Divadelní noviny > Blogy

Průniky skrz naskrz (No. 3)

Začal jsem psaní svého blogu v internetovém vydání Divadelních novin povídáním o své několikadenní cestě do Prahy. A dnes bych už tu vzpomínku měl ukončit. Jednak jsem se z Prahy domů do Vídně vrátil už před pár týdny, jednak se toho pořád ve světě i v mém okolí děje tolik, že je spousta jiného, co mě zajímá. Jenom to není zcela jednoduché se selekcí. 

Ani v Praze mě nezajímaly jen události kolem divadla, ale třeba taky setkání s lidmi od divadla. A v Praze mně taky některé dopředu domluvené návštěvy nevyšly kvůli mé malé technologické vybavenosti. Mám totiž normální mobil, který už dnes málokdo považuje za normální, protože nemá žádnou možnost internetového spojení. Prostě s tou mou malou černou skříňkou můžu jen telefonovat nebo posílat SMS. A dnes už většina lidí počítá s tím, že je člověk pořád napojený na internet. No, nejsem. Takže jsem se díky své nevybavenosti i díky ne právě jednoduché organizaci takového několikadenního pobytu s několika lidmi nesešel, a přitom jsem se setkání pokoušel zorganizovat. A kromě toho jsem se nesešel s desítkami, ne-li snad i nějakou stovkou kamarádů či známých, kteří tam žijí, a buď tam právě nebyli, nebo jsem si říkal, že je navštívím někdy příště. Takže uvidíme. Třeba na podzim.

V pátek 25. června jsem se podrobil něčemu, co se málem dalo srovnat s výslechem. Nemám totiž rád různé dotazníkové akce nebo i průzkumy sociologů nebo psychologů. Když jsem byl asi před dvěma měsíci osloven Šimonem Strakatým z Ústavu národního zdraví v Klecanech, zda bych se zúčastnil rozhovoru o mých zkušenostech s životem v dřívější Československé socialistické republice, neměl jsem do toho chuť, ale nakonec jsem přitakal. A rozhovor se nakonec měl odehrát (a koneckonců odehrál) na Vinohradech v UNYP. Taky nevíte, co to je? Mě trochu zaráží, že ani psychology nenapadlo mně sdělit, do jaké instituce vlastně mám přijít. Měli by přece aspoň tušit, že žiji-li ve Vídni, nemusím vědět, co je to UNYP v Praze na Vinohradech. Takže UNYP (už bychom se to asi všichni po Evropě měli naučit…) je Universita New York Praha a má sídlo kousek nad náměstím Míru.

Šimon Strakatý mě jako partnera výzkumného rozhovoru „přehrál“ paní Markétě Uhmannové. Příjemné osobě, která vystudovala psychologii na brněnské Masarykově univerzitě. Hned jsem jí řekl, že jsem tu univerzitu vystudoval také, a protože jsem po dva semestry studoval i pedagogiku, měl jsem mezi spolužáky také psychology. A nikdy jsem k nim (všeobecně vzato) neměl zvláštní důvěru. A k různým metodám jejich výzkumů jsem dost silně skeptický. Paní Uhmannová byla vůči mé poznámce vstřícná a poznamenala, že spousta psychologů je dost podivných, ale jsou mezi nimi taky tací, kteří se nejen ve věcech vyznají, ale jsou i dobrými lidmi…

Rozhovor začal podivně: měl jsem číst texty, ale ne slova, a namísto nich jsem jim měl podle daného systému dávat jednu ze čtyř barev. A podobné byly i další dvě stránky četby. A to celé zřejmě mělo odhadnout, mám-li vůbec nějaké cítění, či možná i to, zda ještě vůbec při mém věku vnímám slova a barvy.

Takže se přece jen psychologům povedlo se mnou zahrát divadélko. No snad jim to k něčemu bude, když testy i následující rozhovor se mnou vyhodnotí a srovnají to všechno s odpovídajícím počtem respondentů. V rozhovoru šlo také o moje zkušenosti s emigrací, jak jsem zvládal tu či onde náročné situace, jak tehdejší život ovlivnil moji rodinu atd. Nejprve jsem kolegům písemně vzkázal, že si o tom mohou přečíst mnohá moje svědectví, ale pak jsem tedy k rozhovoru přijel a odpovídal. Myslím, že takové dvě hodiny odpovědí a dotazů na témata, která v sobě nesou vývoj světa ve mně a kolem mě za poslední tři čtvrtiny století skoro nic nevypovědí. Ale nešť. Mají teď zvukový záznam a jsem zvědav, jestli splní slib a pošlou mně jeho opis…

Ve Vídni žiju kousek od Údolí potoka Kořenáče (Wurzbachtal), a ačkoliv tam bydlím už skoro třicet let, jsem pořád tímto názvem nadšený. Nedaleko zde máme Údolí vlků i Lužní dvory. Mně tyhle názvy připadají podobné různým indiánským pojmenováním. Lahoda.

V Praze jsem objevil především hospůdky s kouzelnými českými názvy. V jedné z nich jsem byl na kafé (Mlsnej kocour) a po rozhovoru s paní Uhmannovou jsem si zašel na polévku do Žluté pumpy (ta pumpa tam mimochodem pořád je!). Bylo to výborný posezení, polívka byla jedna z těch nejlepších, jaké jsem v poslední době jedl.

Ve tři hodiny jsem přišel k Uhlům-Šabatům. Haničku (tak jí něžně říkal její otec Jaroslav Šabata) znám už od jejích dvanácti let. Jaroslav byl mým politickým mentorem a také vedoucím mé diplomové práce o Antonio Gramscim a já jsem s ním na společných procházkách občas přišel až k němu domů. Tam se pohybovaly také všechny tři Šabatovy děti: Vašek, Honza a Saša. Já byl vlastně jen o pár let starší.

Šabatova rodina byla po celá dvě desetiletí ve výrazném odporu vůči rigidnímu „reálně-socialistickému“ režimu. Kromě Jaroslavovy manželky si také všichni odseděli pěkných pár let ve vězení. Jaroslavovu manželku jsem jednou také vezl na návštěvu dcerky Anny do opavské věznice. Od čtyřiasedmdesátého roku, když se Petr Uhl s Annou (Haničkou) Šabatovou vzali, jsme potom až do našeho vystěhování z Československa v sedmdesátém sedmém roce při našich návštěvách Prahy přespávali u nich. V jejich bytě jsme také v šestasedmdesátém roce podepsali protest proti věznění The Plastic People of the Universe. Když jsem byl potom v listopadu 1989 poprvé zase v Československu, a samozřejmě i v Praze, přespal jsem zase spolu se synem Jakubem v Uhlově bytě. Mimochodem, bylo to v den, kdy Petra pustili z vězení a on mluvil na Letenské pláni.

Petr s Annou byli podle mého soudu nejvýraznější postavy odporu proti režimu. Pamatuji se, jak Anna šla ve vysokém stupni těhotenství jako „kurýrka“ s materiály Charty do bytů jiných chartistů. A také si cením toho, že jsme v roce 1976 byli já s Nikou první, kterým Hanička přenechala na jednu noc syna Pavlíka, protože jela na důležitou disidentskou schůzku někam na Vysočinu.

Když už jsme žili ve Vídni, pracoval jsem jako vídeňský korespondent Palach Pressu (československá tisková agentura, která byla západnímu vládami uznaná jako legitimní, protože oficiální Československá tisková agentura nepřinášela podstatné zprávy o dění v Československu). Má práce spočívala v tom, že jsem přebíral telefonní rozhovory z Prahy, natáčel je a předával přeložené tiskovým agenturám a zástupcům důležitých západoevropských novin. Moje telefonní číslo dostali moji pražští korespondenti (mezi nimi byl také Václav Havel) od Petra Uhla, který byl i v této věci prostředníkem. Většinou šlo o zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Asi po dvou letech jsem tuto práci předal Ivanu Medkovi, který se potom orientoval na vlastní vysílání zpráv ze Svobodné Evropy nebo Hlasu Ameriky.

Petr s Annou měli prsty snad skoro ve všem, co se týkalo odboje proti režimu prosovětského, byrokratického, nesvobodného Ceskoslovenska. A my jsme je oba vysoce cenili a já si myslím, že – ač dostali nějaká vyznamenání – pořád není jejich činnost pro svobodné, demokratické Československo dostatečně ohodnocena. Ba naopak se o nich dnešní mladá generace vlastně nic nedovídá.

Petr Uhl je už delší dobu hodně nemocný. Anna mě upozornila, že ho budu moci pozdravit jen ve dveřích jeho pokoje. Bylo to jinak: Petr mně s poznámkou, že on vlastně v poslední době nepodává ruce, ale mně ruku podá, ruku stiskl tak silně, že mně to připadalo jako stisk zdravého chlapa. Bohužel tomu tak není. Přesto jsme asi čtvrt hodiny povídali, vesměs o soukromých věcech. Pak jsem se s Annou přesunul do kuchyně a probrali jsme všechno možné o jejich i našich dětech a co děláme. I soudobé politice v České republice jsme se trochu věnovali.  Jsem tomu víc než hodně rád, že jsem se s Petrem i Annou po delší době viděl.

Zbytek dne jsem protelefonoval a nezbylo mi než stornovat některé další návštěvy. Táňa Zemanová-Radechovská mě potom v sobotu před polednem doprovodila na Hlavní nádraží, odkud jsem se pohodlným vlakem rozjel zpět do Vídně.

///

Předchozí díly reportáže z mé červnové pražské návštěvy naleznete zde:

Průniky skrz naskrz (No. 1)

Průniky skrz naskrz (No. 2)

…

• Autor: Ludvík Kavín
• Publikováno: 25. července 2021

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Průniky skrz naskrz (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ