V červnu jsme si připomněli rok od úmrtí Petra Krále, významného českého básníka, překladatele, esejisty a filmového teoretika. Francie, kam odešel krátce po srpnu 1968 do exilu a kde strávil bezmála čtyřicet let svého života, se stala jeho adoptivní vlastí a francouzština jeho druhým básnickým jazykem. Svou novou vlastí i kulturními kruhy byl Petr Král přijat velmi dobře. Francouzský bohemista a překladatel Xavier Galmiche si toto vlídné přijetí vysvětluje mimo jiné tím, že Král byl v roce 1968 jedním z mála, kdo byl schopen Francouzům vysvětlit, co se v tehdejším Československu dělo, a to nejen z politického, ale i kulturního hlediska. Ve Francii se Petru Královi později dostalo nejvyšších literárních ocenění. V roce 2010 mu byl udělen Řád umění a literatury a v roce 2019 obdržel Velkou cenu frankofonie Francouzské akademie.

O tom, do jaké míry se Petr Král zabydlel ve svém druhém jazyce, vyprávěl sám. Když píše, říkal, probíhá to třeba tak, že báseň přichází veršem v češtině, a pak plynule přechází do francouzštiny. Nakonec však Král vždy dojde ke dvěma textům: jednomu českému, druhému téměř stejnému ve francouzštině, či ke dvěma odlišným textům, které jsou pro něj dvěma verzemi též básnické skutečnosti. Od prvního období v exilu až do konce života Král všechny své literární texty psal česky i francouzsky.

Přestože Petr Král strávil poslední léta života opět v rodných Čechách, Francie na něj nezapomněla. Koncem března 2021 mu byl věnován literárně vzpomínkový večer, který se konal za podpory Českého literárního centra a byl organizován Českým centrem v Paříži. Večer moderoval Jean-Gaspard Páleníček, vystoupil zde profesor Jan Rubeš z Bruselu a několik francouzských básníků. V dubnu vydalo nakladatelství Obisidane Královu poslední francouzskou sbírku Distances. Začátkem června vyšel v nakladatelství Ab Irato svazek Poesie Jindřicha Štyrského, který Král přeložil do francouzštiny. V červnu vyšlo také speciální číslo básnické revue Secousse, v němž se objevily některé jeho publikované i nepublikované texty a studie, vzpomínky francouzských přátel básníků a jeho manželky Wandy Heinrichové.

Přinášíme vám rozhovor s básníkem a redaktorem revue Secousse Gérardem Cartierem a malou ukázku z tohoto čísla.

 

1) Rozhovor s Gérardem Cartierem (ptala se Katarína Horňáčková)

Můžete představit časopis Secousse? Publikovali jste zde Petra Krále? A jiné české básníky?

Secousse je on-line literární časopis, zdarma a s volným přístupem, který vydal 23 čísel od června 2010 do listopadu 2017, v nákladu tři čísla ročně. Řídil jej redakční výbor složený z patnácti básníků a spisovatelů, kteří byli všichni navázáni na nakladatelství Obsidiane, s nímž je časopis spojen. Každé číslo vydávalo básně a prózy francouzských a zahraničních autorů (tedy ve dvojjazyčné verzi), recenze, kritiky umění, filmů a divadla podle vzoru NRF a také obsáhlý spis věnovaný konkrétnímu tématu, literárnímu („Fikce a realita“, „Počítač a literatura“, „Je poezie reakcionářská?“, atd.) nebo neliterárnímu („Romové“, „Matematika“, „Válka v Alžírsku“, atd.). Pak je zde zvuková knihovna, která umožňuje poslouchat básně nebo texty, které čtou autoři, básník nebo herečka.

Třikrát jsme vydali básně Petra Krále, do té doby nepublikované. Uveřejnili jsme také recenzi francouzského překladu části velké sbírky A amerického básníka Louise Zukofského. Vydali jsme další dva české básníky: Ivana Wernische (v překladu Virginie Béjot) a Petra Motýla (v překladu Petra Krále).

Tato série pravidelných čísel byla pozastavena z nepředvídaných důvodů, ale čas od času vydáváme speciální čísla k poctě zesnulých francouzských básníků; nejnovější číslo bylo věnováno Francku Venaillovi.

 

Při jaké příležitosti a proč jste se rozhodli připravit toto číslo věnované Petru Královi? Kdo se podílí na tomto čísle? S jakými zdroji pracujete?

Raději bychom toto číslo Secousse nepřipravovali. Je plodem nešťastné události: úmrtí Petra Krále v červnu 2020. Autorem nápadu na tuto poctu je François Boddaert, šéfredaktor a majitel nakladatelství Obsidiane, které Petrovi vydalo od roku 1995 čtyři knihy a nedávno, v dubnu 2021, vydalo jeho poslední (v české verzi zatím nepublikovanou) básnickou sbírku Distances (Vzdálenosti), z nichž krásná báseň „Pour mémoire“ (v české verzi „Pro příště“) naše speciální číslo uvede. Tuto poctu jsme nazvali „Quoi? Petr Král“ (Co? Petr Král) jako odkaz na jeho sbírku Quoi? Quelque chose (Co? Něco) (Obsidiane, 1995).

Abychom vytvořili toto obsáhlé číslo, obrátili jsme se nejprve na básníky, kteří se pohybují kolem nakladatelství Obsidiane, zejména na ty, kteří po jeho boku byli členy redakčního výboru časopisu Le Mâche-Laurier (25 čísel od r. 1994 do r. 2008). Oslovili jsme také jeho francouzské přátele ze surrealistického hnutí z jeho začátků. Nakonec jsme požádali o příspěvky různé básníky nebo kritiky, o nichž víme, že měli vztah k dílu Petra Krále.

 

Protože Petr Král byl velmi plodný autor, na jakou část jeho díla jste se rozhodli se v tomto čísle zaměřit – kterou část jeho díla považujete za stěžejní pro francouzského čtenáře? Bude mít francouzský čtenář možnost číst texty, které ještě ve francouzštině nevyšly?

Král byl opravdu plodný autor s mnoha zájmy. Víme, že měl filmařské vzdělání. Během svého pobytu ve Francii se o film nadále zajímal a spolupracoval s prestižním časopisem Positif. Tento aspekt připomínáme článkem Michela Cimenta, šéfredaktora časopisu Positif, a tím, že znovu publikujeme jeden z Petrových článků, La chair des images (Tělo obrazů, z června 1981), který není bez spojitosti s jeho literárním dílem: „[…] vizionářským filmem zdaleka nemyslím film irealistický; charakterizuje ho naopak subtilní dialektika falše a pravosti, imaginárního a reálného. […] jde tu o objevování skutečných tajemství, ne záhad nějakého paralelního světa“, píše Král.

Přirozeně připomínáme zejména jeho básnické dílo, prostřednictvím literárních analýz, ale také tím, že nabízíme k přečtení jeho texty a básně. Uveřejníme jeho poslední nepublikované básně a několik stran autobiografie, na níž pracoval ještě těsně před smrtí (přeložil Jean-Gaspard Páleníček). Znovu vydáme také rozhovor, jenž poskytl při příležitosti vydání poslední sbírky vydané za jeho života. A konečně nám připadá zajímavé připomenout Královu literární činnost v době jeho příchodu do Francie, zvláště „hru otázek“, jíž se věnoval s Georgesem-Henrim Morinem v souladu s tradicí surrealistických aktivit.

Vše je doplněno svědectvím jeho francouzských přátel. Vzpomínku Královy manželky Wandy Heinrichové jsme nazvali „En dépit de son esprit enjoué, servir la littérature était pour lui chose sérieuse“ („Službu literatuře bral při vší své hravosti vážně).“

Tento celek ilustruje sešit fotografií, které zachycují téměř všechna období Petrova života. Doufáme, že těm, kteří ho málo znají, dodá chuť číst.

 

V tomto čísle najdeme vedle textů Petra Krále také vzpomínky jeho přátel. Který z těchto textů bude pro čtenáře nejpřekvapivější? A který je překvapivý pro Vás?

Záleželo nám na tom, aby tento spis k poctě Petra Krále nebyl jen chladnou a neosobní sbírkou univerzitních článků, ale aby naopak vykresloval živý portrét Petra Krále. Proto zde najdeme svědectví básníků, kteří ho znali, z různých období. Nejpřekvapivější pro mě je (a myslím, že bude i pro čtenáře) článek Alaina Jouberta – který nás bohužel také nedávno opustil. Mezi jinými epizodami Joubert vypráví vtipný příběh svého „fingovaného manželství“ (skutečné manželství podle zákona a matriky, ale bez „povinností“ společného soužití), v roce 1973, s tehdejší přítelkyní Petra Krále – který se účastnil obřadu, stejně jako přítelkyně Alaina Jouberta. Mladá nevěsta, české národnosti, by bývala musela opustit Francii, kde byla v exilu od roku 1968, protože jí vypršelo povolení k pobytu. Ale kdyby se vrátila do Československa, šla by rovnou do vězení. Jediným způsobem, jak vyřešit tuto zapeklitou situaci bylo to, že se provdá za Francouze, čímž automaticky získá francouzský pas.

Příběh tím ale nekončí. Předávám slovo Alainu Joubertovi: „…Když se vrátila do Prahy, byla zadržena i přes svůj francouzský pas, který získala krátce po našem „sňatku“. V důsledku toho jsem pak musel bojovat jako lev v kancelářích českého konzulátu v Paříži s jistým Marxem (!), abych shromáždil papíry nutné k návratu mé ženy k „domácímu krbu“! S křikem „Vraťte mi moji ženu!“ jsem pravidelně chodil po chodbách tohoto konzulátu, ale musel jsem čekat několik týdnů, než jsem se dočkal zadostiučinění, protože moje nebohá manželka byla uvězněna, jen co vkročila do Prahy. A Petr zatím trpělivě snášel své příkoří.“

 

Jak byl Petr Král vnímán v době svého příjezdu do Francie? Jaký byl vliv francouzské literární scény na jeho dílo v době jeho exilu ve Francii? A naopak, jak on ovlivnil francouzské spisovatele ve svém okolí? Existovalo něco v pojetí francouzské poezie, co jako tvůrce kritizoval?

Když Petr Král přijel do Francie, po rozdrcení Pražského jara, ověnčený svými pražskými aktivitami a exilem, velmi rychle navázal vztah s tím, co zbylo ze surrealistické skupiny – André Breton zemřel o dva roky dříve. Toto přijetí mu umožnilo začlenit se do malého světa spisovatelů, nebo přesněji řečeno do jedné z jeho složek. V té době byl francouzský literární svět velmi roztříštěný, zuřila zde bitva mezi příznivci různých „avantgard“ a spisovateli, kteří se drželi spíše tradičních koncepcí. V tomto rámci byl vliv bývalých surrealistů dost slabý; skupina se mimochodem sama rozpustila v roce 1969, chvíli po Petrově příjezdu.

Chápeme, že se Petr nemohl přiklonit ke koncepci poezie, která tu nějaký čas měla navrch, „bílá“, jak se tehdy říkalo, odtržená od života, nezáživná, úplně obrácená k aktu psaní – on, jehož poezie byla živena navštěvováním skutečného světa, města a jeho zázraků, ve svazku, který pro něj byl osobní, mezi surrealistickým putováním, hledáním slavné objektivní náhody a jistou tradicí poezie všedního dne.

 

Petr byl za své básnické dílo odměněn v Čechách i ve Francii. V roce 2019 obdržel Cenu frankofonie, byl jmenován komturem Řádu umění a literatury (z rukou francouzského velvyslance v České republice). Je málo básníků (a ještě méně českých básníků), kteří měli nekrolog v deníku Le Monde. Jak si vysvětlujete, že Král poznamenal jisté prostředí francouzských intelektuálů?

Veřejné uznání, kterému se Petr Král ve Francii těšil, bylo samozřejmě výsledkem kvality jeho díla, pevně zakotveného ve známé literární půdě – v té, která živila surrealismus. Jde také o přirozený vděk Francie spisovateli, který si k vyjádření vybral náš jazyk, jak jej projevujeme jiným zahraničním spisovatelům (například Milanu Kunderovi). Mohli bychom v tom vidět účinek jakéhosi narcistického sebeuspokojení ze strany francouzské intelektuální komunity. Zdá se, že ve skutečnosti jde hlavně o to, že volba francouzštiny renomovanými zahraničními spisovateli uspokojuje univerzalistickou vizi, kterou mají Francouzi o své zemi v návaznosti na osvícenství a Velkou francouzskou revoluci.

 

2) Petr Král, „Metafyzický chodec“

Alain Roussel

S Petrem Králem jsem se seznámil v roce 1980. Pozval mě k sobě domů, do bytu v ulici Gustava Goubliera. Večeři jako výtečný kuchař připravil on sám. Jeho tehdejší žena Marie-Claire se účastnila našich konverzací, které se často protahovaly až do hluboké noci.

[…]

Naše noční debaty pokračovaly až do Petrova návratu do Prahy v roce 2006. Rituál zůstával neměnný: jeho manželka Hana, se kterou byl ženatý od roku 1986, s námi povečeřela, a pak nás z vlastní vůle i kvůli vlastnímu pohodlí zanechávala o samotě, abychom vedli někdy až do tří či čtyř hodin ráno debaty, jimž Petr říkal „metafyzické seance“. Nebyly to seance pracovního rázu, protože naše diskuze neustále provázel smích (ne humor „à la française“) a také každodennost: například jsme dospěli k závěru, že lahev bordeaux je tvaru mužského a lahev burgundského je zase tvaru ženského. Samozřejmě jsme probírali mnohé nuance jazyka, jako rozdíly mezi kolemjdoucím, pěším, výletníkem či takovým chodcem…

Někdy jsme se společně vydali do noční Paříže, a i zde anekdoty, které jako milníky provázely naše toulky, odhalovaly, jak Petr Král vnímal skutečnost. Ve své knize o Desátém obvodu Paříže popsal pasáž Jouffroy a hotel Chopin. Tento hotel měl zvenčí schodiště s balustrádou, jejíž křivky podivně souzněly s oválným tvarem zrcadla v hotelu. Jednoho večera mi Petr řekl: „pojď, ukážu ti to“. Přišli jsme před hotel Chopin a zůstali jsme stát v úžasu: oválné zrcadlo z hotelu zmizelo a místo něj se tam objevilo zrcadlo hranatého tvaru. Petr tehdy vykřikl: „Vidíš, to se mi stává často, popíšu nějaký předmět v knize a on zmizí, přejde do mého psaní.“

 

3) „Evropan je ten, jemuž se stýská po Evropě.“ Ztracený domov Petra Krále.

Wanda Heinrichová

17. červen 2021. Je tomu rok, co Petr Král zemřel. A před patnácti lety, na jaře 2006, se po téměř čtyřiceti letech natrvalo vrátil z Francie do Čech. Svůj život rozdělil spravedlivě mezi rodnou zemi a zemi, kterou si zvolil. Polovinu času strávil v kultuře české, polovinu ve francouzské, čtyřicet let a čtyřicet let, zhruba. Počítání je směšné. Počtářství bylo Petru Královi cizí, řídil se básnickým citem.

Myslím, že ve Francii i v Čechách působil Král na své okolí jako cizinec, jako exot, ale ne exot z tropické buše. Nebyl přitažlivý pro hledače přírodních lidských typů, pokud možno nezasažených západní civilizací. Přestože záliba v exotismu patří v moderním umění k velmi rozšířeným, Král k ní netíhnul. Byl utkán z kultury staré Evropy. Předválečná Evropa, zaniklý svět, to byl ztracený domov Petra Krále. Modernista, a zároveň staromilec? To určitě. Pro země, v nichž se vyskytoval, byl vždy ziskem. On totiž v kultuře opravdu působil: rozněcoval diskuse, štval, kritizoval, podněcoval, podporoval. Energií, inteligencí, umanutostí a vírou v umění okolí nabíjel. Petr Král nebyl typ přírodní. Ale pokud lidskou kulturu definujeme jako součást přírody, byl to vzácný přírodní úkaz!

 

Gérard Cartier (1949) je francouzský básník, spisovatel a esejista. Původním vzděláním i profesí dopravní inženýr, který se podílel i na tak závažných projektech jako byla francouzská část tunelu pod průplavem La Manche. Literatura a poezie jej však provází celý život. Je autorem několika básnických sbírek a románů. Jeho básně jsou často inspirovány skutečnými historickými událostmi. Věnuje se také překladu, přeložil do francouzštiny mimo jiné i irského básníka a nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 1995 Seamuse Heanyho.

Alain Roussel (1948) je francouzský spisovatel, básník, literární kritik a blízký přítel Petra Krále. Je autorem více než třiceti sbírek poezie. Jeho tvorba je ovlivněna esoterismem, Vysokou hrou, prokletými básníky.

Wanda Heinrichová (1968) je česká básnířka a překladatelka. V roce 2011 vydala básnickou sbírku Nalomenou. Spolu s Ivanem Wernischem byla editorkou antologie Nejlepší české básně 2013 (2013). Ve Francii jí vyšel malý výbor z poezie Suis-je bien couverte? (2017) v překladu Petra Krále. Druhou sbírku Jehla sestupuje (2018) vydala v nakladatelství Fra.