ROZHOVOR | Mamince nechtěl dělat starosti, útěk jí zamlčel. Tautz mohl přežít, jak napsali odvážní soudní znalci, říká Müller

Netušil, do jakého rizika se pouští. Neznal důmyslné technické zabezpečení železné opony, nevěděl, že proti uprchlíkovi pohraničníci vypouštějí samostatně útočící psy, kteří se mu na okraji Bratislavy 8. srpna 1986 stali osudnými. Osmnáctiletý mladík Hartmut Tautz doplatil přesně před 35 lety podle advokáta Lubomíra Müllera na nezkušenost. „Bohužel nedomyslel všechny důsledky svého jednání. Kdyby věděl, co jej čeká, do akce by nešel. I v době perestrojky režim ukázal, jak je cynický. Neváhal uplatnit sílu i proti tak mladým lidem jako byl Hartmut Tautz. Včas mu neposkytl ani první pomoc a Hartmut zbytečně zemřel. Jeho případ je mementem komunistického bezpráví,“ říká ve druhé části rozhovoru pro EuroZprávy.cz Lubomír Müller, jemuž se podařilo hocha z bývalé NDR rehabilitovat a pozůstalé rodině vysoudit odškodné.

Jeho maminka Christa ani sestra Carole nevěděly, že míří na železnou oponu s cílem utéci na Západ. Hartmut Tautz totiž oběma namluvil, že jede se školou do Leningradu, dnešního Petrohradu. „Patrně nechtěl mamince dělat starosti, a tak svůj plán před ní utajil. A zda mu v rodině zazlívají, že o svém záměru před nimi mlčel? Když se stane taková tragédie, tak se v pozůstalých perou emoce všeho druhu,“ míní advokát Lubomír Müller, který Hartmutovu rodinu zastupoval při jednáních ohledně rehabilitace i odškodnění. Osmnáctiletý talentovaný mladík z Magdeburgu prožíval v létě 1986 osobní krizi a úzkost. Zasáhla jej smrt milovaného otce, obával se šikany na blížícím se čtyřtýdenním vojenském cvičení, neboť měl slabou tělesnou konstituci, vážil pouhých padesát kilogramů. Bezvýchodnou situaci z jeho pohledu znásobovala skutečnost, že jako nadějný muzikant a hlavně klarinetista nebude přijat do armádního orchestru, když jeho příbuzní emigrovali do NSR. Měl špatný kádrový profil. „Proto se odhodlal k útěku a v domnění, že Rakousko leží velice blízko Bratislavy, nabyl dojmu, že vše půjde hladce. Byl nezkušený, ale podle dokumentace se jednalo o inteligentního, mírného, umělecky zaměřeného hocha, který odmítal násilí,“ povídá právní zástupce o statečném chlapci, jehož dělilo pouhých dvaadvacet metrů od rakouského území.

Svědek Jehovův, jehož kvůli náboženským aktivitám vyloučili v roce 1975 z Právnické fakulty UK v Praze a v roce 1990 byl soudně i studijně rehabilitován, v nelidském případě oceňuje odvahu soudních znalců Jaroslava Sochora a Milana Kokavce, vedoucího Ústavu soudního lékařství, z jejichž pitevního protokolu vyplývá, že Tautz neutrpěl zranění neslučitelná se životem. Lékaři tak dali najevo, že pokud by vojáci Pohraniční stráže Oldřich Kovář s Ivanem Hirnerem od 11. roty PS Petrželka-Kopčany poskytli zraněnému po útoku psů se jmény Roby a Ryšo včasnou pomoc, mohl uprchlík žít. Tautz následkům zraněním podlehl 9. srpna 1986 hodinu a čtvrt po půlnoci kvůli hemoragickému šoku. „Vypracovat takový posudek vyžadovalo velkou dávku statečnosti. Zmíněný protokol je fakticky, nikoli právně, obviněním oněch pohraničníků. Byl sice už rok 1986, kdy se režim začal hroutit, v plném proudu byla perestrojka a glasnosť, ale ani v tomto období nebylo jednoduché napsat pravdu a jít proti represivní složce. Zaslouží si obdiv,“ podotýká Lubomír Müller, který se specializuje na protiprávní jednání na železné oponě a zastupuje oběti komunismu.

O PŘÍSNĚ STŘEŽENÉ HRANICI NEMĚL TUŠENÍ

Pane doktore Müllere, podařilo se vám zjistit, jakou povahu měl tehdy osmnáctiletý muzikant Harmut Tautz, jehož při pokusu o útěk do Rakouska roztrhali pohraniční psi? Jeho příběh dobře znáte, neboť se Vám před čtyřmi lety podařilo Tautze jako prvního uprchlíka rehabilitovat a vysoudit pro pozůstalou rodinu odškodnění.

Podle toho, co jsem zjistil z dokumentace, se jednalo o inteligentního, mírného, umělecky zaměřeného hocha, který byl talentovaným klarinetistou odmítajícím násilí.

Proč mamince namluvil, že jede s kamarády do tehdejšího Leningradu a doma neřekl, že má v plánu emigrovat?

Patrně nechtěl dělat mamince starosti, a tak svůj plán před ní utajil.

Vždyť tušil, že pokud se mu útěk nezdaří, tak rodině z Magdeburgu způsobí velký šok...

Hartmut byl mladý, nezkušený a žel, nedomyslel všechny důsledky svého jednání.

Vy jste rodinu při Hartmutově rehabilitaci i odškodnění zastupoval. Zjistil jste, zda mu měli jeho blízcí někdy za zlé, že se jim nesvěřil?

Když se stane taková tragédie, tak se v pozůstalých perou emoce všeho druhu. Chápu, že o takových niterných pocitech je obtížné hovořit. Proto jsem se na to maminky ani sestry nevyptával.

Co bylo pro Tautze impulsem, že se rozhodl k útěku? Jednalo se skutečně o strach, že bude na čtyřtýdenním vojenském výcviku šikanován, když měl hmotnost pouhých padesát kilogramů? Další impulsem mohla být skutečnost, že jej do armádního orchestru nevezmou, když jeho příbuzní zůstali v NSR? Anebo za tragédií mohlo stát úmrtí jeho otce na infarkt? Na tátu, který byl zubařem, ale věnoval se opernímu zpěvu, byl hodně fixovaný. Navíc umělecké vlohy získal i po matce, která tančila.

Hartmutovo jednání mohlo mít více příčin. Některé z nich zmiňujete. Je těžké vše přesně analyzovat, když se jej na záměr či impuls k odchodu už nemůžeme zeptat.

Pokud by se mu útěk vydařil, zřejmě by v Rakousku nesetrval, ale pokračoval by do NSR za příbuznými...

Ano, lze předpokládat, že by se za příbuznými vydal, aby mu pomohli v začátcích emigrace. Zřejmě i na Západě chtěl působit jako muzikant. Byl velice talentovaný, není pochyb, že by se uplatnil.

Do tehdejší ČSSR přešel mimo hraniční přechod v prostoru obce Petrovice, a to 31. července v roce 1986. Pak odcestoval z Prahy vlakem do Bratislavy, kde se od prvního srpna ubytoval na vysokoškolském internátu Družba v městské části Karlova Ves, kde zůstal do 8. srpna. Do té doby si každý den pobytu prodlužoval, ale právě 8. srpna mu na recepci oznámili, že celé zařízení je zarezervované pro delegaci. Svědčí prodlužování noclehů o tom, že měl z útěku strach, anebo si neustále promýšlel, jak akci provede?

Těžko říct, co se v něm odehrávalo a zda akci neustále oddaloval kvůli strachu či kvůli upřesňování plánu. Jakékoli tvrzení by bylo jen čirou spekulací, která by mohla vytvářet legendy. Mohl si ale vytipovávat, přes který úsek hranice na okraji Bratislavy se pokusí přejít do Rakouska. Zřejmě zvažoval, jaký je nejvhodnější a nejbližší, protože z několika vyvýšených míst ve městě bylo totiž možné pozorovat rakouské území.

Nemohl právě kvůli blízkosti Rakouska podlehnout přesvědčení, že vše půjde hladce?  Vždyť doslova za sídlištěm Petrželka stojí rakouská obec Kitsee.

Patrně ano, a proto se do útěku pustil. Představa, že svoboda je tak blízko, mohla svádět k přesvědčení, že přestříhá jen dráty a rychlým během se dostane Rakouska. Jeho plán ale ztížil i vysoký kukuřičný porost, v němž bylo obtížné se orientovat.

Tušil vůbec, jaké nástrahy v podobě technického zabezpečení na něj číhají, včetně samostatně útočících psů?

Podle všeho nikoli. Kdyby tomu tak bylo, do akce by se nepouštěl. Jak už jsem zmínil, byl nezkušený a netušil, do jakého rizika se pouští.

Ústav pro studium totalitních režimů na svých stránkách v portrétech usmrcených píše, že 8. srpna 1986 přešel ve večerních hodinách za benzinovou stanicí na tehdejší Kossuthově ulici (nyní Panónská cesta) přes silnici a za železniční tratí přestřihal kleštěmi týlový plot s pomocnou signalizací. Potom vešel do kukuřičného pole, za kterým ležela asfaltová silnice a kontrolní pás na určení stop. Dostal se až k signální stěně, SiS, kde přestřihal dráty na podúseku číslo 10, a to na třetím až sedmém vodiči a pokračoval směrem ke státní hranici. Následný zkrat zalarmoval pohraničníky 11. brigády PS (Bratislava) a její dislokované jednotky 11.roty PS Petržalka–Kopčany. Bylo mu jasné, jaké následky bude mít zkrat?

Jistě nepředpokládal, co vyvolá. Musíme si uvědomit, že v té době neexistovaly žádné detailní informace pro veřejnost, jak je hranice zabezpečená. Systém znali jen lidé, kteří na železné oponě sloužili. Ostatní neměli žádné přesné zprávy, což platí i o osmnáctiletém životem nezkušeném Hartmutu Tautzovi. Zvolil takovou cestu, která se mu zdála průchodná. Kdyby věděl o důmyslnosti, s níž je státní hranice střežena, že na ní pohraničníci používají samostatně útočící psy, kteří byli speciálně cvičeni k útokům na hlavu, pak by zcela pravděpodobně od svého plánu upustil. Do jisté míry podcenil přísně střeženou hranici.

PROKURÁTOR ZAMLČEL POCHYBENÍ POHRANIČNÍKŮ

Záhy po zkratu následoval útok psů a neposkytnutí pomoci. Zmasakrovaný Tautz poté následkům zranění podlehl 9. srpna 1986 v 1:15 hodin na chirurgickém oddělení Vojenské nemocnice v Bratislavě. Upadl do hemoragického šoku a hodinu a čtvrt po půlnoci 9. srpna 1986 hochovo utrpení skončilo. A přitom mohl žít, jak uvádí lékařská zpráva od soudních znalců Jaroslava Sochora a Milana Kokavce, vedoucího Ústavu soudního lékařství. Z pitvy, kterou provedli 11. srpna 1986, vyplynulo, že Tautz neutrpěl zranění neslučitelná se životem. Jak moc bylo v tehdejší době odvážné sepsat protokol, který vlastně vinil pohraničníky z neposkytnutí pomoci?

Vypracovat takový posudek vyžadovalo velkou dávku statečnosti. Zmíněný protokol je fakticky, nikoli právně, obviněním oněch pohraničníků. Byl sice už rok 1986, kdy se režim začal hroutit, v plném proudu byla perestrojka a glasnosť, ale ani v tomto období nebylo jednoduché napsat pravdu a jít proti represivní složce. Oba lékaři vycházeli z odborných faktů, nic nepřikrývali. Zaslouží si obdiv.

Vyšetřovatel Vojenské obvodové prokuratury Bratislava kapitán JUDr. Tibor Gaplovský ale ve zprávě, pod níž je podepsaný, vše rozporoval a tvrdil, že zraněnému byla poskytnuta maximální lékařská pomoc i péče.

Ano. V prokurátorově zprávě je uvedeno, že mu byla poskytnuta maximální lékařská péče, ale je zcela opominuto, že mu v důsledku pochybení pohraničníků nebyla poskytnuta včas. I v tomto kontextu je postoj obou zmíněných soudních znalců ještě cennější.

U Gaplovského bych se pozastavil, jak je možné, že takový člověk po Sametové revoluci zastával vysoké posty ve slovenské exekutivě? Působil na slovenském ministerstvu obrany a později v roce 1994 byl dokonce vládou SR jmenován do funkce vedoucího Úřadu ministerstva vnitra SR. V roce 2003 povýšil na generála železniční policie. O sedm let později odešel do penze s výsluhou, navíc mu byla udělena řada vyznamenání.

Takových lidí, kteří spolupracovali s minulým režimem a pak se po převratu přeorientovali na nové poměry, je více. Pan generál Tibor Gaplovský není jediný. Je to smutné, ale taková je realita.

V rozhovoru pro Hospodářské noviny jste ale nedávno řekl, že na nápravu křivd komunistického bezpráví není pozdě ani po 70 letech. Domníváte se, že i po letech může být někdo v Tautzově kauze potrestán?

Z hlediska lidské spravedlnosti je dnes potrestání pachatelů, kteří zapříčinili Hartmutovu smrt, málo pravděpodobné. Nezapomínejme však, že „všichni budeme stát před Božím soudcovským stolcem“. (Dopis apoštola Pavla Římanům, 14. kapitola 10. verš – pozn. red.)

Nasazovat na takzvané narušitele SUPY - samostatně útočící psy vydal rozkazem náčelník HS PS OSH generálmajor PhDr. Anton Nemec z července 1985. Paradoxní je, že na základě Tautzovy tragédie se SUPI přestali užívat. Znáte ještě podobný případ, kdy by psi tak krutě na hranicích zaútočili na prchajícího?

Z klientů, které zastupuji, byl pohraničními psy v roce 1983 vážně zraněn na stehně a genitáliích Jürgen Seifert, narozený v roce 1951. Ministerstvo spravedlnosti České republiky mu po jeho rehabilitaci přiznalo dne 9. dubna 2020 odškodnění za újmu na zdraví ve výši 16.250 Kč. Na základě dalšího lékařského posudku požádal pan Seifert dne 14. dubna 2020 o zvýšení odškodnění. Žádost byla urgována 21. března. 2021. Ministerští úředníci na ni doposud neodpověděli.

I V DOBĚ PERESTROJKY REŽIM UKÁZAL, JAK JE CYNICKÝ

Nelítostný atak na Tautze se odehrál v roce 1986, kdy už docházelo k určitému rozvolňování režimu a v plném proudu byla Gorbačovova glasnosť i perestrojka. Jak si vysvětlujete, že právě v tomto období došlo k tak kruté smrti Harmuta Tautze?

Je opravdu zarážející, že v době určitého tání došlo k takové krutosti a porušování lidských práv. Zřejmě ale režim chtěl ukázat, že stále vše má plně v rukou a demonstroval, že s tím, kdo poruší totalitní zákony, nebude mít slitování, a to bez ohledu na probíhající perestrojku. Šlo o krutou diktaturu. Podle zákona č. 198/1993 Sb. byl „režim založený na komunistické ideologii zločinný, nelegitimní a  zavrženíhodný“, a to až „do 17. listopadu 1989“. Zákon o soudní rehabilitaci č. 119/1990 Sb. dokonce umožňuje řešení těch případů, které vznikly do 1. ledna 1990.

Vím, že v životě kdyby neplatí. Pokud by se ale Harmut Tautz dožil pádu Berlínské zdi, jaký život by vedl? Mladíkova maminka i sestra odmítly o jeho budoucnosti spekulovat, ale pokuste se o predikci alespoň vy, prosím.

Je opravdu těžké na váš dotaz najít relevantní odpověď. Ale lze si představit, že mohl dostudovat, věnovat se hudbě a dalším zájmům, možná by se časem oženil a založil rodinu. Ale jedná se o úvahy, které nemají příliš velkou váhu.

Co případ roztrhaného mladíka na železné oponě vypovídá o komunistickém režimu?

Signalizuje, že režim nemohl mít Boží požehnání. Byl krutý, cynický a neměl s nikým slitování. Ideologie byla na prvním místě, představitelé režimu ignorovali lidské utrpení a život pro ně neměl žádnou cenu. Neváhali uplatnit sílu i proti tak mladým lidem, jako byl Hartmut Tautz. Sluhové tohoto režimu mu ani neposkytli včas první pomoc. Přitom se ničím neprovinil. Nechtěl jen vyrůstat v totalitní NDR. Žel, jeho touha žít ve svobodě se mu stalo osudná. Tautzova kauza patří mezi nejotřesnější případy, které se na železné oponě odehrály. Je do dnešních dnů varovným mementem a svědčí o cynickém komunistickém bezpráví. Proto je pro mladou generaci nutné taková zvěrstva připomínat, aby se mladí nenechali oklamat lživým výkladem historie ani nerealistickými sliby politických vůdců a spíše důvěřovali tomu, kdo „stvořil nebe, zemi, moře i všechno, co je v nich“. (Skutky apoštolů, 14. kapitola, 15. verš – pozn. redakce.)

Související

Zatímco ve světě si lidé masakr na náměstí Tchien-an-men připomínají, v Číně se ho komunisté snaží vymazat z lidské paměti. Rozhovor

35 let od protestů v Číně. Země tehdy byla v mnohém svobodnější než Československo, upozorňuje sinolog Klimeš

Smrt vysokého činitele a představitele reformního křídla komunistické strany Chu Jao-panga v dubnu 1989 se stala velkým impulzem pro protestní hnutí v Číně. Přestože jeho hlavní hybnou silou byli studenti, před jeho krvavým potlačením na náměstí Tchien-an-men o necelé dva měsíce později proniklo prakticky do všech společenských kruhů, konstatuje sinolog Ondřej Klimeš v rozhovoru pro EuroZprávy.cz. Pracovník Orientálního ústavu Akademie věd v té souvislosti poukazuje na to, že k protestům a nepokojům různé intenzity docházelo v Číně již dříve, jelikož osmdesátá léta byla dosud nejuvolněnějším obdobím v dosavadní historii vlády tamní komunistické strany. V kontextu současné politické situace v Číně je podle Klimeše například obtížně představitelné, že čínská společnost byla v této době spíše prozápadně naladěná a její část požadovala demokratizaci poměrů. 
David Broul (použito se svolením D. Broula) Rozhovor

Fico je slovenský Chuck Norris. Vyhraje i volby, v nichž nekandiduje, říká politolog David Broul pro EZ

Slováci si o víkendu zvolili za prezidenta Petera Pellegriniho, který ve druhém kole voleb hlavy státu porazil bývalého diplomata Ivana Korčoka. EuroZprávy.cz v tomto kontextu oslovily pro rozhovor politologa Davida Broula z Univerzity Palackého v Olomouci. Broul připustil, že Pellegrini je skutečně vládní kandidát a k vítězství mu dopomohli voliči Štefana Harabina z prvního kola. „V kontextu dosavadních kroků vlády, jako je rušení Úřadu speciální prokuratury, snahy ovládnout veřejnoprávní televizi a tak dále, nečeká slovenskou demokracii v brzké době nic pozitivního,“ říká.

Více souvisejících

rozhovor Lubomír Müller (advokát) Hartmut Tautz historie Pohraniční stráž Komunismus komunisté

Aktuálně se děje

před 14 minutami

Vlivná Kim Jo-čong, sestra diktátora na archivních snímcích.

Sestra vůdce KLDR hrozí: Vybudujeme ohromnou vojenskou sílu

Severní Korea hodlá pokračovat v budování "ohromující a nejsilnější vojenské síly" na ochranu své suverenity a míru v regionu, prohlásila Kim Jo-džong, která je vlivná sestra severokorejského vůdce Kim Čong-una, jak informoval ve středu server The Korea Times s odkazem na tamní tiskovou agenturu KCNA.

před 27 minutami

před 1 hodinou

Robert Fico

Fico definitivně zatočil s RTVS. Stanice se přejmenuje a bude povinně vysílat hymnu

Vláda slovenského premiéra Roberta Fica (Smer-SD) ve středu schválila kritizované změny fungování veřejnoprávních médií. Rozhlas a televízia Slovenska (RTVS) se má změnit na Slovenskou televizi a Rozhlas (STVR), jejíhož ředitele bude volit devítičlenná rada se čtyřmi nominanty ministerstva kultury. Slovenská vláda dnes schválila příslušný návrh zákona, uvedla agentura TASR.

před 2 hodinami

před 2 hodinami

před 3 hodinami

před 4 hodinami

před 4 hodinami

před 4 hodinami

před 5 hodinami

před 6 hodinami

před 6 hodinami

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

včera

Speed Marathon 2024: Policie eviduje tisíce přestupků, rozdala pokuty za miliony

Během pátečního celostátního bezpečnostního opatření dopravní policie zaznamenala celkem 2166 dopravních přestupků. Nejčastějším prohřeškem bylo překročení nejvyšší povolené rychlosti, což tvořilo téměř tři čtvrtiny všech dokumentovaných přestupků. 

Zdroj: Karolína Svobodová

Další zprávy