V evropské politice se na neurčito zabydlila konfliktní linie – klima. Hurá. A jak to s takovými dobře usazenými liniemi bývá, štěpí. Souhlasíš se změnami klimatu? Zařaď se sem. Nesouhlasíš? Tam. Může za změny klimatu člověk? Koukej se ohlásit ve druhém patře, místnosti č. 6. Nemůže? Zaklepej na sedmičku.

A pak jsou tady tací, kteří nezaklepou nikde. Leda až na konci – „bačkorama“. Buď pro svoji pracně vymazlenou lhostejnost, nebo pro názor, že schopnost politiky suplovat vědu je poněkud titěrná. Zvláště u vědy přírodní. Politika začíná reakcí. Diskusí. Hledáním klíče, kterak realitu vědy zasnoubit s nároky na život člověka coby „tvora společenského“. A v této reakci/diskusi/hledání hrozí zavládnout přístup, jako by šlo stále o jeden a tentýž prvek vědeckého výzkumu. Poněvadž jsme díky vědě dospěli ke zmapování klimatických změn, „vědecky“ se usnášíme na následujících úsporných opatřeních… Hotovo dvacet.

Nesnižuji vážnost stavu klimatu. Demokracie však vyžaduje alespoň většinovou shodu na významnějších změnách. A pro sebeomezování ve jménu klimatu hovoří často winners (ať již přítomní či budoucí). Winners létají 10 km nad zemí. Takže pošlou-li je klimatické škrty o kilák níž, pořád jim zbude slušná rezervička. Co názor losers? Zajímá někoho? Názor těch, kteří nelétají? Kteří (písní Karla Kryla) už dnes ryjí „držkou v zemi“? Pokud k další „dietce“ přimějí „vítězové“ tuto část společnosti proti její vůli a bez náhrady, stav klimatu je bude vzrušovat opravdu. Bude je vzrušovat opravdu stejně jako ruskou aristokracii roku 1922 kondice olší na Kamčatce.

Autor je profesí právník, ve volném čase básník.

Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.