětVymazatVincik zrovna zacina opakovat vsechno, co rikam, takze i pres momentalni slozite obdobi ve mne lektorske ambice neusinaji(puvodne jsem na nej chtela mluvit anglicky uz od narozeni:-D!
Dalsi vec, ktera mi bezesporu pomaha, je hudebni sluch. I diky tomu zrejme mam dobry akcent, a komplimenty se jen hrnou;-)! Vim, ze mate male pianko, a Benik uz bude brzy ve veku, kdy muze zacit na zobcovou fletnu-ta je mimochodem skvela i pro dychaci cesty ditete(i kdyz v tropicke Malajsii je to asi fuk). Budujte s kluky vztah k hudbe, i Vam samotne to pomuze se udrzovat... a kdyby jednou kluci vzpominali, jak jste je "tyrala" muzikou a cestinou?? Pustte si cesky serial Vypravej, hlavne babi Betu terorizujici Zuzanku anglictinou za dob hluboke normalizace;-)!
Vazne plati ceske "Kolik reci umis, tolikrat jsi clovekem"(nebylo to nekde v Maxipsu Fikovi?!)... A B. pekne zapojte taky;-)!
Moc vas zdravim do Malajsie, Lucii D. snad uz do Cech, a jako vzdy maminku, Dagmar, Kim atd.
Hezke leto,
Lucie
Lucie, děkuji! :) Hudbu jsem měla v plánu už letos. Pozvala jsem pana učitele na klavír - trochu pro sebe, trochu pro Beníka, že by to mohl třeba aspoň zkusit, jenže on poletoval jak drak kolem klavíru, skákal po gaučích, bubnoval na bubínek z herny, no prostě Ben. Takže u nás to ještě tak minimálně rok bude chtít, než se zklidní tyhle primitivní pudy. :) Vidím, že když hraju já, má z toho radost, bohužel zase Oliver je teď ve fázi, kdy hrát ani nemůžu, protože hned je u mě, mlátí do kláves, strhává nohy a žvýká je .... no veselo. Ale mám to všechno v plánu. Ne úplně "teror", ale trochu je postrčím. :))) Zdravím moc a pěkné léto!
VymazatMila Jano, zrovna jsem se vratila z Francie, kdy jsem se snazila pouzivat moje znalosti reci, lamu to sice dost, ale dostavala jsem same komplimenty a to dela moc dobre. Vim, ze jsem si je moc nezaslouzila,bylo to spis ze slusnosti, ale jen ta snaha uz byla opravdu ocenena. Chybami se clovek nauci nejvic. Jinak moji dospeli synove mluvi oba cesky, ale psat a cist neumi. Staci jim to, s babickou se domluvi bez problemu, obcas dost chyb, ale to nevadi. Cechy miluji a jsou hrdi na to, ze jsou pul na pul :-), vim, ze mohli mluvit mnohem lip, ale je to opravdu narocne. Jejich sestrenice mluvi perfektne nemecky i anglicky a proto me opravdu tesi, ze se presto spolu bavi jen cesky.
OdpovědětVymazatPreji vam hodne uspechu a dobre nervy! S tou hudbou to mohu potvrdit, muj mladsi syn ma dobry sluch, hraje na klavir a jeho akcent je mnohem mensi nez u druheho syna.
Krasny den vam i vsem v blogu....preje Dagmar :))
Dagmar, děkuju moc! A gratuluju ke komplimentům. :) Já dostala předevčírem jeden za italštinu - manžel má na ambasádě kolegyni původem Italku a je to prostě radost. I když člověk řekne jednu větu. :) U těch jazyků myslím záleží a vždycky bude na tom, jak moc je člověk používá a v jakém je prostředí. Jsem si skoro jistá, že pokud kluci budou takhle mezinárodní jako dosud, budu se možná muset smířit s tím - a být za to vděčná, že třeba budou jen rozumět. Naopak pokud budeme v Česku, budou třeba rozumět, mluvit i trochu psát. Ale je mi jasné, že angličtina bude jejich dominantnější jazyk. To bych chtěla hnout horou, kdyby to mělo být jinak, at o nemá smysl. Jsem zvědavá a těším se na to. Moc vás zdravím z KL. :)
OdpovědětVymazat