- Inzerce -

Šifra podle mistryně Mary Halvorson

Věhlasná americká kytaristka ve svém novém projektu pracuje s experimentální písňovou formou.

Žákyně Anthonyho Braxtona, spolupracovnice Johna Zorna, Ingrid Laubrock, Toma Raineyho, Trevora Dunna a mnoha dalších, vedoucí řady vlastních formací i oblíbená sidewomanka se v jednom ze svých nejnovějších projektů pojmenovaném Code Girl rozhodla zhudebnit své rozevlátě imaginativní básně. S něčím podobným už ale koketovala v minulosti při spolupráci s violistkou Jessicou Pavone (s níž studovala u Braxtona), kde se obě podílely na vokálních partech. V roce 2018 vyšlo pod tímto názvem dvojalbum, na něž si ovšem tentokrát přizvala klasicky vzdělanou zpěvačku Amirthu Kidambi, která je však doma i ve světě free jazzu, volné improvizace, současné vážné či tradiční indické hudby, což ji pro tento hybridní program přímo předurčovalo. Další výraznou postavou tu byl trumpetista Ambrose Akinmusire, jenž zde předváděl nápaditý post-bop i nejrůznější sonické kličky. A rytmickou sekci pak na jedničku obstarali spoluhráči Halvorson z tria Thumbscrew – basista Michael Formanek a bubeník Tomas Fujiwara. Výsledkem bylo velice rozmanité dílo s dvanácti skladbami, v nichž se zúročila veškerá dosavadní autorčina činnost. Písně-nepísně (i několik instrumentálek) byly opředeny tu lyričtější tu kakofoničtější melanží jazzu, rocku, folku a něčeho nedefinovatelného či možná zatím nedefinovaného, protože tu nešlo o běžnou fúzi či eklekticismus, ale skutečně o nový žánr.

O dva roky později pak vyšel sequel Artlessly Falling, který je na jednu stranu sevřenější, ale překvapujících nápadů na něm není o nic méně. Na post trubky se tentokrát postavil Adam O´Farrill a sestavu posílila na tenorsaxofon María Grand, která se ujala i doprovodných vokálů. Dechová aranžmá jsou sice oproti debutu i díky zdvojení standardnější, ale dokonale zapadají do celkového záměru. Specifický ráz albu dodává i typicky melancholický zpěv legendárního Roberta Wyatta, který hostuje ve třech z osmi skladeb. Amirtha tu snad ještě šířeji využívá svůj hlasový potenciál, což je nejpatrnější ve funébrmarši Last-Minute Smears, kde od prvotního abstraktního hláskování přechází až do akcentovaného naléhavého i jemnocitného blues. Vůbec jsou tempa a nálady spíše pozvolnější a potemnělejší, což ovšem nevylučuje, že se občas vyloupne hardcoreová nebo heavy psycho pasáž, což dílo celkem ústrojně doplňuje a dodává mu obzvláštňující momenty.

Každý text má jinou formu a oproti dřívějšímu beatnickému blouznění tu autorka precizně pracuje (ovšem po svém) s poetickými literárními útvary. Postupně se zde tedy objevuje dvojitá tanka využívající sylabický verš, sled nalezených výrazů, malajská lidová forma pantoum o různém počtu čtyřveršových slok, v nichž se druhý a čtvrtý verš strofy předcházející vrací jako první a třetí verš strofy následující a zakončen je pak strofou, jejíž poslední verš je totožný s prvním veršem celé básně, devatenáctiřádková villanelle složená z pěti tercetů a jednoho čtyřverší, kde se opakují pouze dva rýmy, gazel tvořený pěti až patnácti dvojveršími s jednotným metrem a jediným, identickým rýmem v sudých verších, forma cestovního deníku haibun, kde krátkou prózu zakončí haiku, volný verš a na závěr sestina skládající se ze šesti slok a tříveršového vyústění. To vše je pro vokalisty velice náročné a leckdy si musí hrát s protahováním či jinými manipulacemi s jednotlivými slovy. Na druhou stranu je to ovšem výzva, která se dá mnohonásobně zúročit. A skvěle to vše souzní s hudbou, v níž Mary Halvorson obdobně pracuje se všemi melodiemi a harmoniemi a tvoří nové postupy, záměrně hroutí rytmickou stavbu až po dokonalé kolísání v poslední a zároveň titulní skladbě.

Mary Halvorson´s Code Girl: Artlessly Falling
Firehouse 12 Records (firehouse12records.com)