Trampoty malého nakladatele I

Kromě jiného mám v posudku od psycholožky napsáno: „sklon k impulzivnímu jednání“.

Prokoukla mě. Asi nechodila do školy nadarmo. Určitě všichni znáte to slavné zamyšlení z knihy Saturnin od Zdeňka Jirotky, podle kterého se lidé dělí do tří skupin podle toho, jak naloží v restauraci s mísou koblih. Ano, patřím k onomu třetímu typu. Občas z toho mám v životě nepříjemnosti.

Zkrátka a dobře, když se mi něco jeví jako dobrý nápad, tak to dost často bez dalšího rozmýšlení udělám.

Loni, někdy počátkem ledna, mě takhle přišlo jako dobrý nápad, že bych si mohl založit vlastní nakladatelství.

Ono to ostatně není nic kdovíjak složitého. Tedy v mém případě. Jsem již řadu let OSVČ a nedávno se měnila celá agenda ohledně živnostenských listů. Místo takových těch krásných, co vypadaly jako maturitní vysvědčení nebo nějaké cenné papíry, dostal člověk prostě jen papír s razítkem. Výhodou ale bylo, že se to celé dost zjednodušilo, a tak se mě ta paní, co to se mnou vyřizovala, tehdy zeptala, zda bych tam nechtěl napsat ještě něco.
„Co tam máte?“ zeptal jsem se pohotově. A tak jsme tam napsali všechno, o čem jsem si myslel, že by se časem mohlo k něčemu hodit. Nakladatelská činnost tam byla také.

Když jsem dostal v lednu ten skvělý nápad, stačilo se jen zaregistrovat do systému ISBN. To je jen pouhá formalita, kterou lze navíc komplet vyřídit online. Než jsem se nadál, byl ze mě pan nakladatel. Nakladatelství se jmenuje lapidárně Igor Indruch. To není výsledek nějakého samožerství, ale čistě toho, že nakladatelem je fyzická osoba. Ta musí oficiálně vystupovat pod svým občanským jménem. Dodatek obchodního jména je možný, nicméně v oficiálních dokumentech, jako jsou třeba faktury či záznamy ISBN, musí být uvedeno to občanské jméno. Takže ten dodatek by to jenom komplikoval.

No jo. Ale co vydávat? To je stejně zajímavé: Vydavatelství je něco, co vydává periodické publikace. Jako noviny a časopisy. Nakladatelství se zabývá produkcí knih. Nicméně tyto knihy nenakládá, například do láku, ale rovněž vydává. Což je asi důvod, proč se to spoustě lidí pořád plete.

Měl jsem samozřejmě připravenu svou vlastní knihu, ale bylo mi poněkud žinantní vydávat jako první věc právě ji. Tedy jsem nějakou chvíli vyčkával, zda se někdo neozve. A ozval. Historicky první publikací nakladatelství Igor Indruch se tak stal Egiho milý deníček. Jedná se o výbor z blogů Michala „Egiho“ Egera, který začal psát blog v době, když to ještě nebylo „in“. Michal vstoupil do širšího povědomí veřejnosti v roce 2011, kdy jako zaměstnanec jedné brněnské radnice podal trestní oznámení na tajemnici téhož úřadu. Ta si v práci tiskla letáky pro svou volební kampaň. A že to bylo nějakých letáků. Celý případ probíhal velice zajímavým způsobem, což Egi v knize barvitě a se specifickým smyslem pro humor popisuje. Sluší se poznamenat, že knihu jsem nevydal sám, ale v koedici s nakladatelstvím A VIRTU RESEARCH & TECHNOLOGIES, které se specializuje na autobiografie a různé zajímavé životní příběhy.

Rovněž v koedici, tentokrát se společností SPORTS online, spatřila světlo světa i druhá knihy, básnická sbírka Za všechno se platí známého výtvarníka a punkera Štěpána Málka.

Začalo to tedy docela slibně. Ovšem brzy se ukázalo, že vše nebude vždy tak úplně jednoduché.

Ale o tom až někdy příště.
Děkuji za pozornost.