Foto Dick Thomas Johnson (CC BY 2.0)
Minulý týden konečně začala největší sportovní událost planety. Opulentní zahajovací ceremoniál dal celému světu vědět, že 32. olympijské hry se s jednoročním zpožděním stávají skutečností. Nechyběl ani pochod národů, jedna z nejoblíbenějších sportovních tradic, kterou darovala světu olympiáda v nacistické režii v Berlíně 1936. Této kratochvíle se ovšem nezúčastnil Kentaro Kobajaši, tedy sám ředitel zahajovacího ceremoniálu. Ten totiž odstoupil téměř 24 hodin před událostí, kterou měl na starost. Důvodem byly reportáže odhalující jeho někdejší vtipkování na téma holocaustu. Během svého komediálního výstupu v roce 1998 mimo jiné prohlásil: „Pojďme si zahrát na holocaust.“ A kvůli odhalení šikany spolužáků na škole rezignoval také hudebník Keigo Ojamada, jehož hudba měla hrát během slavnostního zahájení.
Pořádat nejdražší letní olympiádu v historii na desáté výročí zničujícího tsunami je skutečně luxus. Ovšem luxus, na který Japonsko po covidu nemá.
Pokud by byly tyto politováníhodné omyly jedinou kaňkou na japonské olympiádě, bylo by to téměř k pobavení – asi jako komická epizoda během triatlonu mužů, kdy po startovním výstřelu třetina závodníků nemohla naskákat do vody, protože jim v cestě stál motorový člun. Start se sice opakoval, ale pořadatelům dalo velkou práci nahánět již plavající triatlonisty ve vodě na skútrech a paddleboardech. Nebo když v cíli závodu silničních cyklistek slavila zlatou medaili Nizozemka Annemiek van Vleutenová, než zjistila, že dávno před ní si pro vítězství dojela rakouská závodnice Anna Kiesenhoferová.
Jenže mimosportovní hledisko už tak zábavné není. V době koronavirové pandemie se původní smysl záměru uspořádat olympijské hry v Japonsku doslova zvrhl ve svůj opak. Když v roce 2013, pouhé dva roky po katastrofálním tsunami, tehdejší premiér Šinzó Abe získal pro Japonsko pořadatelství největší sportovní akce na světě, mohl být štěstím bez sebe. Sportovní megaakce pro něho znamenala příležitost znovunastartovat chřadnoucí ekonomiku, a navíc získal na svou stranu sportem sjednocený národ a s tím i žádoucí popularitu. Co na tom, že si tehdy pomohl hned dvojí lží, když přesvědčil olympijské pohlaváry o tom, že jaderná elektrárna Fukušima nepředstavuje žádný problém a že olympijské hry dají jeho zemi příležitost k zotavení.
Pořadatelem proti své vůli
Z dnešního pohledu se to může zdát jako špatný vtip. Jaderná elektrárna ve Fukušimě musela nedávno vylít do moře miliony litrů radioaktivní vody a start běhu s olympijskou pochodní právě odtud působil především jako arogance moci. Nejenže se plánovaná obnova země dlouhodobě nedaří, ale je to právě olympiáda, která na tom má obří podíl. Masivní výstavba sportovišť znamenala zdražení a nedostatek stavebního materiálu pro zbytek země. Přednost před rekonstrukcí zničené infrastruktury dostal velkolepý plán na stavbu olympijského stadionu dle návrhu Zahy Hadid, který nakonec nebyl kvůli finanční neúnosnosti naplněn. Naplněny zato byly sny tokijských developerů, protože kvůli megalomanské sportovní výstavbě byl změněn zákon upravující výškové omezení nových staveb v historickém centru Tokia. Aby se v něm mohl vyjímat nový olympijský stadion, posunul se limit z padesáti na osmdesát metrů, což potěšilo zejména stavební podnikatele – stejně jako možnost po skončení her prodat olympijskou vesnici.
Celková suma, kterou si olympijské hry včetně čtyřmiliardového navýšení kvůli ročnímu zpoždění vyžádaly, dosahuje podle odhadů částky mezi 26 až 30 miliardami dolarů. Pořádat nejdražší letní olympiádu v historii na desáté výročí zničujícího tsunami je skutečně luxus. Ovšem luxus, na který Japonsko po covidu nemá. Mohlo mít, kdyby pokračoval dlouhodobý plán navyšování turistické návštěvnosti na předpokládaných 40 milionů turistů v olympijském roce 2020. Jenže koronavirová pandemie všechny plány nemilosrdně zhatila. Napřed přišla loňská zoufalá snaha japonského pořadatele změnit původní loňský termín na letošní. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) o tom ale nechtěl ani slyšet a k posunu se uvolil až téměř na poslední chvíli, kdy se zdálo být nereálné, že by se her vůbec zúčastnili i sami sportovci. Bez souhlasu MOV totiž nesmí japonský pořadatel hry posouvat ani zrušit. Zakazuje mu to vzájemná smlouva. A právě druhou možnost Tokio několikrát veřejně avizovalo, a také o ni letos MOV požádalo. Vedení nejmocnější neziskové organizace na světě o tom ale nechtělo vůbec slyšet. Nepomohlo ani rozhodnutí o neúčasti zahraničních turistů, čímž vzal onen velkolepý čtyřicetimilionový plán za své, a následně ani ještě více devastující zákaz přítomnosti v hledišti i pro domácí publikum.
Vykloktat covid
Těmto opatřením se ovšem nelze divit. Aktuálně v Japonsku řádí pátá koronavirová vlna, nakažených přibývá především v Tokiu, a proočkovanost se zatím dostala jen přes hranici 22 procent populace. A příjezd osmdesáti tisíc sportovců a členů jejich týmů vyvolává v místních oprávněné obavy. A tak co se popularity týče, zaznamenala tokijská olympiáda další nechtěné prvenství. Přes osmdesát procent Japonců se staví proti jejímu pořádání.
K tomu přispěla i fraška v podání české výpravy. Byly popsány stohy papíru a namluveny hodiny o tom, jak přísná karanténa naše reprezentanty na olympiádě čeká. O to větší byl šok, když téměř ihned po příletu českého olympijského speciálu vyřadil pozitivní test beachvolejbalistu Ondřeje Perušiče. Následoval ho rakouský kouč českých hráček a netrvalo dlouho a nákaza se objevila i u jeho partnerky a zároveň svěřenkyně Markéty Nausch Slukové. Pro ni bylo vyřazení z her o to bolestnější, že kvůli nim odložila mateřství. Nakonec se ukázalo, že ve skutečnosti byl prvním nakaženým z charterového letu jeden z lékařů Vlastimil Voráček. Ten na sebe v minulosti upozornil kontroverzním doporučením, že covidovou nákazu lze vykloktat pouhou ústní vodou. Podezření, že za masivní nákazu české výpravy může právě Voráček, umocnilo i zjištění, že nebyl očkovaný. Za šokující to označil i šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval, což ale kritiky spíše utvrdilo v tom, že ryba smrdí od hlavy.
Covidový chaos v české výpravě, v níž je vakcinováno jen osmdesát procent členů, však není z hlediska dlouhodobého fungování české olympijské sekce až takovým překvapením. Vždyť jen Kejvalovo znovuzvolení do funkce proběhlo až na pátý pokus, protože všem předchozím zabránily soudní příkazy. Absurditu celých voleb ještě umocnila skutečnost, že Kejvalův jediný protikandidát Filip Neusser nakonec nekandidoval, neboť získal mnohem lukrativnější post šéfa Národní sportovní agentury, čímž se de facto stal Kejvalovým nadřízeným.
Disneyfikace olympiády
Přesto přese všechno se hry konají. Ze sportovního hlediska se toho až na nákazou vyřazené sportovce příliš nezměnilo. I česká výprava již získala stříbrnou a bronzovou medaili a nenakažených sportovců a sportovkyň se šancí na medaile má stále dost. Mnohem děsivější jsou dopady ekonomické a společenské. Z nich ale nemůže nikdo vinit covidovou nákazu ani příliš rozšafného japonského pořadatele. Olympijské hry totiž svým vnitřním nastavením přinášejí problémy nevyhnutelně. Z ekonomického hlediska jde pro pořadatele o sebevraždu, protože musí zajistit jak sportovní výstavbu, tak i dostatečnou infrastrukturu, ubytovací kapacity a v neposlední řadě pětihvězdičkový hotel pro neplatící bafuňáře z MOV. Jak končí sportovní moderna po skončení olympijského cirkusu, ukázaly Athény. Kvůli hrám v roce 2004 postavily či zcela zrenovovaly dvaadvacet sportovišť, z nichž jen jediné je využíváno dál a nestala se z něj ruina jako v případě všech ostatních.
Ani překročení rozpočtu není zdaleka vina pouze pořadatele. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že od šedesátých let rozpočet překročily všechna města pořádající letní i zimní variantu, a to vždy několikanásobně. Odstrašující příklad byl Montreal v roce 1976, který se kvůli více než sedmisetprocentnímu nárůstu původního finančního plánu ocitl na pokraji bankrotu a splácení dluhů po dalších třicet let doprovázely škrty v sociální oblasti. Že se ekonomické ztráty platí z kapes daňových poplatníků, není asi třeba dodávat. Ostatně samotní Japonci toužili, minimálně od pandemie roku 2020, po zrušení her, aby ušetřili další miliony, a možná i miliardy dolarů, které budou v budoucnu splácet.
Naopak MOV si může mnout ruce. Od legendárních her v americkém Los Angeles v roce 1984, kdy se zhlédl ve sportovní disneyfikaci a neoliberálních praktikách tehdejší pořadatelské firmy, si prostřednictvím dlouhodobých smluv s nadnárodními korporacemi zajišťuje astronomické příjmy. Největší podíl na zisku ale přinášejí televizní práva, za která si během letošních her přijde na téměř čtyři miliardy dolarů. Americká NBC přitom již s předstihem oznámila, že na inzerci při přenosech z Tokia vydělala 1,5 miliardy dolarů.
Není důležité vyhrát, ale vydělat
Zato více než tragické jsou výdělky samotných aktérů, kteří obsah ultraziskového televizního vysílání budou reálně tvořit. Zatímco v amerických sportovních soutěžích jako NBA či NHL, ale i v anglické fotbalové Premier League dostávají sportovci 45 až 60 procent z obratu těchto soutěží, na olympijských hrách si přijdou na podíl lehce nad čtyři procenta. K tomu je třeba vzít v úvahu, že více než polovina olympioniků se potýká s finanční nejistotou. Zatímco gymnastka Simone Biles jako dívka z reklamního plakátu může vyvolávat dojem, že sportovkyně jsou vydělávající celebrity, ve skutečnosti sledujeme mix dobře i špatně placených profesionálů soupeřících s naprostými amatéry. Pro příklad není třeba chodit příliš daleko. V závodě silniční cyklistiky mužů získal zlato Ekvádorec Richard Carapaz, který na světové scéně jezdí v dresu nejbohatší cyklistické stáje Ineos-Grenadiers. Jeho ženský protějšek, již zmiňovaná Kiesenhoferová, naopak před pár roky upřednostnila před profesionální cyklistikou doktorát z matematiky a na kole jezdí už jen ve volném čase.
Soucítit s vykořisťovanými sportovci mohou místní obyvatelé, kteří se kromě splácení pořadatelského dluhu potýkají i s masivním nuceným vystěhováním kvůli výstavbě nových sportovišť. (Japonci v tom ovšem nejsou sami: v Pekingu 2006 bylo nuceně přestěhováno půldruhého milionu lidí, v brazilském Riu de Janeiro před pěti roky podobný osud potkal 77 tisíc místních.) Sedmaosmdesátiletý Kohei Jinno se dokonce musel kvůli olympiádě stěhovat už podruhé v životě – poprvé jeho bydlení stálo v cestě olympijské výstavbě před hrami v roce 1964. „Dostal jsem od vlády na stěhování 170 tisíc jenů. Musel jsem se tomu smát, stěhování mě přišlo na milion,“ poznamenal japonský důchodce pro Reuters v článku nadepsaném Smutný, osamělý pocit.
Vzhledem k tomu, že už ani samotní Japonci coby pořadatelé nepociťují příliš velkou hrdost na to, že mohou pro svět pořádat sportovní svátek, nabízí se otázka, proč by měl svět sportu vůbec mít zájem na pokračování této frašky v nějaké další nešťastné zemi. Sportovci samotní mluví o tom, že bojovat o medaile před prázdnými tribunami, není příliš atraktivní, o strachu z karantény ani nemluvě. Zbývá všeho všudy jen trio MOV, sponzorující korporace a televizní stanice, které letos razí nové olympijské motto: „Není důležité vyhrát, ale pořádně vydělat.“ Možná je načase si přiznat, že pokud olympiáda není schopná nést zodpovědnost za vlastní existenci se všemi dopady, bylo by nakonec asi nejlepší, kdyby se jednou provždy zrušila úplně.
Autor je spolupracovník redakce.