Igor Vejsada: „Cítím se dobře a mladě!“

Igor Vejsada. Foto: Archiv PKB.

Autor Marie Niček

Nemůžu uvěřit tomu, že jste svou taneční kariéru ukončil u příležitosti svých pětašedesátých narozenin!
Je to dar. Děkuji každý den za to, že mě za život nepotkalo nic, co by negativně ovlivnilo moji kondici, duši a tělo. Nikdo ale nevíme, jak dlouho tady budeme, a proces stárnutí nejde zastavit. Chtěl jsem proto kariéru ukončit zavčas a na vlastní popud. Slavnostní večer, který se uspořádal, jsem bral jako příležitost všem poděkovat. Vždy jsem tančil s velkou láskou. Byl to můj život.

Vy jste ale tančit přestal už kolem čtyřicítky a pak se na jeviště opět vrátil asi po dvaceti letech. Jaké to bylo?
Nejprve jsem měl trochu strach. Moje touha tančit ale byla obrovská, a když jsem zjistil, že jsem stále v kondici, získal jsem sebedůvěru. Překvapilo mě, jak rychle jsem do toho skočil nazpět, jako bych nikdy nepřestal. Chvilka POEzie navíc byla udělaná úměrně mému vzhledu a věku, nehrál jsem si na dvacátníka, takže to byl důstojný návrat.

Jak se ve svém těle nyní cítíte?
Dobře, mladě.

Myslíte, že díky tomu, že jste tanečník, jste na tom fyzicky lépe než ostatní šedesátníci?
Asi ano. Do určité míry je to vrozená dispozice. Profesionální tanec ale s sebou nese tu výhodu, že je s ním spojený obrovský entusiasmus a pocit euforie a svobody, když vystupujete na jevišti a máte za sebou výsledek své práce.

Máte nějaký recept na to, jak se udržet v kondici?
Já jsem ve skutečnosti hrozně líný a rád lenoším! (směje se). Nijak zvlášť to nepřeháním, ani neudržuji zdravou životosprávu. Mám kolem sebe ale mladé tanečníky, a to mě podvědomě nutí být v dobré kondici. Když vedu trénink, vše tančím naplno a pracuji díky tomu s tělem. Mladí lidé a kontakt s nimi mi dodává hodně energie. 

Jaké to pro vás bylo vstoupit do uměleckého vedení Pražského komorního baletu?
Velká zodpovědnost, protože v tu dobu ještě žil Pavel Šmok. Když jsem byl mladý a skončil stáž v Moskvě, chtěl jsem u něho začít kariéru. Byl to můj vzor. My pořád koukali směrem na Západ a mistr Šmok byl neskutečně progresivní a dařilo se mu to i v tehdejších nelehkých podmínkách.

Od jeho úmrtí letos uplynulo pět let. Jak na něj vzpomínáte?
S velkou úctou a respektem. Vše, co vytvořil, bylo nadčasové. Bohužel tanec a jeho soubor Balet Praha (později PKB) v té době dostával na frak.  V našich zemích se mu nedostávalo takového ocenění jako v zahraničí.

Když jste nakonec přišel do PKB, byl to váš splněný sen?
Ano, bylo to vymodlené. Předtím jsem působil v souboru na Tchaj-wanu. Chodil jsem tam do chrámu a jednou potkal mnicha, který mi řekl: „Vy se pořád za něčím honíte. Zastavte se a na konci tunelu najdete světlo.“ Dva týdny nato přišla nabídka z PKB a já si řekl, že jestli mám udělat nějakou životní změnu, je to tato.

Nahlížel jste na PKB jako na nový, nebo tradiční soubor?
Jako na nový, ale s přihlédnutím k tomu, že má za sebou dlouhou historii Pavla Šmoka. Nebral jsem to tak, že by se měl od základu překopat. Měl by v sobě stále mít punc toho, čím začal. Některé jeho proslulé choreografie se udržují dodnes, netvoří ale základ dramaturgie. V souboru jsou mladí tanečníci, přicházejí noví choreografové, dělají se nové věci, a tak by to mělo být.

Co byste uvedl jako důvod, proč současná tuzemská taneční scéna potřebuje soubor jako je PKB?
PKB je výjimečný českou hudební tvorbou. Pavel Šmok čerpal z české lidové tradice. Proto měl i takový úspěch v zahraničí. Tento hudební výběr by si měl PKB udržet. Odlišuje se tím od jiných souborů.

PKB to v posledních letech neměl zrovna jednoduché. Nejprve mu hrozil konec, pak přišel covid. Jak situaci ustál?
Stal se zázrak! Balancoval na hraně přežití. Pro svůj chod potřebuje stabilní finanční podmínky a chyběla mu ekonomická podpora, nikoli ale vize. Díky ředitelce PKB Ladislavě Jandové a donátorovi Ivanu Dunovskému ale vše přežil a těší se na novou úspěšnou sezónu.

Objevovaly se názory, že by si měl vytvořit novou identitu. Co si o tom myslíte?
Novou identitu můžeme budovat jedině tehdy, pokud s pokorou přijmeme, co je za námi. Nejde vše smést ze stolu a začít od nuly. To by se mohl soubor úplně zrušit. Nemyslím si, že by potřeboval dramatickou změnu. PKB svou identitu má a měl by si ji udržet. Zároveň by ale měl přinášet novou tvorbu, ctít český hudební odkaz, spolupracovat s kvalitními choreografy a jít dopředu, a to se navzdory těžkým podmínkám daří.

Věnujete se stále ještě choreografii?
Z vlastní iniciativy ne. Zabývám se hlavně pedagogickou a asistentskou činností. Nejvíce mi teď vyhovuje předávat dál své know-how, znalosti těla a způsoby, jak sdělit vnitřní obsah divákovi tancem.

Máte početné zkušenosti ze zahraničí. Jak ovlivnily vaši práci?
Největší vliv na mě měl Izrael. Do Kibbutz Contemporary Dance Company (KCDC) jsem přišel ve chvíli, kdy už jsem měl něco za sebou (v 36 letech – poznámka redakce). Musel jsem ale potlačit svoje ego a s velkou pokorou začít od nuly.

V čem to bylo nové?
S takovým nasazením souboru jsem se do té doby nesetkal. Práci se věnovalo i jedenáct hodin denně. Tančil jsem se samými mladými lidmi, kteří měli neuvěřitelnou energii. Byla to taková komunita lidí, kteří měli společný cíl. Každý den jsem se něco naučil. A nejen co se týče tance, ale i života. Spoustu věcí jsem přehodnotil.

Například?
Když žijete v zemi, která je neustále v ohrožení, něco se změní. Začal jsem se dívat jinýma očima na člověka jako takového, na společnost, naučil se větší toleranci k druhým, a to se týká i tamější situace mezi Izraelci a Palestinci.

V Izraeli jste získal vztah k současnému tanci?
Ne, vždycky jsem to měl v sobě. Líbí se mi na něm, že do něho můžete dát něco ze sebe, vybízí ke kreativitě. Předtím jsem působil v divadle, kde byla rozdílná dramaturgie, zahrnovala jak klasickou baletní tvorbu, tak současný a moderní repertoár. Umělecké soubory, jako například PKB nebo KCDC, se věnují čistě současné tvorbě, a to je zcela odlišný způsob umělecké práce.

Do Izraele jste tedy odjel proto, abyste se mohl současnému tanci více věnovat?
Ano. Se souborem jsem se poprvé setkal na festivalu TANEC PRAHA a neskutečně mě oslovil. Říkal jsem si, že dělat něco takového by byl splněný sen. A protože náhody existují, byl jsem osloven ředitelkou souboru Yehudit Arnon, která mi po tréninku s KCDC nabídla uměleckou smlouvu. Byla to pro mě naprosto přelomová doba.

Nechybí vám současný tanec?
PKB je nositelem současné taneční tvorby, takže jsem neustále v procesu. Od dnešního dne akorát už ne jako tanečník – interpret. Své zkušenosti ale využívám při práci se studenty konzervatoře Taneční centrum Praha. Dívám se, jak a co pro ně znamená pohyb a jak mohou své pocity prostřednictvím tance předávat, aby to nebylo pouhé mechanické cvičení.

Jaký taneční styl je vám nejbližší?
Nejsem vyhraněný. Důležité pro mě je, aby umělecké dílo bylo výmluvné a neslo v sobě určité sdělení. Pokud v sobě nese tyto atributy, na formě a stylu tance mi nezáleží.

Igor Vejsada (2. 7. 1956)

Po absolutoriu tanečního oddělení konzervatoře v rodném Brně studoval rok jako stážista na Baletní akademii Velkého divadla v Moskvě (1975-1976). Dvacetiletou kariéru tanečníka (během níž se úspěšně účastnil domácích a mezinárodních soutěží Bulharsko, Rusko, USA) zahájil v Národním divadle v Brně, kde nastudoval řadu sólových rolí (mj. Merkutio v Romeo a Julie, Podivuhodný mandarín, Pták Ohnivák, Šaman ve Svěcení jara, Puk ve Snu noci svatojanské, Šašek v Labutím jezeře atd.). Později získal dvouleté angažmá v maďarském Györi Balletu pod vedením Béjartova žáka, choreografa Ivana Markó. Po návratu domů založil New Ballet Brno, kde se aktivně věnoval také současnému tanci, a v roce 1992 se stal členem izraelského tanečního souboru Kibbutz Dance Contemporary Company Izrael, kam je zván jako pedagog. V roce 1994 mu nabídl angažmá umělecký šéf baletního souboru Národního divadla v Mannheimu Philippe Talard. Hostoval v Evropě i zámoří, účastnil se festivalů v USA, Austrálii, Číně, Taiwanu a Japonsku. V roce 1995 absolvoval studium choreografie na bratislavské VŠMU a začal se intenzivně věnovat pedagogické a choreografické činnosti. Od roku 1996 byl šéfem baletního souboru Národního divadla moravskoslezského v Ostravě, kde vytvořil desítky baletních inscenací (Coppélia, Bílé sny, The Beatles, The Doors, Dvořák – Requiem, Romeo a Julie, Labutí jezero, Sněhurka a sedm trpaslíků, Spor aneb Dotyky a spojení, Zázrak v tichu – s Philippem Talardem a Ericem Trottierem atd.). Působí také jako lektor na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. Věnuje se teoreticko-vzdělávací činnosti v oboru současného tance a je zván do odborných porot mezinárodních tanečních soutěží a festivalů. Je členem mezinárodní poroty prestižního udílení cen Ballet Dance Forum Monaco, které uděluje ceny za nejlepší taneční výkony, dále nejlepším tanečním souborům, nejlepším choreografům a za dlouhodobou činnost v oboru tanec, balet. Významná je jeho pedagogická a choreografická spolupráce s vozíčkáři – klienty Múzické školy v Ostravě-Mariánských Horách a O.S. Bílá holubice. Založil nezávislý taneční soubor Houby balet.

 Zdroj: http://prazskykomornibalet.cz/o-nas/baletni-mistri/igor-vejsada/