Servírka

Spřízněná duše, která se dokázala vcejtit do mejch životních kotrmelců, nejspíš toho jako servírka měla sama celkem dost za sebou.

„Když dorazí s tou blonďatou, vypadá pokaždý jako vyždímanej hadr, ale ve tváři mívá výraz naprostýho uspokojení. Určitě zase objedná po dvou skleničkách Veltlínu a budou se mu zavírat oči při jejím švitoření. Pokud ale přijde s brunetou, bude se tvářit jako mlsnej kocour. Dá láhev drahý archivní Rulandy, aby se před ní vokázal, ale stejně bude vědět, že mu to není nic platný a do tý vytoužený postele ji nedostane.“ Tyhlety věty a spoustu podobnejch jsem mohl vyčíst z Věřina jednou chápavýho, podruhý shovývavýho a jindy třeba nevěřícího výrazu pokaždý, když mě s některou z mejch holek uviděla ve vinárně, ve který dělala servírku.

Jo, byl jsem děvkař. Ne děvkař, ty holky nebyly děvky, teda aspoň většinou, takže spíš proutník. Anebo taky by se dalo eufemisticky říct, že komplikovaná povaha. Jeden čas jsem to táhnul s Julií, to byla ta blonďatá, perfektní holka úplně na všechno, hlavně na sex, ale mně to nestačilo, tak jsem si k ní chtěl přibrat Jarku, teda tu brunetu. Jeden den jsem strávil v posteli s Julčou, bylo to s ní skvělý, ale když chtěla přijít druhej den, odmítnul jsem ji s tím, že musím pracovat. Přitom to nebyla pravda, jen vejmluva, měl jsem totiž domluvený rande s Jarkou, jenomže ta mi nedala a já byl kvůli tomu naštvanej. Po čase jsem Jarku do tý postele za různý drahý večeře, dárečky a jiný blbosti přece jen dostal, Julča nějak vycejtila, že nemám jenom ji a poslala mě do háje. No a já se vzápětí rozešel s Jarkou, protože jsem zjistil, že mě to s ní za takový prachy vlastně ani nebaví. Takže jsem jednoho krásnýho večera přišel do Věřiny vinárny sám.

„Co vám mohu dnes přinést, pane Jiří, Rulandu nebo Veltlín?“ Zeptala se mě, zřejmě si myslela, že Julča nebo Jarka za mnou za chvilku dorazí.

„Přineste mi Republicu, prosím vás,“ odpověděl jsem.

„Jednu?“ Zeptala se mě celkem zbytečně, stejně už poznala, že jsem sám. Byl pondělní podvečer, lokál prázdej, já se rozhlídnul kolem sebe a řeknul: „Vlastně dvě, tu druhou pro vás.“ Koukla se na mě napůl jak maminka a napůl jak sestra, tak jako tak mohla bejt nejmíň o deset, spíš o patnáct let starší než já. Kejvla, přinesla pití, posadila se ke mně a já tak nějak spustil. 

Vyprávěl jsem jí, jak se na mě ve dvaceti kvůli bohatýmu klukovi vykašlala holka, kterou jsem měl doopravdy rád, jak mě to vzalo a já se tehdy zařeknul, že tohle ne a že, dámy, když jste teda takový, tak já vás budu akorát šukat a na nějaký city se vykašlu. Vlastně ani nevím, proč jsem to Věře celý vyprávěl, ale když jsem skončil, tak jsem furiantsky dodal, že jsem pokaždý rád, když ji v tý vinárně vidím a že ji určitě příště překvapím nějakým svým novým objevem. Načež ona se shovívavě usmála, řekla mi, abych si to užíval, že ona byla taky mladá, ale od tý doby, co má svýho spolehlivýho a úplně nejlepšího mužskýho pod sluncem, tak už ji žádný dovádění neláká. Poděkovala mi za panáka, já zaplatil, vypadnul, najednou jsem byl tak nějak divně smutnej a došlo mi, že to tý Věře vlastně strašně závidím. Ale pak jsem se oklepal, za tejden se ve vinárně objevil s Jiřkou, pak zase pro změnu s Helčou a tak pořád dál.

Nevím, jestli mi teďka budete rozumět, ale po tomhle mým svěřování jsem se na jednu stranu začal před Věrou stydět za to, jakej jsem, ale na druhou stranu mě o to víc cosi nutilo k tomu střídání. Ani já sám sobě jsem nerozuměl, nevadilo mi to, ale všimnul jsem si, že mě Věra svým způsobem nějak chápe. „Vy jednou špatně dopadnete, pane Jiří.“ Nebo: „Moc si nezahrávejte nebo s vámi osud zatočí,“ říkávala mi naoko káravě občas, když u toho nikdo nebyl, ale smála se očima a jednou se mi přiznala, že mívá chuť mi přitom rozcuchat rukou vlasy jako nějakýmu malýmu nezbednýmu harantovi.

***

Jenomže pak přišel covid a s ním loni na jaře první lockdown, všechno bylo jinak a s kým osud pořádně zatočil, jsem nebyl já nýbrž Věra. Ale to bych předbíhal, takže popořádku.

Když se to všechno zavřelo, tak jsem se akorát rozešel s Helčou a zůstala mi Jiřka. Tehdá jsme byli všichni vystrašený, nevěděli, co bude dál a mě nenapadlo nic lepšího, než nabídnout Jiřce, aby zůstala u mě, že jako ten lockdown budeme táhnout spolu. Nechtěl jsem zůstat úplně sám, tak trochu maličko si říkal, že bych třeba mohl seknout s tím střídáním a s Jiřkou už zůstat, ale ukázalo se, že to byl fakt blbej a hodně naivní nápad. Stačilo bejt spolu pár tejdnů zavřený na home office, ukázalo se, že si rozumíme akorát v rozkroku, jinak jsme každej úplně jinej a začali jsme si lízt na nervy tak, že se nám to rozpadlo. Takže jsem najednou neměl vůbec nikoho a jestli vás zajímá, jak jsem to řešil se sexem, tak se mě na to radši ani neptejte. Nebo ptejte, když už vám tady líčím svůj černej život, řeknu i tohle, ať to máte kompletní. Párkrát jsem zašel za kurvama do privátů, ty kupodivu fungovaly i v lockdownu. Jenomže mi to s nima připadalo takový jako kdyby byly z umělý hmoty, nebavilo mě to, tak jsem nakonec skončil u „ručních prací“ a začal snít o tom, že až se zas všechno vrátí do normálu, najdu si stálici.

Když se pak znovu otevřely hospody, napadlo mě jako první zajít do tý vinárny, co jsem byl zvyklej chodit, že se tam jako trochu rozkoukám. Když jsem tam dorazil, najednou mi došlo něco, co jsem si prve ani neuvědomil, že tam totiž jdu za Věrou. Ne, že bych ji chtěl nějak svádět nebo odvádět od toho jejího fantastickýho mužskýho, stejně by se nenechala, spíš se mi zastesklo po tom jejím maminkovsko-sesterským přístupu k mojí osobě.

Bylo pondělí odpoledne jako tehdá před coronou, lokál zatím prázdnej, já řeknul Věře, že ji rád vidím a chtěl ji zas pozvat na Republicu. „Nezlobte se, pane Jiří, ráda vás vidím, ale dneska se mi to nehodí, díky, snad někdy jindy,“ odmítla Věra mý pozvání. Měla takovej divně smutnej hlas, ani mě nešpičkovala ohledně mejch ženskejch, postavila přede mě panáčka a odběhla za svejma věcma. Když jsem pak platil, tak jsem se jí zeptal, jestli se něco nestalo. Ona se na mě dlouze podívala, zvlhly jí oči, přestože se snažila, abych to nepoznal, řekla jen, že mě nechce zatěžovat svejma problémama a to bylo asi tak všechno. 

***

Jo, život je na jednu stranu hrozná potvora a na druhou stranu strašně krásnej. Několikrát jsem zkoušel s Věrou navázat v tý její vinárně rozhovor, najednou jsem totiž zjistil, že mi na ní záleží a že pokud se jí něco stalo, rád bych jí nějak pomohl. Ale byla pořád nepřístupná, tak jsem jí nabídnul, jestli by si mnou nešla sednout někam jinam, aby se jako líp cejtila v neutrálním prostředí.

„Kdepak, pane Jiří, radši si tam pozvěte některou ze svých slečen, určitě jich zas máte několik,“ odmítala mě, pokoušela se o humor, ale já viděl, že jí to moc nejde. Řekl jsem jí teda, že už žádnou takovou jak jsem měl dřív, nechci a že by mě moc potěšilo, kdyby mě dělala společnost právě ona. Nakonec jsem ji ukecal ne do jiný vinárny ani do hospody, ale na procházku.

Courali jsme kolem Boleváku, šli metr od sebe, mlčeli, poslouchali zpěv ptáků a čuměli do vody, jak vyskakujou ryby. Najednou se Věra zastavila, podívala se na mě a pravila: „Pane Jiří, zůstala jsem sama, ten můj nejskvělejší mužskej na světě... Víte... On mi na to umřel.“ A rozplakala se. Já ji vzal za obě ruce, koukali jsme si do očí, bylo mi to strašně líto a zmohl jsem se akorát na nějakou frázi, co se v takovejch případech říká. Pak se Věra otočila na podpatku, utekla mi jako malá holka a ani mi nedala šanci, abych se s ní rozloučil.

Tohle se odehrálo někdy před rokem, pak přišly další lockdowny a mezi nima pár rozvolnění. Celou tu dobu mi trvalo, než se mi podařilo přesvědčit Věru, že už jsem dočista jinej, než byl ten chlápek, jakýho mě znala dřív. Že o ní stojím, hergot, že o ni setsakra stojím a chtěl bych ji mít na celej život. Jo, nakonec se mi to podařilo, teďka jsme spolu a já chci pro ni bejt ještě lepší než byl ten její nejlepší mužskej pod sluncem. Konečně jsem ve svým černým životě zakotvil a vůbec mi nevadí, když si mě občas Věra za ty moje minulý lásky-nelásky dobírá.