Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (1)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem

Koho jsem potkal cestou    (19)

V SRDCI PAŘÍŽE (1)

 
Nejdřív jsem se potkal s Honzou
 
Často poměry v některé zemi může charakterizovat vskutku jen epizoda, příběh, scéna, která promluví za stovky stran. Povím vám tedy o tom, jak jsem se připravoval na Francii v čase víz a devizových příslibů, kdy jsem měl zcela nulovou šanci, abych opustil území republiky.
Nehledě na to, že jsem neměl na takový extravagantní podnik ani peníze. Byla léta tvrdé normalizace, já neunesl psychickou zátěž a skončil jsem na koronární jednotce. Ejhle, pravil jsem si, nyní budu rok na nemocenské a splatím si svůj dávný starý dluh a naučím se francouzsky. Navštívil jsem tedy Honzíka Zaorálka, syna slavného překladatele, který byl ve franštině ještě lepší než tatínek. Také po něm překlady klasické francouzské literatury, ba i Zvonokosů, upravoval. Nezištný Honza se tedy rozhodl sehrát roli učitele.
 
Učit se cizímu jazyku můžete ledaskde. V jazykovém kurzu, pod vedením cizích instruktorů, individuálně se sluchátky na uších, v zahraničních táborech. Já jsem se učil v krematoriu. Neboť právě tam pracoval Jenda Zaorálek. Popisoval urny, rozprašoval popel, zazdíval spálené nebožtíky za betonové desky.
A zatímco Honza pracoval, já četl, on při míchání malty vysvětloval. Někdy jsme seděli vedle sebe v podzemí strašnického krematoria na starém zaprášeném psacím stole, s učebnicí na klíně, zatímco kolem nás jely rakve na podvozku směrem k pecím. Inu, po infarktu jsem si nemohl vybrat lepší prostředí.
Učitel i žák byli ovšem perfektní. Díky Honzovi jsem dělal pokroky od hodiny k hodině a Honzu zase těšilo, že už dávno neměl takového žáka. Za tři měsíce jsme zvládli celou "jazykovku", sto lekcí, a najeli jsme rovnou na noviny a krásnou literaturu. Samozřejmě, že jsem se učil od rána do noci. Z krematoria jsem vyběhl rovnou na Olšany, na další hřbitov s dlouhými lipovými alejemi. Těmi jsem pobíhal s lístečky v rukou. Na nich gramatika a slovíčka.Eiffelova věž, koláž
 
Ta historka by nebyla úplná, kdybych se nezmínil, že mě jednou v pilném studiu zastihla hromada asi dvaceti cikánů, kteří hledali na Olšanech hrob svého vajdy. I pravil jsem cikánské dívčině, která se mě přišla zeptat na informace, že nepatřím ke hřbitovní správě. "Ale máte v rukou papíry", odvětila.
"Ach, to se učím francouzsky", pravil jsem.
A cikánka se suverénně obrátila ke snědému zástupu, mávla rukou a pravila: "Ňáký cvok. Učí se francouzsky!"
 
Měli jsme s Honzíkem tajný plán, že spolu projedeme Saharu. Jemu se to podařilo v životě již třikrát nebo čtyřikrát, vlastním autem nebo stopem na nákladním kamionu. Vypadal jako šerif v pravé poledne, šlachovitý svéráz.
Nakonec z velkého dobrodružství zůstala právě jen Francie. Honza, jemuž se rozpadla oční sítnice, kterého opouštělo skoro všechno, včetně psíka, který vyšel z domova a vydal se silnicí kamsi do dálky, aniž se jedinkrát ohlédl, spolykal prášky.
Na stole zůstala jen stručná latinská diagnóza: "Slabost srdce". Když si na něj budete chtít vzpomenout, tak si v parčíku u zámku v Roztokách najděte plastiku dívky s houslemi. To dílo po sobě zanechala Honzíkova maminka, sochařka, která stejně jako Honza ztrácela zrak a nakonec ke všemu ještě i sluch. A tak jednoho dne pochopila, že si už ani nezahraje na oblíbené housle. Ta plastika se totiž jmenuje "Dívka se loučí s houslemi"...
 
Jak tedy nemyslet na Honzu, když jsem se vydával do světa, který miloval. Vybral jsem si k cestě listopad, čas jinak nevlídný, pro mě však symbolický. Poprvé jsem byl totiž ve Francii na sklonku roku 1968, také v listopadu, abych si rozmyslel, zda volit emigraci, anebo se vrátit. Popravdě řečeno, nemít v Praze rodinu, možná, že bych se byl nevrátil. Tím spíš, že jsem měl v ruce pozvání na Harvard, do týmu pro evropskou politiku a ekonomii. Práce jistě zajímavá. Jenomže jsem také cítil odpovědnost za své činy: my, publicisté, jsme tenkrárt rozvířili běh dějin v téhle zemi, zatáhli do víru událostí milióny a připadalo mi unfair tyto milióny ve srabu opustit. Teď si však někdy nejsem svými, zajisté ušlechtilými závěry, tak suverénně jistý jako ve chvíli, kdy mě i mým přátelům hrozilo nebezpečí vskutku nemalé. Tak právě proto jsem jel do Francie v listopadu.
 
Po zkušenostech z Německa jsem se se žádostí o přípravu cesty obracel vždycky na příslušné velvyslanectví - a to bylo to nejlepší, co jsem mohl učinit. Cestu připravovali - tak trochu podle mých požadavků a představ, skuteční profesionálové a profesionálové mě také v cizině doprovázeli. A když již francouzská byrokracie dostane pevné zadání, můžete se spolehnout, že využijí času doslova "do mrtě". Ale stejně pečlivá byla i byrokracie anglická, americká i španělská. Pokud jsem chtěl kromě studií, vládních úřadů, navštívit také nějaké muzeum, musel jsem doslova krást čas.
 
Francouzi vybavili mou cestu až v poslední chvíli. Letenku do Paříže mi podali, až když jsem seděl na sbalených kufrech. V příručním báglu cestoval i uheráček, a já jsem sliboval, že ušetřím-li tento salám i tentokrát, že si pochutnáme na Silvestra. Letadlo pojíždělo na startovací dráhu, venku bylo mlhavé chladno, které zalézalo do morku kostí, ale přece jsem rozeznával, že ještě teď se loučí s letadlem postavičky na střeše letištní budovy. Byly tam ovšem jen dvě. A než jsem se nadál, byli jsme v mraku.
Vracím se do Paříže
 
Na mé letence byla dvě jména - mé vlastní, i pseudonym Ravik. Odvozený před drahnými lety, někdy v roce 1963, od legendárního hrdiny Remarqueových románů. Zejména v Bráně vítězství, a tedy v Paříži, vystupuje sympatický německý chirurg, věčný emigrant, který miluje jablečnou pálenku calvados.
To je tedy tajemství mého pseudonymu. Francouzi, jak se vzápětí ukázalo, z obého, z příjmení na dokladu a z pseudonymu na přebalu knih, si vybrali právě Ravika. A tak když jsem z letadla prošel různými koridory do haly, spatřil jsem sympatickou dámu středních let, která držela v ruce cedulku RAVIK. I pravil jsem si, že Ravik Brány vítězství je znovu tam, kde by měl alespoň občas být. Champs Elysees, koláž
 
Navíc Ravik Brány vítězství již před desítkami let vyslovil myšlenky, které se týkaly právě sdělování, médií a které nadmíru i dnes odpovídají mým pocitům. A to, prosím, Remarque, který tato slova formuloval, neznal ještě vliv, jímž se v civilizovaném světě prosadí televize.
"Myslil jsem, že žijeme v době konzerv", pravil Ravik. "Už nemusíme přemýšlet. Všechno je předem promyšleno, přežvýkáno a procítěno. Konzervy. Nemusíme dělat více, než je otvírat.
Třkrát denně jsou dodávány až do bytu. Nezbývá již nic, co bys mohl sám pěstovat nebo nechal růst a uvařil na ohni otázek, pochyb a přání... Nežije se nám lehce... pouze bezcenně."
A Ravikův přítel Morozov k tématu "konzervy" přidal ještě několik výkřiků o "konzervách s falešnými nápisy", o tom, že "spravedlnost je rouškou každého stranického šílenství; političtí gangsteři jsou zachránci a mír je veliké slovo všech uchvatitelů moci. Padělané peníze! Padělané duchovní peníze! Lež, používaná za propagandu. Kuchyně machiavellismu. Idealismus v rukou podsvětí. Kdyby byli alespoň poctiví..."
Tak tedy Ravik brány vítězství pojednával sdělování již v předvečer světové války. A mnohý z těch problémů, manipulace, nešvary moci, boj o média a jejich vliv, tiché opracovávání mysli prostého posluchače, diváka a čtenáře, to je věčný evergreen, v němž se hraje o lidskou duši. A poctivé úsilí, jehož se účastní tu a tam právníci a tu a tam svobodomyslní politici, pokud vůbec vědí, o čem je řeč...
 
Vůz byl připraven - a my se ponořili do dopravního ruchu Paříže. Vzpomínal jsem, podle orientačních bodů, kdepak se asi vynoří Eiffelovka, kde se zabělá monumentální chrám Sacré-Coeur. To jsou body, podle nichž se - alespoň zhruba - může orientovat cizinec v Paříži. Navíc u paty Eiffelovy věže bylo i československé velvyslanectví.
Nakonec jsme zastavili u čtyřhvězdičkového hotelu Brighton, na nejlepším místě, kde jsme mohli zastavit. Třída Rivoli, okna přímo proti zahradám Tuileries, parku, který zakládala Kateřina Medicejská, a který je jen pokračováním dávného královského sídla a dnes obrovského muzea Louvru. Tohle všechno mám na dosah. Pár kroků na náměstí Concorde, odkud již vedou velkolepé Champs Elysées k Vítěznému oblouku.
Co si přát víc? Milá paní Olga Hochwelcker, která mě má Paříží doprovázet, myslela vskutku na všechno. I na noční Paříž a na Operu, na památky a výstavy; dala mi hrst vstupenek do všech muzeí a galerií a na všechny významnější výstavy, co jich právě v Paříži bylo.
Avšak kupodivu, v Paříži "zabírala" novinářská legitimace. Pustili mě zdarma všude, neboť asi pochopili, že není lepší investice, než pustit do objektu žurnalistu. I kdyby jen každý desátý napsal pár slušných slov, pak muzea a galerie ušetří za reklamu. Dostal jsem se dokonce na montparnaskou věž, kde činí vstupné 58 franků. Vynásobte laskavě pěti! To se již i paní Hochwelckerová divila, nemám-li nějakou zcela mimořádnou legitimaci, která otevírá všechny dveře a všechna tajemství. 

     Sacre Coeur, koláž Tuileries, koláž

V hotelu Brighton jsem si znovu připomenul, že do Paříže se opravdu, ať chci či nechci, nevrátil muž mého pravého jména, ale opravdu monsieur Ravik. Počítač ve vrátnici na žádné jiné jméno a nejrůznější zkomoleniny nereagoval. Panu Ravikovi ovšem sdělil, že má číslo pokoje 303.
Brighton byl všude. Na klíči, na šamponu, na mýdle, na pytlíku na odpadky, na čepici na vlasy, i na papírové rukavici k přeleštění obuvi. Již při rozbalování bagáže jsem zapnul televizní přístroj a zahájil oficiálně svá studia. Všechny hlavní komerční a veřejnoprávní kanály byly v mém dosahu.
A třebaže jsem se po večerech vracel i notně ztahaný z různých setkání, tuto praktickou lekci jsem si na dobrou noc nikdy neodepřel. I když, po pravdě řečeno, mě francouzská televize tuze nenadchla. Povinnost je však povinnost.
O francouzské televizi
 
Ve všech evropských zemích došlo zřejmě k roztržení klidné plochy státních médií v osmdesátých letech. Ve Francii rozhodně ve stejný čas jako v Německu. Zprvu fungovaly jen tři státní televize, pěkně popořádku očíslované...
TF 1 jako Francouzská televize, první program. Pak následovala Anténa 2, čili A 2 a konečně FR3. Jinými slovy Francie-Regiony. Soukromá televize nebyla počátkem osmdesátých let ještě povolena, ale kdo mohl zabránit RTL a TMC - Télé Monte Carlo, aby doplnily televizní nabídku, třebas vysíláním přes francouzské hranice. Ve Francii ostatně zvítězila v té době levice a audiovizuální zákon z roku 1982 přislíbil pluralitu v audiovizuálních komunikacích.
A tak se stalo, že roku 1984 se objevil první komerční Canal plus, jako čtvrtý program francouzského televizního podnikání. Tento program je mimochodem kódovaný a za poslech si zaplatíte zvlášť. La Cinq je pětka, kterou vláda povolila v roce 1985. O rok později vysílala. M6 je program pro mládež a písmeno M je odvozeno od slova Metropol.
A pak již vstoupila do hry ještě kabelová televize, satelity, mezinárodní programy, na nichž se spojují všechny frankofonní oblasti, zejména Belgie a Švýcarsko. Při satelitních přenosech to může být i francouzská Kanada... Nakonec komercializace ovládla Francii tak dokonale, že vláda dokonce rozhodla, že prodá vůbec nejsilnější a nejsledovanější televizní stanici TF1 do privátních rukou. Vláda se zbavila své vlajkové lodi. Z flotily tří lodí veřejnoprávního vysílání zbyly dvě trosky A2 a FR3, které mají ještě ke všemu finanční problémy; jsou závislé na podpoře státu - a tedy o jejich nezávislosti lze v nejlepším případě pochybovat.
 
Poté, co jsme poznali německé a italské stanice, se teď můžeme podívat na pozici, kterou zaujímají jednotlivé kanály kapitálem a příjmy na evropském žebříčku. Tak tedy na prvním místě je bezkonkurenční Fininvest, čili Berlusconi. Druhý je španělský TVE, na třetí pozici německý ARD. Pak již bodují francouzské kanály: Canal Plus, o němž víme, že je kódovaný a TF1, vskutku vedoucí kanál francouzské sítě.
Osvícení znalci francouzských poměrů pokládají jeho prodej za velkou politickou chybu, která se projevila mimo jiné i značným zlevněním produkce. Šesté jsou veřejnoprávní televize Itálie, RAI. Pak přicházejí Angličané a až na desáté pozici je nám známý západoněmecký kanál ZDF. Podíváme-li se však na příjmy tištěných i elektronických médií, zjistíme, že vede opět Berlusconiho firma Fininvest. Na druhém místě je magnát Bertelsmann, který udává tón v německých médiích. Na třetím místě je francouzský gigant Hachette. Pak již je na řadě ARD, tedy první německý program, koncern Havas, italské podniky RAI, nebožtík Maxwell a samozřejmě německý tiskový magnát Springer, který si již také přisadil i do vysílání.
 
Pokud jde o Francii, měl jsem štěstí, že jsem mohl navštívit hned všechny první čtyři kanály komerční i státní, ale také právní instituce a řídící orgány. Tato setkání měla zcela kruciální význam, protože ve snaze o rychlou práci se čeští právníci pokoušeli opisovat z německé terminologie, ale zároveň nahlíželi do praxe a struktury francouzských řídících orgánů. A tento hybrid, který má daleko do dokonalosti a kompletace, by si byl přece jen vyžádal bedlivější poznání originálů, z nichž se ve střední Evropě kopírovalo.

Pokračování... 

Koláže s použitím motivů z obrazů Toulouse Lautreca © Olga Janíčková

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 07. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.