Hrad Hus

Pojmenování hradu Hus

Podle starých listin historik František Palacký území označuje latinským Auca a známé je i německé Gans (oba názvy = husa). Dle studie Aloise Ernsta Milze, Südböhmen und der Böhmerwald im Boiohaemum Celticum (1974) je název terénu dosti pravděpodobně odvozený z keltského slova gandos, tj. smyčka, ohyb vodního proudu; řeka Blanice ze tří stran obtéká ostrožnu, na níž byl s povolením krále Jana Lucemburského v lokalitě „uf der Gans“ vystavěn roku 1341 hrad ke střežení prachatické větve Zlaté stezky.

Orientační mapka výskytu středověkých hradů na Šumavě ilustruje umístění objektu v oblasti (kresba M. Záleská). Zdroj: Šumava – příroda, historie, život. Nakladatelství Baset, 2003; kapitola Hrady na Šumavě, s. 435).

K hradu Hus může poutník přicházet ze dvou směrů podle modré turistické značky delší trasou  od Křišťanovického rybníka, anebo kratší (1 km) od symbolického hřbitova zaniklé obce Cudrovice; odtud jsem šel.

Podél části turistické stezky je pod strmým svahem zajištěný vchod do mělkých dobývek světlého hrubě krystalického, páskovaného mramoru. Kdysi se tu těžila surovina pro pálení vápna a přísada do sklářských hutí (místo bez informačních tabulek je registrováno v databázi ČGS).

Kastelolog Tomáš Durdík shledal, že hrad Hus měl vícedílné složitější rozvržení. Plán byl podmíněn šířkou i délkou skalnatého ostrohu nad řekou Blanicí. Orientace stavby je v ose sever – jih v délce kolem 125 metrů a v šířce zhruba 25 metrů. Znalec konstatuje, že Hus je „zavřeným hradem,“ což znamená, že jádro celku je do výšky zasypané troskami a dispozice objektu je jen obtížně rozlišitelná. Co tedy z bývalého hradu zůstává? Částečnou odpověď může zvídavému dát návštěva místa.

Na hradu Hus jsem procházel terénem od nejvyššího bodu na severní straně ostrožny. Z kupy původního zdiva nalevo se obrazotvorně vynořují rysy tváře seniora, pamětníka.

Působivá vyhlídka severovýchodním směrem na řeku Blanici vinoucí se mezi lesy, která hrad obtéká.

Poutníku, nahlédni do škvíry směřující do hlubiny sklepních prostorů.

Zbytek zdi jádra hradu přilepené ke skalisku. Dole uprostřed pod převisem zeleně je na kamenu tabulka připomínající tragické úmrtí čtyřiatřicetiletého muže.

Chůze terénem mezi ruinami je místy náročná prudšími sestupy i výstupy. Jedna z místních pověstí zmiňuje zakletí pocestného, že šlápl na bludné kořeny. Hradba vpravo je široká jeden metr.

Opevnění jižní fronty jádra hradu. Světelné podmínky pro fotografování pro mne byly náročnější...

Opevnění hradu z jihovýchodu ze svahu nad řekou Blanicí. Odtud byl hrad nedobytný.

Střep zdi v jihovýchodní části předhradí.

Tentýž zbytek zdiva v podobě pilíře viděný zdola a čelně.

Zřícenina hradu Gans / Hus. Podle kresby F. A. Hebera rytinu provedl Josef Fark, 1848 (zdroj: archiv ZH).

Ladislav Stehlík: Hrad Husa; vlastní ilustrace LS z knihy Země zamyšlená 3 – Šumava, s. 292. Porovnáním této kresby z konce 60. let 20. století s předchozí rytinou – rozdíl 120 let, vidíme tutéž část hradu s obdobnou formou. Dnes zbývá jen střep (viz foto 10 a 11).

Poslední snímek pod hradem z železného můstku nad průtokem řeky Blanice.

Útržek historie: Kdo hrad Hus v 15. století ovládal až do jeho zkázy

Král Václav IV. na hrad Hus dosadil r. 1406 purkrabího Mikuláše z Pístného, ten je známější jako Mikuláš z Husi, budoucí první ze čtyř husitských hejtmanů. Po smrti Mikulášově roku 1420 se za nejasných okolností majitelem hradu s jeho přilehlým panstvím, později i zlatokorunskou državou, jakož i s panstvím Volary a městem Prachatice, stal vladyka Jan Smil z Křemže z rodu Bavoroviců. Několikrát byl písemně zmiňován v Popravčí knize pánů z Rožmberka, poprvé r. 1420. Podílel se na trestné kriminální činnosti, což souviselo s dobovým husitským děním. Smila z Křemže jako konkurenta chápal šlechtic Oldřich II. z Rožmberka  (viz 3. část wiki-medailonu: Spor s Janem Smilem z Křemže). Spor vyhrál Rožmberk, jenž kvůli ziskuchtivosti dával falšovat listiny i pečeti. Po osmiletém věznění v Krumlově byl tamtéž r. 1447 Jan Smil z Křemže popraven. Mezitím byl hrad Hus obsazen loupeživým rytířem Habartem z Lopaty.

Dobové líčení starého letopisce o konci hradu Hus:

Léta Božieho 1442. Přibík Klenovský, Zmrzlíci ze Lnář a z Kašperku, Janek Sedlečský z Prachatic a s nimi páni klatovští obehnali Hus na dvě neděle před masopustem: a k Matce Božie Semenné (8. září) hrad jest jim dán, neb sú neměli na něm co jísti. A tak čeleď Habartova Lopatova, toho zhúbce země, hradu sstúpivše, na Budějovice se za svým pánem stěhovali, neb jest Habart Lopata, ten zhúbce, byl tam jel. A oni hrad vypálivše i rozbořili veškeren (citace: Ladislav Stehlík Země zamyšlená 3 – Šumava. Československý spisovatel Praha 1970, s. 293).

Fotografie: Zdeněk Hosman