Rychlé šípy v zajetí neodbytného solipsismu

            Byl čtvrtek, den v týdnu čtvrtý, a hoši z Rychlých šípů seděli jako vždy rozvalení na pohodlných dřevěných špalcích ve své klubovně plné ulovených bobříků.

            „Co budeme dnes dělat, plantážníci? Máme o tom vůbec nějakou relevantní představu, himbajs?“ zeptal se Rychlonožka a podíval se na Mirka Dušína.

            „Měli bychom něco dělat. Nuda je to nejhorší, co může hochy v našem věku potkat. Jen si to představme, že bychom se z nudy naučili kouřit pravé kubánské doutníky!“ pravil vážně Jindra Hojer a podíval se na Mirka Dušína.

            „Dělejme něco! Nemůžeme tady jenom tak sedět! Nebo se zblázním ze všech těch svých představ, které mám, když nic neděláme!“ zasténal Červenáček a podíval se na Mirka Dušína.

            „Vím, co budeme dělat!“ řekl Mirek Dušín a, pohlédnuv hochům z Rychlých šípů přímo do očí, pokračoval, „u nás v domě bydlí žena, kterou její muž zavírá do sklepa a tam ji surově bije. Její nářek a pláč je slyšet na celý dům, hlavně v noci, lidé si stěžují, že kvůli tomu nemohou spát.

            Musíme těm lidem pomoct, protože když člověk v noci nespí, může se z toho i zbláznit!

            Udat tu ženu na policii za rušení nočního klidu ale nemůžeme. Její muž, který ji bije, je totiž sám policista, pracuje na krajském ředitelství jako náměstek, a proto policie v tomto případě nic nezmůže, je docela bezmocná. Musíme lidem z našeho domu pomoci sami. Zazvoníme u toho muže a požádáme jej, aby svou ženu bil někde jinde, třeba na chatě v Jezerní kotlině, kde nářek ženy nebude nikoho rušit.

            Jestli je to rozumný člověk, jistě naší žádosti vyhoví!“

            Hoši z Rychlých šípů vypískli nadšením, až na Jarku Metelku, který vstal ze svého dřevěného, totemovými ornamenty bohatě zdobeného špalku a vmetl Mirkovi Dušínovi přímo do tváře: „Tak už dost, Mirku, to už přestává všechno!

            Jak můžeme pomoct lidem z tvého domu, když žádné Rychlé šípy ve skutečnosti neexistují!

            Rychložka, Jindra Hojer i ten Červenáček jsou jen moje představy!

            Vsugeroval jsem ti, že existují, protože mi tě bylo líto, že s tebou nikdo nekamarádi, jelikož jsi chorobně čestný a poctivý a všichni, hlavně děvčata, mají strach, aby je ta tvoje chorobná poctivost a čestnost nepřivedla do blázince, když budou s tebou kamarádit!

            Nechtěl jsem ti to říkat, ale ta tvoje mánie někomu pořád pomáhat mě už přivádí k šílenství!“

            Mirka Dušína však sdělení Jarka Metelky nevyvedlo z míry.

            „Nevadí, že Rychlé šípy ve skutečnosti neexistují, protože Rychlonožka, Jindra Hojer a Červenáček jsou jen tvoje představy. Můžeme přece za tím mužem, co bije svoji ženu tak, že lidé v našem domě nemohou spát, zajít jen my dva. Když uvidí ve dveřích svého bytu dva čestné a poctivé chlapce, jistě se v něm pohne svědomí a bude bít svou ženu jinde,“ řekl Mirek Dušín.

            „Panebože!“ chytil se za hlavu Jarka Metelka a divže se ze samého zoufalství neroztančil, „jací dva chlapci?

            Vždyť ani já ve skutečnosti neexistuji, protože jsem tvojí představou!

            Copak to nevíš!“

            Ale ani to Mirka Dušína nezlomilo.

            „Tak za tím mužem zajdu sám. Zazvoním u jeho dveří a požádám jej, aby domácím násilím nerušil noční klid v domě,“ nedal se zviklat Mirek Dušín.

            „Nikam nezajdeš, protože ani ty ve skutečnosti neexistuješ! Jsi jen představou té mlácené ženské, která řve schválně na celý barák, aby si někdo konečně všiml, že ji její muž surově bije. Už se z toho pomátla na rozumu a představuje si, že ji někdo skutečně pomůže!“ zvolal Jarka Metelka a konečně zahnal Mirka Dušína do úzkých.

            „Proboha, kdo tedy pomůže lidem v našem domě, aby zase mohli v noci spát, nerušeni ženským vytím!?“ zalomil rukama Mirek Dušín.

            „Nikdo jim nemusím pomáhat, protože ta mlácená ženská, co vyje každou noc ze sklepa na celý barák, je taky jen představa toho muže, který pracuje u policie, takže žádná ženská ve skutečnosti neexistuje,“ utěšil Jarka Metelka zkormouceného Mirka Dušína.

            „Snad ten muž, který pracuje u police, není tak jen něčí představa!“ napadlo Mirka Dušína.

            Ale Jarka Metelka na to odpověděl: „Ten jediný skutečně existuje, protože je to brutální a surové hovado, které nemá žádný strop. Na světě totiž skutečně existují jen brutální a surová hovada, která ve svých představách tyranizují a terorizují celý svět.

            Kdy už to konečně pochopíš, Mirku, copak jsme v náboženství neprobírali Starý zákon?“
            Ale kdepak by Mirek Dušín pochopil, že skutečně existují jen brutální a surová hovada a svět je jen jejich představou, ten něco takového nepochopí nikdy, a může si ulovit kolik bobříků chce, bude mu to houby platné, jak Honzovi Nedvědovi dvanáctistrunná kytara Neila Younga!