Eibenthal je dle mého nejvíce “živá” vesnice a to právě díky turistům, kteří zde přijíždějí.
Nemalou zásluhu na tom mají i pořadatelé Festivalu Banát, který se zde koná každý srpen. Letos proběhne 10. ročník. Tento festival volně navazuje na tradici kulturně hudebních festivalů, které se dříve konaly na území českých vesnic v Rumunsku, převážně pak v Gerníku a Svaté Heleně. V roce 2012 se festival přesunul do vesnice Eibenthal, kde je nyní největší česká komunita v celém Rumunsku. Pokud vás to zaujalo, neváhejte jet, je to zážitek!
  |
Teď už ale zase zpět k mé cestě samotné. Dvě noci jsem strávila u Alexandra Gajdzice a Alžběty Muroňové, kteří přijeli z ČR a působí zde jako učitelé. Obdivuji jejich zapálení pro věc a snahu vylepšovat život mladým, nejen co se studia týče, ale taky z hlediska trávení volného času. Jednou z volnočasových aktivit během mého pobytu byla třeba výroba náramků a zdobení kamínků, které poté budou k prodeji na již zmíněném festivalu. Vybrané penízky budou využity na výlet do České Republiky.
S nádhernými vesnicemi a mým druhým domovem jsem se rozloučila a zamířila k Dunaji. Téměř na jeho břehu jsem míjela zajímavou stavbu připomínající hrad. Nahlédla jsem skleněnými dveřmi a na stole uviděla Braník. Doma nikdo nebyl, ale bylo mi jasné, že to bude určitě Čech! Nohy mě donesly až ke zřícenině hradu Tri Kule. Na druhém břehu jsem viděla srbské městečko Donji Milanovac, kam jsem se potřebovala dostat. Most zde však nestojí. Údajně tu byl za doby Marie Terezie. Já se ale hrozně vleču, tak jsem ho bohužel nestihla (smích).
PĚŠKY SAMA DO ISTANBULU: Ztracená v rumunské přírodě a v obklíčení agresivních psů |
Upřímně se mi kvůli pár desítkám vody nechtělo nadejít 120km. Respektive jde o to, že čas, který bych chůzi této vzdálenosti strávila, muže být klíčový z hlediska toho, zda do Istanbulu dojdu či nikoliv, jelikož jsem limitovaná mou opět začínající univerzitou v polovině září. Rozhodla jsem se tedy přesně na protější břeh dostopovat. Od Tri Kule jsem se svezla na hraniční přechod - Železná vrata. Zvládla jsem to na tři auta. Určitě to nebude náhoda, že hned v prvním stopnutém autě seděl Čech František, kterému patří onen “hrad” s Braníkem na stole. Tím, že jsem se vpodstatě vracela nazpět (snažila jsem se totiž dojít co nejvíce naproti městu Donji Milanovac, abych si nešetřila kilometry), tak mě k sobě pozval na pivo a nějaké jídlo. Nakonec jsem u něj strávila bezmála dvě hodiny.
Z přechodu hranic jsem měla docela respekt, ještě teď v době covidové. Nakonec dopadlo všechno v pořádku. Na rumunské straně po mně vyžadoval pohraničník Facebook a na srbské se mě snažili provdat. Zkrátka Balkán (smích). Od hráze jsem to potom do Donji Milanovac jen na jedno auto, takže štěstí. Byla jsem ale zmatená, že se posunul čas a mám zase stejný jako v ČR. Člověk jenom přejde z jedné strany Dunaje na druhou a hned tolik změn - jazyk, měna, kultura a dokonce i čas! A protože jsem si opět užívala zažívací potíže, na které nyní už beru i antibiotika, tak jsem si v tomto městě hned na břehu Dunaje užila hned 3 dny.
Nicolette HavlováNicolette Havlová je 21letá studentka marketingu na University of Liverpool v Anglii. V létě 2019 si s pomocí rodiny a přátel přestavěla dodávku na obytnou, žila v ní půl roku během studií v Anglii a nyní ji pronajímá. Ve volném čase doučuje angličtinu, píše články a nahrává podcasty pro studentský magazín. Své PR srdce má ve start-upovém projektu Adventurer. Dále příležitostně pracuje jako průvodce pro CK Alpina, ale především neohroženě cestuje po celém světě. Navštívila bezmála 40 zemí. Většinu výprav podniká jako sólo cestovatelka stopem. O svých zážitcích, zkušenostech a motivech přednáší nejen na cestovatelských festivalech, ale také na středních školách. |
Jakmile se mi poštěstilo a můj zdravotní stav se zlepšil, bylo třeba to popohnat. V úterý jsem ušla tedy 38km. Po cestě se neodehrávalo téměř nic, pouze horko, slunce a asfalt. Zahlédla jsem pouze 3 věci, které upoutaly mou pozornost. Pece, o kterých nyní už vím, že se jedná o tzv “ćumurana” na výrobu dřevěného uhlí. Druhou byli všudypřítomné úmrtní oznámení, nemají na to speciální místo, lepí to naprosto všude a ve výročí to přelepují, aby se to stále dalo přečíst. Poslední byla suchozemská želva, ta mi spíše udělala radost, než že by mě její přítomnost překvapila, protože jsem věděla, že zde žijí.
Mým cílem dne byla vesnice Popovica a hlavně hledání vody. Obchod se zde však nenacházel, a tak nezbývalo nic jiného, než poprosit místní. Jak to tak bývá, opět jsme se dali do řeči. Když přišlo téma noclehu, řekla jsem, že ještě nevím, kde budu spát a zda je tu nějaké ubytování. Samo sebou, že nebylo, když neměli ani obchod. Pomalu ale jistě se ale začal každý ptát každého, až se mě ujal Igor. Zavedl mě domů, kde mě i s manželkou Zoricou a tříletým synem, pohostil. Byl to naprosto bezkonkurenční večer a to i v tom, že jsem si užívala to, jak si rozumíme. Ono srbština a čeština si nejsou tak vzdálené jazyky, jak by mohlo vypadat na první dobrou.
