David Storch: Máme chránit přírodu před ní samou?

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Dan Hutcheson / Flickr

Záchranné stanice se ovšem pohybují na tenkém ledě - a vědí o tom. Záchrana zraněných či handicapovaných jedinců nemá mnoho společného s ochranou přírody v pravém slova smyslu, tedy se snahou zpomalit vymírání a udržet populace organismů volně žijících kolem nás. Ochraně populací a společenstev záchrana jedinců až na úplné výjimky nijak nepomůže (výjimkou je třeba snaha zachránit před vymřením nosorožce bílého severního, u nějž zbývá jen pár jedinců a poslední šanci skýtá asistovaná reprodukce). Dnes se sice záchranné stanice začínají snažit právě o to, aby při zachraňování jedinců byl kladen větší důraz na podporu populací a prostředí, které tyto populace obývají, ale těžiště jejich práce je stále v zachraňování zraněných a handicapovaných jedinců, kteří by sami ve volné přírodě nepřežili. Zaměstnanci záchranných stanic proto spíše než ochranou přírody argumentují morálními a výchovnými ohledy, kdy záchranou zvířat, která utrpěla střetem s člověkem a jeho civilizací (viz třeba elektrické dráty) napravíme aspoň nějaké škody a splatíme tak část dluhu, který vůči přírodě máme.

Problém je, že záchranné stanice celkem běžně zachraňují i mláďata vypadlá z hnízda nebo labutě zamrzlé v ledu. A to není příroda o nic méně, než čapí matkou utýrané mládě. Z tohoto hlediska jsou poněkud nešťastná vyjádření o tom, že infanticidě není záhodno bránit, poněvadž je to přirozený způsob, jakým je odstraňován nevhodný genetický materiál. Užitečným odstraňováním nevhodného genetického materiálu byly totiž jednak zdůvodňovány různé děsivé postupy v lidské historii (třeba holokaust), hlavně je to ale zavádějící. Pokud je nějaký „genetický materiál“ nevhodný, tak se neprosadí, tedy daný jedinec nepřežije nebo se nerozmnoží. Jiné kritérium nevhodnosti evoluce nezná. A proto nějaké záměrné odstraňování geneticky nevhodných jedinců nedává smysl – pokud je jedinec „geneticky méněcenný“, tak se prostě neprosadí, a pokud by se přesto prosadil, tak z definice nebyl geneticky méněcenný. Infanticida může mít různé biologické důvody (matka tím třeba urychlí vývoj svých ostatních potomků), ale odstraňování nevhodného genetického materiálu to není. Navíc podobný typ argumentace vede k ošemetné otázce, zda zachraňováním handicapovaných zvířat vlastně nestojíme v cestě přirozené evoluci – nebylo by třeba lepší nechat postupně vyšlechtit labutě, které si dají pozor, aby nezamrzly v ledu?

Přimrzla? Nepřimrzla? Pomoci? Nepomoci?

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Matej Šiculiak

Na druhou stranu je jasné, že záchranné stanice opravdu nemohou napravovat přírodu a musí mít nějaká kritéria, kdy zasahovat a kdy ne. A to i za cenu, že občas dojde ke kontroverzím. Je docela srozumitelné, že zasahují v případě nehod v nejširším smyslu a hrají tak vlastně roli svého druhu hasičů nebo záchranářů, a že naopak nechtějí hrát roli sociálních pracovníků, kteří by na základě udání chodili do domácností a sledovali, zda rodiče správně pečují o děti. Ostatně tato role je dosti specifická pro náš typ kultury a rozhodně ne samozřejmá. Vojtěch Novotný, který vede biologickou stanici na Nové Guinei, v jedné slavné eseji popisuje, jak Papuáncům pustil Švankmajerův film Otesánek. Papuáncům, kteří stále žijí ve světě kouzel, přišlo vše v tomto filmu, včetně vzniku dítěte ze samorostu, velmi přirozené, právě až na postavu sociální pracovnice – nevěřili, že by mohla existovat bytost, která intervenuje v rodinách a kontroluje něco tak výsostně osobního a intimního jako je péče o potomky. Podobně „nenormální“ je webkamera, která nonstop sleduje, co se děje v jedné ptačí rodině. Jedno poučení z celého případu by tak mohlo být: když už se rozhodnete šmírovat něčí ložnici (lidskou nebo ptačí, to vyjde nastejno), nedivte se, když spatříte kromě dojemných scén i věci nepěkné, které by bylo lepší nevědět.

A je to obecnější. Navzdory tomu, co se dnešní generace, trávící většinu času u monitorů, dozvídá z přírodovědných dokumentů, příroda je občas velmi krutá – a smrt postupným utýráním není zas tak vzácná. Není to zdaleka jen případ infanticidy či siblicidy, ale třeba i predace. Jistě, mnozí predátoři jsou velmi efektivní a rychlí zabijáci – to jsou právě ti, co známe z oněch dokumentů. Jiní zabíjejí mnohem pomaleji a z našeho hlediska krutěji. Ani takové věci, jako je například pomalé pojídání kořisti zaživa, nejsou úplnou výjimkou; koneckonců paraziti a parazitoidi to mají přímo v popisu práce. Záchranné stanice naopak nemohou mít v popisu práce zbavovat svět přírody všeho utrpení. To totiž lze vposledku udělat jen úplným vyhubením všeho živého. Koho a kdy zachraňovat je a bude tedy nutně často nelehké rozhodování, které bude občas budit kontroverze a není na něj žádný jednoduchý recept, jakkoli je třeba mít nějaká rámcová vodítka.