VLADIMÍR KOLÁR
Nejprve, už loni 4. prosince, odjel transportem do Terezína syn Gustav společně s manželovým bratrem Ervínem. O šest dní později je následovali manželovi sourozenci Irma, Hermína a Ela, Irmin manžel Ota a syn Jirka, a také Arnold, manžel Hermíny. Teď povolali i mě, (rozvedeného) manžela a našeho Františka. Jestli i zbylé příbuzné, kteří nežijí v Praze, o tom nemá Josefa tušení, nezná ani způsob, jak by to mohla zjistit. Ani v Praze teď není snadné navštívit příbuzné žijící v jiné čtvrti, je tolik všelijakých omezujících vyhlášek a zákazů a k tomu ještě Davidova hvězda na prsou. Jak se dostat někam na venkov a jak tam případně pár dní pobýt, to jsou věci, na které nezná odpověď. Teď už je problém vůbec vyjít ven. Poté, co atentátníci postřelili protektora Heydricha, můžou si židé přečíst jen po Praze vylepené vyhlášky, případně si poslechnout z pouličních amplionů rozhlasové zprávy o stanném právu, seznamy jmen popravených, informace o zákazech nočního vycházení a návštěv kulturních zařízení, které už neplatí jen pro židy, ale i pro všechny ostatní. Když šla Josefa minulý čtvrtek v předepsaném čase směnit potravinové lístky za trochu jídla, přečetla si na rohu ulice vyhlášku podepsanou K. H. Frankem, která sdělovala, že „dne 27. května 1942 byl v Praze spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha. Na dopadení pachatelů se vypisuje odměna 10 milionů korun. Kdo pachatele přechovává, nebo jim poskytuje pomoc, anebo má vědomost o jejich osobě, anebo o jejich pobytu a neoznámí to, bude zastřelen s celou svou rodinou“.
A dnes poslíček ze židovské obce přinesl tři transportní lístky, které oznamují povinnou registraci do transportu na holešovickém Radiotrhu. Tři úzké proužky papíru. Na nich data narození, označení transportu AAh, osobní transportní čísla: 499 – Ludvík, 500 – František, 501 – Josefa, den a čas příchodu na shromaždiště. Na každém lístku je ještě adresa, na kterou má být doručen.
Poslíček přidal i dvě stránky pokynů pro transport. Je to podobné, jako to bylo u příbuzných, kteří odjeli už dřív. Upozornění, že předvolání se týká i nemocných, kteří budou na shromaždišti vyšetřeni lékařem, hrozba policejního předvedení každému, kdo by této výzvy neuposlechl. Jsou sdělena i čísla vlaků elektrické dráhy 3, 6 a 17, které je možné k přesunu na místo využít. Výstup je na zastávce Ausstellung/Výstaviště.
Je tu pokyn, aby zavazadlo, jehož váha nesmí překročit 50 kilogramů, obsahovalo praktické věci, především deky, teplé prádlo a oblečení alespoň na pět dní. Tato velká zavazadla budou přepravována odděleně ve zvláštním vagonu a během cesty k nim nebude přístup. Vhodné jsou velké kufry a rance se zabezpečeným přístupem k jejich obsahu. Jídlo je třeba mít v příručním zavazadle menších rozměrů (chlebník, batoh, taška kufřík apod.) Každá osoba má mít připravenu žíněnku nebo slamník pro ubytování na shromaždišti, kterou spolu s velkými zavazadly ještě před odchodem na shromaždiště na místo dopraví sběrná služba židovské obce.
Všechna zavazadla musí být označena osobními čísly každého transportovaného, vhodné je napsat je lakovou barvou přímo na kufr.
Pokyny také uvádějí, co je třeba do budovy Radiotrhu přinést ještě odděleně od velkého zavazadla a tašky s nejnutnějšími potřebami včetně jídla na pět dnů: všechny osobní průkazy (občanskou legitimaci, cestovní pas), veškerou peněžní hotovost, dále cenné papíry, vkladní knížky a všechny nedeponované šperky z platiny, zlata a stříbra, také pojistky všeho druhu, všechny zbylé potravinové lístky a mydlenky, klíče od bytu (od pokoje, je-li cestovatel jeho nájemníkem, případně podnájemníkem s vlastním bytovým zařízením), a konečně detailní seznam všeho doma zanechaného majetku…
Josefka se rozpláče, odloží papíry a vyčerpaně se zhroutí do křesla. Kdy jsem jela naposled vlakem?, položí sama sobě otázku, aby otevřela cestu ke vzpomínkám. Slavná byla svatební cesta s Ludvíkem na jaře 1922. Tehdy spolu projeli vlakem kus Evropy. V cestovní kanceláři si nechali vyhotovit itinerář, zprostředkovat železniční jízdenky pokrývající trasu a noclehy v Rakousku, Itálii a Švýcarsku. Bylo to úžasné, dokonce i díky tehdy silné koruně velice levné, ale nechce už na svatební cestu vzpomínat. Manželství skončilo po čtrnácti letech rozloučením, s Ludvíkem se Josefa zase chtě nechtě sblížila až teď díky hrozné době, která celou rodinu sestěhovala zpátky do jednoho bytu, dokonce i s Ludvíkovým bratrem Ervínem.
Poslední dlouhá cesta vlakem byla do chorvatské Bašky na ostrově Krku, kam Josefa na celý měsíc vyrazila s Gustou a Františkem. Právě Frantík to nutně potřeboval, trápila ho dušnost a s ní spojené další problémy, zvláště kašel a ekzémy, které mu komplikovaly život. Tehdy, v létě 1930, mu bylo pět a půl roku, lékař tvrdil, že to je nejlepší věk na mořské lázně, že nepochybuje o tom, že pobyt u moře a na zdravém vzduchu mu pomůže. Vlak jel z Wilsonova nádraží až do Rijeky, kde se vystupovalo na zastávce blízko u přístavu a tam se přestoupilo na loď plující k molu městečka Bašky. Odtud byli přepraveni do hotelu Baška s mořskými lázněmi. Personál hotelu a restaurace byl převážně český, samozřejmě i jeho majitelka, a také lázeňská lékařka byla původem z Čech. Pobyt na 28 dní včetně dopravy a plné penze nebyl pro rodinu, která počala pociťovat důsledky hospodářské krize, zrovna levný, ale největší část sumy za své milované vnuky zaplatil dědeček, Josefin otec, stále ještě prosperující smíchovský velkoobchodník krmivem a velkovýrobce řezanky, dovozce a vývozce sena a slámy, licencovaný soudní znalec Hynek Rosenfeld. Na něho manžel Ludvík nemá, co opustil statek v Zamlekově a hraje si na pražského obchodníka, je to jen bída s nouzí, za tu současnou už ale ani trochu nemůže.
Byl to nejkrásnější měsíc v životě Josefy a chlapců, nejen Frantík, ale i Gusta si ho náramně užíval, tehdy se blížily jeho osmé narozeniny. František měl zpočátku u moře menší zdravotní komplikace, ale po pár dnech, přesně jak to předpověděla zdejší paní doktorka, už to byl úplně jiný kluk, plný elánu, neúnavný ve svých kontaktech s vodou, dokonce ochotný vydat se s mámou a bratrem na kopec, kde stávalo původní město, kdysi dávno zničené Benátčany. Teď tu byl jen hřbitov, kde kluci rychle našli i hrob Emila Geistlicha, českého zakladatele celého lázeňského komplexu. Byl odtud nádherný pohled na celou Bašku a záliv s malebným ostrovem Prvičem. S úžasem pozorovali i dění v přístavu a pohyb na nekonečné pláži. Když se večer zmínili paní majitelce o své návštěvě hřbitova a hrobu jejího manžela, byla viditelně potěšena. Poradila jim výstup na kopec Bag, prý nepříliš náročný, kde je výhled ještě krásnější. Ale tam vystoupali jen jednou, velké horko a dusno výletu moc nepřálo.
Josefka se probere, až když se v kuchyni objeví Ludvík s Františkem, kteří se vrátili z povinného denního pracovního nasazení.
O povolání do transportu už vědí od rána, kdy končil zákaz nočního vycházení a kdy dorazil poslíček s papíry, jejich obsah však zatím detailně neznají. Předpokládají, že je podobný tomu, který doručili, když před půlrokem předvolali Gustava a Ervína.
V minulých měsících Ludvík s Františkem, a někdy i Josefka, po troškách odnášeli části majetku do úschovy k přátelům, kterým nehrozil transport. Všichni to označovali za samozřejmost a slíbili, že vše v bezpečnější době do puntíku vrátí. Přidali vždy i nějaké své vědomosti z židům nepřístupných novin a rádia, z nichž některé zprávy zněly i docela optimisticky.
Ne tak věc blížícího se transportu. Ludvík si prohlíží všechny tři ústřižky a říká Josefce: „Mluvil jsem s Karlem. Napadlo ho, že by se označení transportu AAh dalo číst jako Angriff auf Heydrich – Útok na Heydricha nebo Attentat auf Heydrich. Víš, jakože ten transport je odplata. Zarazila nás ta písmena, všichni naši, co zatím odjeli, měli přece úplně jiná, počáteční A tam nebylo. Co vím, tak byl Áčkem označen jen docela první transport do Terezína – Ak.“
„Víš, Ludvíku, to asi není tak důležité. Tady si pročti tyhle papíry, ať vidíš, co všechno musíme udělat, než pojedeme přes řeku na Výstaviště. Máme na to jen dva dny! A ještě to musíme říct příbuzným a známým.“
„Něco už jsme udělali s Františkem, Pepi. Pár lidí jsme teď obešli. Nejhorší je, že nikdo nic neví. Každý jenom čeká, až to přijde i k nim domů. A do balení se dám hned. Aspoň zaplníme ty kufry, pro které si přijedou…“
Josefa má zase oči plné slz, František se ji snaží uklidnit, máma ho sevře do náruče, rozplakali se oba…
Teď jsou už více než dva dny všichni na cestě. Cílem nebyl, jak se ukázalo, Terezín, ten v Bohušovicích minuli, na nádraží stáli jen pár minut. Byli nešťastní, že neuvidí příbuzné. Pak jeli přes okupované Polsko, teď jsou asi někde, kde byli od září 1939 zpátky Rusové a před rokem sem po útoku na Sovětský svaz pronikli Němci.
„Vjíždíme do lesa,“ ozve se vzrušený hlas od okna kupé jen několik okamžiků poté, kdy vlak citelně zpomalí. Muž, který hned po odjezdu transportu z Prahy našel v zaslepeném skle několik nepatrných průhledů a prohlásil se za pozorovatele, mírně pohybuje hlavou, aby zvolil nejlepší úhel pohledu. Perimetr je velice omezený, dají se zachytit jen detaily, větší celek musí dotvořit představivost. Že je vidět jenom břízy a borovice, občas nějakou jedli, není ve zdejší krajině nic zvláštního, na okupovaném polském východě a ruském západě je to běžný obraz.
Vybočením před několika hodinami byl vjezd vlaku do Lublinu, nápis pozorovatel zachytil na různých objektech hned několikrát. A na předměstí vlak znovu zastavil. To si Josefa s Ludvíkem dobře pamatují, protože na zastávce hned německý voják zvenku odemkl kupé, rozhlédl se po cestujících a jménem vyvolal jejich syna.
„Franz Ofner wird mit mir kommen. Alles Gepäck bei dir!“
František vstane a sahá po svém příručním kufříku. Táta mu chce pomoci, ale voják ho prudce strčí zpět na lavici. Když se chce Josefa vojáka zeptat, co se děje, je drsně umlčena, z chování vojáka je zřejmé, že příště to může být mrzačící úder. Frantík se chce s rodiči rozloučit, ale přeruší ho surové: „Halt die Klappe! Lass uns gehen!“
František jde s kufříkem na chodbu, dveře za ním se opět zavřou a zámek zaklapne. Josefa se rozpláče, pozorovatel u okna za chvíli hlásí, že mladíků s menšími zavazadly je celá skupina, že to odhaduje na průměrný věk kolem dvaceti let. Josefa se vrhá k oknu a ještě Frantíka naposled zahlédne, vidí, že skupinu esesáci odvádějí pryč. Josefa se posadí zpět k Ludvíkovi, pláče a svou hlavu tlačí do manželových prsou. Ten ji obejme, taky má uslzené oči.
„Klid, Pepi, klid. Vždyť jsou to všechno mladí kluci, ještě skoro děti. Asi pro ně mají nějakou práci tady v městě. Pořád jsme někde na kraji Lublinu, to je velké město, určitě jde o práci, uvidíš, že za pár dní Frantík přijede za námi.“
„Kdyby byl v pořádku, tak se nebojím,“ rozechvěle říká Josefka. „Ale ta jeho dušnost a srdíčko. A tři roky se už nedostal do hor. Moc se o něho bojím. Vždyť je mu teprve sedmnáct, je napůl dítě…“
To bylo před asi dvěma hodinami. Teď vlak ještě stále projíždí lesem, pomalá jízda vyvolává dojem, že jde o odbočku z hlavní trati, zřejmě k cíli cesty. A pak už je slyšet skřípot brzd a celý transport se pomalu zastavuje.
„Sobibor,“ hlásí pozorovatel. „Vidím nádražní budovu. Proboha, je u ní kapela a něco vyhrává. Nechápu, co se děje…“
Už za chvíli to všichni uviděli na vlastní oči. Napřed ukrajinské stráže za dozoru esesmanů a skupina vězňů otevřely vstupní dveře všech vagonů, které stály přímo u rampy. Ukrajinci z nich vyháněli cestující, vězni některým pomáhali při výstupu s těžšími zavazadly. Pokud někdo upadl, hned utržil jednu nebo více ran od táborových strážců. Esesáci s bičíky procházeli davem a ženám a dětem ukazovali, že mají jít nalevo, muže směrovali vpravo. Loučení se nekonalo, protože odchod musel být okamžitý, i Ludvík s Josefou se loučili jen očima a gestem ruky. Do toho vězeňská kapela hrála valčíky. Když byly přistavené vozy zcela zbaveny živých, ale i cestou zemřelých či polomrtvých lidí a jejich zavazadel, pracovní četa uzavřela dveře vagonů a jeden z esesáků dal povel k popojetí vlaku, aby mohli vystoupit lidé i z několika zbylých vagonů, které zůstaly mimo rampu.
Zatím k oběma odděleným skupinám promlouval velitel. Všechny uvítal v pracovním táboře a informoval je, že v okolí Sobiboru byl zjištěn velký výskyt nakažlivých nemocí. Všechny pak požádal, aby podle pokynů důstojníků, kteří je budou provázet, provedli důležitá hygienická opatření, tedy prošli sprchováním a dezinfekcí. I veškeré jejich oblečení bude dezinfikováno a potom jim vráceno. Jen tak může být zajištěn jejich bezpečný pobyt v pracovním táboře.
Velitel ještě zmíní, jaké profese jsou nyní v táboře nedostatkové, že chybějí stavební a lesní dělníci, tesaři a jiní řemeslníci, ale také švadleny a krejčí, kuchaři. Ať každý takový zvedne ruku. Esesmani pak obcházejí přihlášené, mají zájem jen o mladé osoby, zapisují si jména a profese a vybrané posílají stranou.
Seřazenou skupinu, ve které byla Josefa, odvedli hlavní branou do tábora. Každá žena pak byla nasměrována do malého domečku v blízkosti vstupu, kde musela odevzdat veškeré zbylé doklady, kabelku, mince či šperky. Ženám byla předána potvrzení o jejich převzetí, na jejichž základě mají být věci po vykoupání vráceny.
Josefa, která byla otřesena oddělením od syna a posléze také od manžela, nedokázala svou mysl soustředit vůbec na nic jiného, svoje okolí příliš nevnímala, uvědomovala si jen blízkost nějakých budov a většího prostranství před nimi. Na ně přivedly muže z transportu, zahlédla ještě, jak se všichni začali svlékat donaha.
Ženy byly odvedeny vlevo a bránou vpuštěny do baráku, kde byl i jim dán povel ke svlékání. V jiné části je nahé nahnali k židlím, kde jim zhruba šestnáctiletí chlapci a i o něco málo starší vězni postupně ostříhali vlasy. Strážci se místností procházeli sem a tam a pobaveně si prohlíželi vyděšené oběti holičských pokusů. Někdy se tomu všemu docela zasmáli, nejvíce je však pobavilo, když sem kdosi z pochopů přivedl i dva nahé muže, kterým se mezi tolika obnaženými ženskými těly vůbec nelíbilo. Ale proč je to potkalo, bylo zakrátko zřejmé. Oba měli mohutné vousy a vlasy až po ramena. I oni se museli posadit a byli důkladně ostříháni. I jejich vlasy a vousy putovaly do jednoho z připravených pytlů. Smějící se, velice pobavené stráže už nešťastníky nepustily zpět k ostatním mužům, společně s ženami je hnaly úzkým koridorem vyzdobeným květinami, Davidovou hvězdou a tabulkami s šipkou a nápisem Lázně k další budově. Tam skupině otevřeli jakousi „sprchovací komoru“, která přestože byla malá, pojala velký shluk na sebe natlačených lidí. Zvenčí se zavřely mohutné dveře. Vyděšené ženy a děti spolu se dvěma muži už neviděly, jak se otevíraly i další komory, do kterých strážci naháněli další ženské skupiny, za kterými též zvenku zaklaply dveře.
Do počátečního ticha vyvolaného ochromujícím zděšením zubožených lidských bytostí se začaly postupně vkrádat pohoršení a hněv provázené křikem i pláčem. Vše přehlušil hluk, vlastně řev motoru. A krátce poté osazenstvem komory začaly zmítat bolesti hlavy, dušnost, křeče. Lidé se dávili, mnozí zvraceli, postupně se káceli k zemi, ochabující svalstvo těl uvolňovalo cestu obsahu střev a močových měchýřů. Křik postupně utichal, za dvě desítky minut, až na pár odolnějších výjimek, už nikdo nebyl naživu. Tankový motor, z jehož výfuků byly potrubím do komor vháněny jedovaté a dusící zplodiny, byl vypnut, už se jen ozývalo hlasité kejhání velkého husího hejna chovaného v blízkosti vražedných komor. I plašiči hus z řad vězňů mohli ukončit svou činnost, ještě je čekalo hodně práce s likvidací více než půl tisíce nehybných těl. Začali s přistavováním ručních vozíků, na kterých se mrtví převážejí k roštům. Na ty se ukládají a prokládají dřevem a po polití hořlavinou spalují na popel. Občasná větší kůstka se rozdrtí kladivem. Jiný oddíl se pak pustí do úklidu plynových komor, na podlaze se posbírají šperky, peníze, doklady, fotografie a drobné pamětihodnosti, které samovolně opustily nejtajnější skrýše zemřelých. Podlaha se pak zbaví všech nečistot, prostor se vyvětrá…
O Ludvíkově dalším osudu nic bližšího nevíme. I skupina mužů byla rozdělena, nedostatkoví řemeslníci a zdatnější jedinci byli vyvedeni z davu, ostatní se museli svléknout a byli rovnou navedeni do koridoru, kterým před nimi už ke „sprchám“ prošly ženy a děti. Jestliže Ludvík zůstal zařazen do této skupiny, měl život o pár dnů či týdnů kratší, ale alespoň zbavený strašných úkolů v komandu smrti. I všechny ostatní muže, kteří přijeli, viděli, slyšeli a poznali, o co v táboře jde, čekala za pár týdnů smrt, plynem nebo zastřelením. Někteří na další dennodenně viděné hrůzy už neměli duševní sílu a ukončili svůj život sebevraždou.
Josefa ani Ludvík se už nemohli dozvědět nic o synovi Františkovi. Spolu s dalšími mladými muži ho z nádraží odvezli do koncentračního tábora Lublin (Majdanek). Dostal táborové číslo 115348, což znamenalo, že nebyl určen k okamžité likvidaci. Přidělili ho do jedné pracovní skupiny provádějící meliorace v močálovité krajině v blízkosti Majdanku. Nevhodné prostředí a otrocká práce rychle zhoršily Františkův nedobrý zdravotní stav, neustávající kašel a dušnost ho zcela vyřadily z práce. František zemřel už 25. června roku 1942.
(Ukázka je z připravované knihy Ofnerovi – Osudy, která přinese příběhy spisovatelovy babičky a jejích sedmi sourozenců, jejich partnerů i všech jejich potomků, z nichž až na jedinou výjimku nikdo nepřežil nacistický holocaust.)