Ovlivnil kariéru tak významných sportovců, jako byli Bobby Hull, Julius Erving nebo Jimmy Connors. Díky němu se v basketbale počítají tříbodové koše a soutěží se ve smečích. Díky němu Edmonton Oilers hrají NHL a San Antonio Spurs NBA. Díky němu tenistky poprvé braly stejné odměny jako tenisté. To vše se připomínalo na konci července, kdy americký sportovní vizionář Dennis Murphy ve věku 94 let zemřel.
Možná by se Dennis Murphy nikdy do sportovní historie významně nezapsal a dál by zůstal v pozadí jako šedá eminence pracující pro republikánské politiky, kdyby měl v polovině 60. let šanci koupit klub NBA. Byl to jeho sen, ale nenašel zájemce, který by mu byl ochoten svoji organizaci prodat. Tak se rozhodl založit si vlastní basketbalovou ligu.
A sport už nikdy nebyl jako dřív. Na svět přišel v roce 1926 v Šanghaji. Otec v předkomunistické Číně pracoval jako obchodní zástupce firmy Standard Oil a rodina tam vydržela do roku 1941. Domů se vrátili právě včas. Několik týdnů předtím, než Japonci napadli Pearl Harbor a vtáhli tím Ameriku do bojů druhé světové války. Její konec už Murphy prožil v uniformě, stejně jako korejskou v 50. letech. Po absolvování University of Southern California pracoval v předvolební kampani prezidenta Harryho Trumana a kromě důležitých konexí si odnesl větu, které se držel celou pozdější kariéru sportovního byznysmena: „Nikdy nevěř expertům a průzkumům veřejného mínění.“
Za svůj život prodal a koupil desítky klubů, založil čtyři profesionální soutěže. Tou první byla v roce 1967 American Basketball Association, která na souboj vyzvala NBA. Murphy pochopil mnohem dřív než jiní, že moderní divák už netouží jenom po sledování kvalitních sportovních výkonů, ale chce i něco navíc, chce se bavit, chce vidět show. Strnulá a nudící NBA ho neinspirovala, měl o basketbalu jiné představy. A tak ABA pod jeho vedením začala sypat jednu novinku za druhou.
Místo tuctového oranžového se začalo hrát s červeno-modro-bílým míčem, který se ve vzduchu krásné točil. Každý tým povzbuzovaly roztleskávačky v bikinách. Úspěšné pokusy z dlouhé vzdálenosti byly hodnoceny třemi body a při exhibicích basketbalisté soutěžili ve smečování do koše. Ano, správně, poslední dvě věci později NBA odkoukala. ABA přežila devět let, pak už souboj se slavnější konkurencí ekonomicky nezvládala. Přesto zanechala významnou stopu.
V jejích řadách začal kariéru Julius Erving a do NBA v roce 1976 přešly kluby New York Nets, Denver Nuggets, Indiana Pacers a San Antonio Spurs. Murphyho konec ABA mrzet nemusel. Nikdy nebyl zvyklý sázet na jednoho koně, vždycky měl po ruce víc rozpracovaných projektů. „On neuznával slovo NE,“ vzpomínal na něj dlouholetý přítel Don Marshall. „Třeba se stalo, že na poradě většina jeho návrh odmítla, ale on s ním přišel za dva dny znovu. To už jsme přeci vyřešili, nebude to, začali mu všichni vysvětlovat. A on odpověděl: NE platí jenom jeden den, pojďme se o tom pobavit znovu.“ V roce 1971 Murphy vytušil, že zpohodlněla i NHL, kde se navíc majitelé jenom velmi neradi dělí o zisky s hokejisty a nechávají je hrát v průměru za nedůstojných 25 tisíc dolarů ročně. Tak s přítelem Garym Davidsonem vymysleli projekt World Hockey Association.
Milion pro Hulla
Nikdo je nebral vážně. Nejméně pak vedení NHL. Nicméně v roce 1972 se Murphy a spol. dohodli s kanonýrem Bobbym Hullem, který neúspěšně jednal s Chicagem o vylepšení smlouvy, že to zkusí ve WHA za tým Winnipeg Jets. Samozřejmě ne zadarmo. Ani zdaleka. „Na první schůzce prohlásil, že jestli k nám má odejít, ať mu vypíšeme šek na milion dolarů. A to jsme udělali, i když tolik peněz jsme v té době neměli,“ vzpomínal později Murphy. Hull získal tedy milion jako podpisový bonus – a stal se prvním hokejistou, který vydělal tolik peněz za sezonu. K tomu 250 tisíc dolarů jako běžný plat na nadcházejících pět let a ještě pětkrát 100 tisíc na období, kdy měl pro Winnipeg pracovat jako člen managementu. Zveřejněné podmínky nalákaly hned v prvním ročníku nové soutěže dalších 65 hráčů NHL!
Ke konkurenci přešli mj. Frank Mahovlich, Paul Henderson, Marc Tardiff, Andre Lacroix, v roce 1973 se přidal Gordie Howe se syny. WHA rovněž využila toho, že v NHL se smělo hrát až od dvaceti let, a později přetáhla z juniorských soutěží mladé hvězdičky, jako byli Wayne Gretzky, Mark Messier, Mike Gartner, Rick Vaive nebo Michel Goulet. Murphy znovu prokázal nejen schopnost získávat pro své trochu bláznivé nápady podporu mnoha byznysmenů, z nichž někteří do té doby o sport nezavadili, ale znovu viděl dál než jiní.
Byl první, kdo dostal profesionální hokej na trhy, kde je dnes NHL jako doma: na Floridu, do Texasu, Arizony, Colorada, hodně v tomto směru udělal pro budoucnost kanadských měst Edmontonu, Quebeku, Ottawy, Winnpegu. Jeho liga otevřela dveře i Evropanům. Získala řadu špičkových Finů a Švédů, z Československa reprezentanty Václava Nedomanského a Richarda Fardu.
Tam, kde NHL nejistě přešlapovala, se Murphy vrhal po hlavě za novými příležitostmi. WHA odešla na věčnost v roce 1979, kdy se čtyři nejzdravější kluby – Edmonton Oilers, Winnipeg Jets, Hartford Whalers a Quebec Nordiques – připojily k NHL. Murphyho další láskou a investiční příležitostí byl tenis. V roce 1973 se jako producent podílel na tzv. Bitvě pohlaví, kdy proti sobě nastoupili bývalá jednička válečné éry Bobby Riggis (55 let) a aktuální wimbledonská šampionka Billy Jean Kingová (29 let).
Vyhrála Kingová 3:0 na sety, ale to pro Murphyho nebylo tak důležité jako zjištění, že netradiční formát fanoušky zaujal. Cestu na dvorec v Houstonu si našlo 30 tisíc fanoušků, v televizi zápas po celém světě sledovalo 90 milionů diváků. Už za rok tak stál u zrodu soutěže zvané World Team Tennis. I její zápasy se od běžných tenisových turnajů v mnohém lišily. Na kurtech nebyly lajny, ale každá část hřiště byla vyvedená v jiné barvě. Nehrálo se na shody, za stavu 4:4 přišel na řadu tiebreak do devíti. A jak název napovídá, nehrálo se o individuální trofeje, nýbrž v týmech. Do prvního ročníku jich vstoupilo šestnáct a jejich bizarní názvy většinou souvisely s tenisem: New York Sets, Denver Racquets, Chicago Aces, Clevelands Nets atd.
Connors bez Grand Slamu
Soutěž se hrála v létě, kdy profesionálové měli pauzu mezi Wimbledonem a US Open, tak nebyl problém je angažovat. Navíc poprvé v tenisové historii byly ženy odměňované stejně jako muži. A nešlo o malé peníze, ti nejlepší dostávali 100 tisíc dolarů za sezonu (tedy za léto).
Na akcích WTT se postupně objevili Illie Nastase, Jimmy Connors, Björn Borg, Rod Laver, John Newcombe, Martina Navrátilová, Chris Evertová, Billy Jean Kingová… Asi by bylo jednodušší vytvořit seznam hvězd, které se týmové ligy neúčastnily. Jedním z prvních hráčů, jenž se WTT upsal, byl v roce 1974 Connors – a byl kvůli tomu vyloučen z French Open. Kdo ví, možná by jinak vyhrál Grand Slam, neboť byl jasnou tenisovou jedničkou a Wimbledon, US Open i Australian Open v té sezoně ovládl...
Ani WTT, podobně jako další Murphyho projekty, nepřežil 70. léta. Ale později byl několikrát oživený a funguje dodnes, byť už s tenisty druhého, nebo spíše třetího sledu. Zkušený byznysmen i dál sršel nápady. V roce 1988 třeba založil soutěž International Basketball Association pro hráče menší než 193 centimetrů, později se pokoušel udělat americký sport číslo 1 z hokeje na kolečkových bruslích, ale už nikdy se neproslavil tolik jako na přelomu 60. a 70. let, kdy pomáhal diktovat sportovní trendy. Bez něj by hokej, tenis i basketbal zřejmě dnes vypadaly docela jinak.
