Pouze dny zbývají do zahájení olympiády v Tokiu. Na své třetí hry v řadě míří Markéta Nausch Sluková. „Chtěly bychom vylepšit výsledek z Brazílie, což znamená postoupit do osmifinále,“ popisuje populární beachvolejbalistka, která od roku 2015 tvoří dvojici s Barborou Hermannovou.
V Riu skončily sedmnácté, čtyři roky předtím v Londýně dosáhla ještě s Kristýnou Hoidarovou Kolocovou na páté místo. Ani podobný výsledek nelze letos vyloučit. „Všechno je otevřené. Skupiny jsou vyrovnanější než kdy jindy, každý může porazit každého,“ míní třiatřicetiletá reprezentantka, jejíž vstup pod vysokou sítí nebyl vůbec snadný.
Na volejbal dorazila v gymnastickém dresu a bosky. „Vypadala jsem jako ufon,“ vzpomíná s úsměvem na první trénink. Proto prý dostala i nálepku vzorné holčičky. „Stála jsem mezi děvčaty, která měla na sobě tričko a kraťasy, na kolenou chrániče. Styděla jsem se. To mi přidalo na tichosti,“ neskrývá. Na vině neobvyklého úboru byl zvyk – začínala totiž se sportovní gymnastikou.
Na prvním stupni navštěvovala běžnou školu v Radotíně, pak přešla na Lužiny, kde jsou volejbalové třídy. Vlastně je zvláštní, že ji do jedné vůbec vzali, byla totiž maličká. „Téměř jsem nehrála. Jelo se na turnaj do Berlína, bylo nás sedm, šest holek hrálo a já seděla,“ vypravuje. To, že z ní jednou bude trojnásobná olympionička, by tehdy nikdo nečekal. „Já nejméně,“ usměje se. Zdobila ji však tréninková píle. „Z gymnastiky i domova jsem byla vycepovaná. Když něco dělám, tak pořádně.“
S úderem šestnáctého roku Nausch Sluková konečně vyrostla. Svět okolo ní byl hned růžovější. „Nabrala jsem sebevědomí a stala se hráčkou základní sestavy,“ líčí. Během studií na střední škole figurovala v ženském áčku Olympu. Volejbal už brala jako práci. Její kariéru ovšem čekal veletoč – odchod na beach.
S Kristýnou Kolocovou tehdy patřily do šestkového nároďáku. Tým se kvalifikoval na evropský šampionát, ale ony měly docela jiné plány. „Chystaly jsme se na mistrovství světa a všem vysvětlovaly, že beachvolejbal je pro nás prioritou. Přijel za námi šéf svazu Zdeněk Haník a nehezky nám vyčinil, že necháváme holky napospas,“ vybavuje si Nausch Sluková. Nakonec všechny přesvědčily. „Holky náš odchod vůbec nevnímaly jako zradu. My také ne, řekly jsme to včas,“ argumentuje.
Přechod na písek měl svá úskalí. „Beachaři, kteří míří na vrchol, musejí být v dobrém smyslu blázniví. Náš sport vyžaduje hodně individuální dravosti,“ míní. Považte, na všechno jste najednou sami. Musíte si zařídit letenky, hotely, zapisujete se na turnaje, organizujete kempy… Hlavně vás nikdo nevystřídá. „Není jednoduché, když se vám nedaří, trápit se na kurtu celé utkání. A až se dotrápíte, většinou dostanete po puse, musíte tlak ustát jen s parťákem,“ zdůrazňuje Nausch Sluková.
Tokio a konec
Vážně musíte moc chtít, abyste se za spoustu peněz dobrovolně vydali třeba do Číny na kvalifikaci a na ní čelili možnosti, že nepostoupíte. „Sedíte tam, za což jste dal 150 tisíc a příští týden hrajete v Holandsku. Jde o specifika, která se těžko vysvětlují někomu, kdo je nezažil,“ říká nejlepší česká beachvolejbalistka všech dob. „Náš životní styl je stresující, jsme stále na cestách. Soutěžíme samy se sebou, se soupeřkami, posouváme limity,“ upozorňuje Nausch Sluková.
Brzy se její život zásadně změní. Po sezoně ukončí sportovní kariéru. „Když jsme se daly dohromady s Bárou, domlouvaly jsme se, že vrcholem pro nás bude Tokio,“ prozrazuje beachvolejbalistka, jež plánuje mateřství. Dobrou zprávou je, že chce společně s rakouským manželem zůstat v Česku. A třeba se v budoucnu znovu pohybovat pod vysokou sítí. „Mám moc ráda sport, hodně mi dal, určitě bych měla mladším ročníkům co předat. Bude záležet, jestli se svazem najdeme vhodný formát spolupráce. Vůbec se nebráním tomu ve volejbale zůstat,“ dodává Nausch Sluková.
