PŘÍMO Z TOKIA | Patřil rozhodně k hlavním favoritům olympijského závodu kajakářů. A svou roli aktuálně nejlepšího světového závodníka v této disciplíně Jiří Prskavec také v Tokiu potvrdil. Po suverénně nejlepší jízdě, kterou v cíli oslavil pořádným zařváním, je olympijským vítězem. „Je to masakr,“ byla jeho první slova. Složitý medailový ceremoniál mohl díky tomu, že šel až poslední, okoukat od Jakuba Brigara a Hannese Aignera. Co si pustil večer před svým dosud největším úspěchem a co ho bude hnát kupředu nyní?
Po bronzu z Ria de Janeiro jste teď olympijským vítězem. Jaké jsou první chvíle?
„Masakr. Opravdu to bylo strašně silný, když jsem dostal na ucho manželku, maminku. To dojetí. Ty opravdu plakaly. To bylo hrozně pěkný a byla slyšet ta atmosféra, co se dělo v Troji (závod tam fanoušci i rodina sledovali na velkoplošné obrazovce – pozn. red.). Vůbec si nedokážu představit, jak zvládnou dneska ten den. Připravují rankingový závod, to si myslím, že nebude úplně úspěšný, ta organizace.“
Syna Jiříčka jste také dostal na ucho?
„Jiříčka ne. On zatím moc nemluví. Já ho potřebuju vidět, abych věděl, co říká. Toho si v klidu pustím večer na telefonu a on mi ukáže, jak mi fandil a jak mi držel palce.“
Co se vám honilo hlavou při posledních záběrech? Věděl jste už, že vyhrajete?
„Tušil jsem, že to je dobrý. Já jsem tam nahoře měl pocit, že trošku ztrácím a že to není úplně ono. Pak jsem to teda zrychlil. Ale nebyl jsem si tím jistý. Na spodek trati jsem si věřil, věděl jsem, že mám natrénováno. Vlastně jsem to tlačil až do cíle. Když jsem bral poslední bránu, strašně mě to bolelo, ale tlačil jsem to. Vlastně až v posledních metrech jsem se kouknul na časomíru a skoro jsem si až říkal: Tys mohl jet cílovou rovinku už úplně v klidu, co se tady trápíš.“
Znal jste časy soupeřů před vámi?
„Viděl jsem první dva závodníky a pak jsem slyšel, že Kuba (Grigar) jel 94 sekund. Což jsem bral, že je hodně dobrý čas a zbytek jsem nevěděl. Takže mi to vlastně vůbec nic neřeklo a věděl jsem, že musím jet sakra dobře.“
Jak velký na vás byl tlak?
„Obrovský, ale myslím, že jsem se dokázal na startu dostat do úplné bubliny a vůbec nic nevnímat. Mně opravdu nebylo dobře, poslední čtyři dny jsem cítil, že tlak byl obrovský. Ve čtvrtek jsem se pomocí dechových cvičení dokázal uklidnit dostatečně na to, abych se dobře vyspal, což jsem bral jako to nejdůležitější. Pak ráno, to, co jsem předváděl na pokoji... Samozřejmě jsem hlásil, že je to můj den, protože to je vždycky, když mi o to jde. Dneska byl Jířův den, to jsem říkal. Do toho už jsem se hrozně těšil, až tady budu, až půjdu na vodu, až to tam půjdu předvést. Čekání pro mě bylo hrozně vysilující a těžké. Pak když jsem na vodě, tak se dokážu dobře zklidnit a v hlavě si to srovnat. Ve čtvrtek jsem říkal, že doufám, že se mi povede jet s radostí dítěte a velkým srdcem. A přesně tohle se mi ve finále povedlo. Protože to nebylo nijak zadržené, bylo to prostě tak, že jsem tam jel jako ten malej kluk, který hrozně rád jezdí na vodě.“
Co potom emoce v cíli? Pořádně jste si tam zakřičel, pustil jste je všechny ven?
„V semíčku tam emoce moc nebyly. Po tom, co jsem dojel semifinále, jsem vlastně vůbec nereagoval. Držel jsem se furt ve své bublině a v tom, že nejdu ven, že jsem pořád tam a tam to držím. Tohle byla cílová rovinka olympijských her. Byla to ta chvíle, kdy to najednou všechno spadlo. Prodal jsem to, co jsem natrénoval a myslím, že to byla ta radost, že to všechno skončilo a má to hezký konec.“
Byl jste rád, že jste jel poslední? Že jste projel cílem a věděl, že jste olympijský vítěz?
„To je prostě sen, to chce každý.“
A byl jste rád i po semifinále, že pak pojedete až poslední?
„Ne, to jsem nebyl, protože jsem si říkal, že jsem si na sebe ušil bič. Samozřejmě je to to nejtěžší. Ale o to krásnější je, když člověk dojede do cíle a vidí, že to dal. Že takhle to je, takhle je to hotový, výsledky se měnit nebudou, už na nikoho nemusím čekat. Tlak a to všechno je samozřejmě obrovský, a když to člověk unese, je to o to krásnější.“
Se Slovákem Grigarem jste kamarádi, v Riu skončil za vámi čtvrtý. Jste rád, že teď už jste na stupních oba?
„Jsem. On to měl těžký... Kdyby mě porazil v Riu, tak jsem bez medaile. Teď když jsem ho porazil já tady, tak je stříbrný. Ale myslím, že i za to je rád.“
Před vyhlášením jste koukal trochu rozpačitě, jak vám vysvětlovali všechna pravidla. Mohl jste si to užít i přes všechna omezení naplno?
„Je to úděl téhle doby. Ale jestli si mám vybrat podstupovat tohle, nebo tady vůbec nebýt a sedět doma, tak tohle beru všema deseti.“
Kolik vám z instruktáže uvízlo v hlavě?
„Já jsem vůbec neposlouchal. Mám tu výhodu, že jsem šel až poslední, nejdřív jsem viděl Kubu s Hannesem, pak až jsem šel já, tak to už se člověk naučí, když to vidí.“
Lukáš Rohan na Instagramu zveřejnil fotku, kde jste jako malí kluci v lodi. Je to hezký příběh, když jste teď oba medailisti…
„Ve čtvrtek jsem si večer pustil Pyšnou princeznu, tu pohádku mám strašně rád, je to jedna z mých nejoblíbenějších. A ta princezna říká: Já se to snad nikdy nenaučím. A mně to strašně připomnělo, když jsem byl poprvé s mámou na vodě. To je jediná věta, která mi z ježdění utkvěla, když jsem poprvé sedl na loď a teď jsem se furt točil, vůbec mi to nejelo rovně. A já jsem si tam vždycky sednul, chytnul si pokrčené nohy a říkal jsem: Já se to snad nikdy nenaučím. A takhle mi to krásně připomnělo tyto chvíle, kdy jsem začínal. A když si to pak člověk dá všechno do kupy, tak najednou ví, že tady je proto, že ho to baví. A že i kdyby to nevyšlo, tak to bude pořád dělat dál se stejnou láskou.“
Kolik vám bylo?
„Šest let.“
Jaká je medaile?
„Je těžká. Doufám, že se neodře tak rychle jako ta z Ria. Tuhle nebudu nosit v kapse s telefonem.“
Vyhrál jste prakticky všechno... Místrovství Evropy, světa, Světový pohár, olympiádu a kdo ví, co ještě dalšího. Máte pocit, že už není kam výš?
„Ale je.“
Vyhraná olympiáda dvakrát, třikrát?
„To si nechám pro sebe. Ale mám nějaké nápady, co by se dalo ještě k tomu přidat.“
Jako lídr světového žebříčku jste jel s jedničkou na hrudi. Uvědomujete si, že teď budete dál kořistí ostatních? Jak se s ní jezdí?
„Rozhodně se těším, že si to číslo vezmu s sebou domů. Olympijská jednička a ještě mi ji dali modrou, já byl úplně nadšenej. Říkal jsem si: To je super. Samozřejmě, všichni mě chtějí dostat. Ale naštěstí na té vodě je to takové pěkné, že každý je tam sám za sebe, že jede sám a až v cíli vidíme, kdo nakonec byl nejrychlejší. Myslím, že atmosféra mezi námi kajakáři je skvělá a bude vždycky, i když mě budou chtít dostat a já se nebudu chtít nechat.“
