InzerujTEĎ

 
 
 

Kdy a kam

  • Čarodějnické odpoledne

    Čtvrtek 25.4 15:00 - Jihočeská vědecká knihovna - pobočka Na Sadech, České Budějovice

  • Tvořivý rok – gravírování

    Čtvrtek 25.4 16:00 - Jihočeská vědecká knihovna - pobočka Čtyři Dvory, Emy Destinové 46, České Budějovice

Zobrazit všechny události
 
 
 
 

Letní a zimní čas

V roce 2018 skončila v EU debata o letním a zimním času. Každý stát se má zařídit podle svého. Téma se odsunulo do pozadí, momentálně není na stole. Co vyhovuje vám?

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Úvod  > 

Tělocvik je pro řadu dětí přítěž, říká učitel a stolní tenista Vladimír Martenek

19.7.2021 12:35

PÍSEK – Vladimír Martenek se stolnímu tenisu věnuje více jak padesát let, zahrál si druhou ligu v Budějovicích nebo Písku a působil také v Rakousku. Kromě hraní svůj život spojil také s trénováním mládeže. Po dlouhých letech, která strávil v různých klubech v Čechách a v Rakousku, předloni přestoupil do Vimperku, kde hraje krajský přebor a současně se věnuje výchově mládeže. Před odchodem do Rakouska se dětem věnoval i v Písku, bohužel z mnoha důvodů se tady mládežnický stolní tenis rozpadl. Od té doby u Otavy dětské družstvo chybí. Roky učil na písecké Masarykově škole tělocvik, němčinu nebo zeměpis. Vyzkoušel si také, jaké je to učit v Rakousku. Vladimír Martenek zavzpomínal na kariéru ve stolním tenise, zapřemýšlel, jak se v průběhu let měnil přístup dětí k tělesné výchově, nebo prozradil, proč se po návratu do Písku rozhodl pro Vimperk.

 

Jak vypadaly vaše začátky ve stolním tenise? Za jaké kluby jste si zahrál?

Začínal jsem v Motoru České Budějovice v roce 1967, společně se spolužáky ze školy. Hodně nám pomohli starší hráči, hlavně Dáda Kalinicz a Zdeněk Meduna, kteří nás mezi sebe vzali. My jsme dobře zapadli a postupně se z divize probojovali do druhé ligy. Z Motoru jsem přestoupil asi po šesti letech do Písku, když tady kluci druhou ligu také vybojovali. Tehdy zde hráli dobří hráči - Jirka Keřka, prosazoval se už Olda Jareš, Honza Korbel, Luboš Broulim, Vašek Kozma, Honza Havel a další. I když jsme po sezoně spadli, mám dobré vzpomínky. Poprvé v životě jsem se utkal s legendou a úspěšným československým reprezentantem Jardou Staňkem, se kterým se mi podařilo v Praze vyhrát. Po fakultě, v roce 1980, jsem odešel na vojnu do Týniště nad Orlicí. To na mě mělo obrovský vliv, protože jsem tady trénoval s řadou vynikajících prvoligových hráčů. Dlouholetým reprezentantem Pavlem Ovčaříkem, který s národním mužstvem projezdil celý svět, dále s juniorským reprezentantem Jardou Zlámalem nebo Lubo Kokešem. Měli jsme dva druholigové týmy a kluci vybojovali pro Týniště první ligu. Po vojně jsem přestoupil do českobudějovické Škodovky, kde se tvořil výborný tým. Franta Böhm, kterého považuji osobně za jednoho z nejlepších jihočeských hráčů historie, Franta Truhlář, Karel Štícha nebo Petr Staněk. Hned první rok jsme vyhráli skupinu Národní ligy a postoupili do kvalifikace o první ligu, která ale v tehdejší době byla velice silná, protože byla federální. Hráli jsme tam proti NHKG Ostrava, Lokomotivě Ruskov a Tesle Pardubice. Postupovaly dva týmy a my jsme skončili třetí. Nicméně druhou ligu jsme hráli dál a v Budějovicích jsem vydržel do roku 1987. Hraní mi komplikovalo neustálé dojíždění, často jsem byl pryč od rodiny. A tak jsem na čtyři roky ze dne na den úplně skončil se stolním tenisem a vůbec jsem nevěděl, jestli se k tomu vrátím.

Potom jste začal hrát v Rakousku. Jak k tomu došlo?

Po revoluci mě oslovil Franta Böhm s tím, že v Rakousku potřebují do jednoho oddílu hráče. Vyrazil jsem tedy prakticky bez tréninku přes Německo do Schärdingu, kde se hrála úroveň, jako je u nás okresní přebor, a chtěli postoupit výše. To se povedlo. Odehrál jsem tady sezonu bez porážky. V oddíle jsem ale nezůstal, přestoupil jsem do Bachmanningu, který hrál o dvě soutěže výš, bylo to pro mne lepší. Postupně jsem hrál v několika oddílech až po Landesligu. Občas vzpomenu na léta ve Welsu, Linci, Mondsee, Nettingsdorfu, kde byla úžasná parta. Nakonec, i díky trénování, jsem zakotvil ve Štýrsku v Liezenu, kde jsem našel i zaměstnání. Vyhovovalo mi to tam a parta lidí kolem byla jako moje rodina. Jezdíme tam stále často, když covid dovolí. Alpy jsou skutečně nádherné, projeli jsme s manželkou řadu hezkých míst a dokonce několik let po sobě tam jezdila s námi skupina bývalých kolegyň a kolegů z písecké Masarykovy školy. V Liezenu jsem ale působil už jako trenér. Až když jsme vychovali dvě mladé hráčky a dobrého hráče, nastoupil jsem ještě na sezonu s nimi a postoupili do Unterligy. Co se týká podmínek pro stolní tenis, ty tady jsou až královské, trénink každý den a nájem platí město. Ale má to i mínus, ne všichni si toho váží. Děti chtějí zábavu a pořádně trénovat se nechce každému. Ale u nás v Čechách to není jiné. Jinak na čas strávený pod Alpami nedám dopustit. Když jsem dosáhl důchodu, vrátil jsem se zpět do Písku.

Po návratu do Čech jste přestoupil do Vimperku. Proč právě tam?

Když jsem chtěl definitivně skončit, tak mě přemluvil můj synovec Luděk Pavlíček k tomu, abych začal trénovat u nich v oddíle s dětmi. Trochu jsem váhal, protože to je úvazek zase na několik let, ale byl jsem se tam několikrát podívat, zahrát si, poznal jsem lidi, atmosféru v klubu a rozhodl jsem se pro. Dojem na mě udělala situace i po covidu. Čekali jsme, že po dvojím dlouhém přerušení děti skončí, ale chodí znovu téměř všichni a z toho mám velkou radost. Navíc kromě oddílu, kde všichni táhnou za jeden provaz, máme podporu TJ Šumavan, DDM, vedení města a to zavazuje.

Měl jste ještě jiné nabídky kromě Vimperku?

Nabídky jsem nějaké měl, ale všechno jsem odmítal. Po letitém cestování po Rakousku a Česku jsem raději doma. Vždyť kromě učitelské profese jsem léta měl ještě druhé zaměstnání jako dealer, vozil jsem látky po celé republice. Najetých kilometrů mám skutečně hodně. Ve Vimperku mi vyhovuje, že jezdím, když je zapotřebí, a jinak mohu být doma v Písku.

Prošel jste hodně klubů. Na co nejraději vzpomínáte?

Těžko říci. Od roku 1967 jsou to dlouhá léta. Vzpomínám rád na začátky a žákovské turnaje, kdy jsme jezdili na dva dny do Vodňan, do Tábora i jiných měst. Jezdili jsme vlakem, často sami a bylo to fajn. Jako kluci jsme si dělali sami i soustředění, aniž bychom měli trenéra, což je nyní absolutně nemožné. Měli jsme náš sport prostě rádi. Pálky jsme si spravovali materiálem, se kterým se dnes hrát nesmí. A když jsem chtěl nové potahy, musel jsem v létě na brigádu. Dnes je jiná doba, děti mají mnoho jiných lákadel a jsou pohodlnější, všechno bez problému dostanou, a když už trénují, tak mnohdy všelijak. Záleží hodně na rodičích a jejich přístupu. V kariéře stojí za zmínku setkání a letité kamarádství s jugoslávským reprezentantem, mistrem světa ve čtyřhře, držitelem řady medailí z mistrovství světa a Evropy Zoranem Kaliničem, se kterým jsme vedli mnoho soustředění, a poznatků od něj využívám dodnes. Ještě bych zmínil budějovický Motor a Dádu Kalinicze, který mě hodně naučil a byl to výborný kluk do party. Bohužel před několika málo týdny odešel, tak mu věnuji vzpomínku. V paměti mám některé povedené turnaje, přebory i řadu vítězství nad špičkovými hráči, ale to už je dávno. Víc než vlastní hraní mě těší úspěchy svěřenců.

To znamená, že teď ve Vimperku je pro vás důležitější práce s mládeží než vlastní hraní?

Je to tak, důležitá je budoucnost oddílu. Klukům v krajském přeboru ještě letos vypomohu. Dostali jsme nabídku od kraje hrát dokonce divizi, ale to jsme odmítli. Snad navíc posílíme ještě o někoho. Já bych postupně skutečně rád jen trénoval, považuji to za hlavní. Ve svém věku už nemám ambice nějak víc tomu dávat a hrát vyšší soutěže. Teď se už musí trénovat i jinak a intenzivněji, vše je více do rychlosti a koordinace. Já už tomu tělesně nedávám tolik, co by bylo potřeba. Navíc s novými plastovými míči je to se starším herním stylem zaměřeným na rotace velká dřina.

Před lety jste budoval a trénoval mládež také v Písku. Není vám líto, že teď tady žádné děti nehrají?

Líto mi to je. Myslím, že je několik příčin. Město jako Písek nemá bohužel stabilní hernu. Stavět, stěhovat a uskladnit stoly je náročné. Ne všude jsou tomu navíc ve školách nakloněni. Je snazší, když si sportovci zahrají míčové hry a skončí. My řešíme, kam se stoly. Je škoda herny v Portyči, i když nebyla úplně ideální, stoly tam mohly být stabilně. Dále pronájmy. Moje poslední skupina dětí v letech 2004-2008 byla velmi perspektivní, ale abychom mohli třikrát v týdnu trénovat, připláceli jsme kromě oddílových příspěvků ještě měsíčně navíc na velkou tělocvičnu jedné základní školy se šesti stoly. Ale jsou určité hranice. Když nám bylo tehdy vedením školy oznámeno, že musíme začít platit nájem i za uskladněné stoly v době, kdy netrénujeme, školu jsme po řadě let opustili a oddíl musel najít azyl v sokolovně, která byla a je plně využívána i ostatními složkami Sokola. Oddílu zbylo pár hodin dvakrát týdně pro všechny členy a to nestačí. Ono je to podobné v mnoha klubech, které jsou v nájmu. Práce s mládeží je starost a vytvořit podmínky nelze všude. Oddíly často raději dle soutěžního řádu zaplatí pokutu za neaktivní mládež a mají klid. Další problém je lanaření z jiných oddílů. Vychováte talentovaného hráče a pak jej přetáhnou jinam. Nový oddíl rodičům naslibuje podmínky a je to. Odstupné není nijak závratné nebo se to vyřeší jinak. Nám se to tady stalo a rozpadlo se družstvo chlapců. To byla pro mne poslední kapka a v Písku jsem skončil. Rád bych ale zmínil, že u stolního tenisu zůstali písečtí hráči i hráčky, kteří u mne začínali, jako například Petr Kaštánek, Martin Abrahám, Luďa Pavlíček, Michal Hanus, Martin Hach, Kuba Fiala, Katka Ďurišová, Lucka Najmanová-Ryšavá a další, kteří prošli našimi kurzy.

Nechtěl byste zase začít v Písku s mládeží pracovat?

Momentálně jsem ve Vimperku spokojený. Navíc ještě dělám pro krajský svaz. Každý měsíc pořádáme s Michalem Vávrou soustředění pro Regionální centrum talentované mládeže. Akce bývají vydařené, postupně chceme udělat užší výběr a s těmito dětmi pracovat. Stěžejní je ale práce v oddílech. Podporu od krajského svazu bych chtěl hodně vyzdvihnout, pomáhá, jak to jde. Mimochodem, tato soustředění se mohou pořádat i v píseckém okrese. Musel by se však zapojit zdejší okresní svaz a některý z oddílů, zmapovat děti, zajistit jejich účast a halu. Muselo by to být ale pravidelně a systematicky organizované. Finančně akce nic nestojí, je to hrazeno krajem. Trenérsky bych mohl pomoci. Chci věřit, že se v Písku nějaký hráč nebo rodič najde a žákovský stolní tenis se tady zase časem rozjede. Už kvůli tradici.

Poslední dvě sezony stolního tenisu byly poznamenány covidem-19. V Česku byly soutěže zrušené. Jak to bylo v Rakousku?

V Rakousku to bylo obdobné. Soutěže se nehrály, co vím od kamarádů, výjimečně si někde někdo zatrénoval, ale tam je k nařízením větší respekt i sankce, které se na rozdíl od nás vymáhají. Takže v hraní byla pauza. Tady v kraji i jinde, co jsem slyšel, kdo měl klíče od vlastní herny, tak si hraní omezeně dopřál.

U nás byl tělocvik i amatérský sport zakázaný. Bylo to podle vás správně?

Já myslím, že zakázat sport správné nebylo, ale nejsem kompetentní k tomu hovořit.

Celý život jste učil tělocvik. Jak se v průběhu let měnil postoj žáků k tělesné výchově?

Mě tělocvik vždycky bavil, ale jsem z generace, která byla vychována k disciplíně. To slovo je však prakticky vyřazeno ze slovníku, stejně jako úcta k učiteli jako autoritě nebo minimálně ke starší osobě. Učitel to teď nemá jednoduché, za všechno zodpovídá a má vinu, ale pravidla pro děti se rozvolnila. Dítě si může dělat, co chce, a učitel pomalu nesmí ani zvýšit hlas, aby žáka nestresoval. Dítě a rodič mají většinou vždy pravdu, na vině je učitel. Co se týče tělocviku, myslím, že děti, které sportují v oddílech, se snaží. Jsou ke sportu vedené. Kladně beru i rozmach outdoorových sportů. Ty dělá mnoho rodin s dětmi a do tělocviku ve škole se i to promítá. Ale bavíme-li se o ostatních, dnes je pro děti mnoho zajímavějších věcí než tělocvik. Mobily, počítače a podobně. Nechtějí se moc hýbat, přešlo se na rychlou stravu a sladké a energetické nápoje. Tělocvik je pro řadu dětí přítěž, omluvenky jsou pravidlem. My jsme dříve chtěli na tělocviku naučit sportovní hry a dovednosti k nim. Žáci museli na dobrou známku také něco umět - atletika, gymnastika, vše bylo ve výuce. Současná generace nechce nic moc nacvičovat, ona chce jen hrát. Například nejoblíbenější hra v Rakousku na základní škole je míčová válka - vybíjená s volnými upravenými pravidly, jednoduché honičky a vše, co je živelné, při čem se nemusí moc přemýšlet, nebo fotbal či lyžování. Učit se ale například volejbalové údery nebo basketbal, to už je problém. Děti nemají trpělivost, a co nejde hned, je nuda.

V čem je podle vás největší rozdíl v rakouském a českém školství?

Řada věcí je velice podobných včetně povinných školení a seminářů, ale rozdíly bych našel. Dětí ve třídách je méně, ale z více národností. Dále platy učitelů. Pomiňme výši, ale vše je jednoduše podle tabulek. Postup po pěti letech, k tomu 13. a 14. plat ze zákona, ale žádné osobní ohodnocení ani příplatek. Vše je jasné, průhledné a dané. Nic kolem se neřeší. Komu má ředitel přidat, komu co vezme. Jak se má učitel řediteli zavděčit, aby dostal víc ve výplatě. To odpadá. Motivace je jednoduchá. Kdo chce na škole učit, musí tomu dát maximum, jinak jednoduše nedostane úvazek a musí hodiny hledat jinde. Velká je pomoc inspektora, který na umístění dohlíží a vždy hodiny pomůže najít. V Rakousku je normální, že učitel pracuje na dvou až třech školách, dojíždí, ale pokud má hodiny jinde než na své škole, kde má smlouvu, může si vyúčtovat cestovné. Na školách nejsou většinou jídelny, děti po vyučování odcházejí nebo odjíždějí domů, pro učitele tak odpadají dozory. Když je odpolední výuka, musí si žáci jídlo zajistit. Rodičovské schůzky jsou většinou i s účastí dětí, starší žáci zorganizují občerstvení, rodič může řešit problém u kávy se zákuskem a navíc přispěje do rozpočtu školy. Pedagogické rady jsem zažil kratší, efektivnější, hodně pomáhá elektronická komunikace. Řešení kázeňských problémů je jaksi klidnější, rodič a žák nemusí mít vždy pravdu. Tady u nás mi připadalo, že škola má vítr z toho, když přijde stížnost od rodiče nebo má být inspekce. V Rakousku jsem jednal s inspektory několikrát, vždy klidně a pozitivně. Dokonce mi jeden volal o prázdninách, že mi zajistil navýšení úvazku. Když jsem pak šel do penze, přišlo mi osobní poděkování a to jsem tam učil poměrně krátce. Ale mám od českého školství odstup deset let a nemohu už posuzovat, co se tady změnilo. Někdy si však úsudek udělám, jelikož máme kantorku v rodině.

Jak jste se zabavil doma v době koronaviru?

Chodil jsem dvakrát denně na procházky s manželkou buď do Píseckých hor nebo kolem řeky. Mrzí mě poházené odpadky v krásné písecké přírodě. Dost často se zmiňujeme o tom, jací jsme občané Evropské unie. Myslím, že tam budeme plně patřit, až se ti, co nepořádek dělají, naučí po sobě uklízet.

Chybělo vám hraní zápasů a tréninky?

Nebudu lhát, chybělo mi to. Ale už raději trénuji pro žízeň. Ideální je hrát na střed tabulky, to se hraje pro zábavu. Naštěstí ve Vimperku to není jen na mně, máme dobrý vyrovnaný tým a výborného Jirku Krahulce.

Autor: Lucie Mužíková

Diskuse k článku - 1 příspěvek
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 

  • anonymní čtenář 

    Reagovat

     

    Nejen děti i lidé celkově leniví. A bude hůř.

    Vloženo 19.7.2021 16:44:52

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace