Politici se bojí rozhodnout, aby neztratili voliče. Jak se rodila doku-tragikomedie Zákon lásky
Režisérku Barboru Chalupovou zná širší veřejnost především díky filmu V síti o zneužívání dětí na internetu, který natočila spolu s Vítem Klusákem. Počátkem srpna přichází do kin její celovečerní dokument Zákon lásky, jenž s nadhledem a formou časosběru nahlíží na českou debatu ohledně návrhu zákona, který by umožnil svazky stejnopohlavních párů. Proč podle Chalupové návrh ležel poslancům na stole víc než tisíc dní a proč se režisérka rozhodla natočit hraný film právě teď?
Vaše cesta k dokumentu byla poměrně netypická. Nejprve jste po gymnáziu chtěla studovat animaci v Dánsku, pak jste nastoupila v Praze na matematicko-fyzikální fakultu a nakonec jste skončila jako studentka dokumentu na FAMU. Čím vás dokument tak uhranul?
Měla jsem kamarádku, která se zajímala o stav českého dokumentu a každoročně jezdila na festival dokumentů do Jihlavy. Sama uvažovala, že se na dokument na FAMU přihlásí a její nadšení mě zlákalo k tomu, že jsem si podala přihlášku ke studiu na FAMU. A právě na základě mého výtvarného zaměření si myslím, že mě na dokument přijali, protože se jim líbilo, že jsem kreslila a dělala sochy. Nevnímala jsem totiž dokument jako reportáž, ale jako audiovizuální vyjádření.
Do povědomí širší veřejnosti jste se dostala jako spolurežisérka filmu V síti, na kterém jste spolupracovala s Vítem Klusákem. On vám prý spolupráci sám nabídl, protože četl váš starší nerealizovaný scénář Digitální stopa, který se zabýval odvrácenou stranou internetu. Jak vaše spolupráce probíhala?
Vít mi zavolal, protože dostal nabídku natočit virální video na téma zneužívání dětí na internetu. Zpočátku si myslel, že půjde o temnou stránku internetu, což je téma, které mě zajímalo. Napsala jsem k tomu dřív několik scénářů a on jeden z nich četl. Když jsme ale na filmu V síti začali dělat, tak jsme zjistili, že to není vůbec o darknetu, ale že muži, kteří na internetu nezletilé dívky oslovují, vystupují pod svým pravým jménem a na svých profilech na sociálních sítích mají fotografie se svými ženami a dětmi. Takže k tomu nebylo potřeba tolik technických dovedností. Nicméně si myslím, že bylo dobře, že jsme na ten film byli nakonec dva, protože některé situace byly hodně náročné.
Co vás na odvrácené straně internetu tak zaujalo?
Ještě na FAMU jsem točila dokument Do zbraně, který pojednával o tom, jak je dnes možné si u nás nelegálně pořídit zbraň. V jedné části jsem se zabývala i nelegálním získáním zbraně na darknetu. To prostředí jsem díky tomu znala, a Vít si tudíž myslel, že pro jeho film budu nejvhodnějším partnerem.
Na druhou stranu je překvapivé, že sama nemáte profil na sociálních sítích. Vedla vás k téhle obezřetnosti nějaká špatná zkušenost?
Ne, žádnou zkušenost jsem s tím nikdy neměla. Prostě nemám potřebu své věci sdílet. V mém okolí to takhle má spousta lidí, takže se v tom necítím být nijak výjimečná. Funguju převážně analogově. Ale myslím si, že je důležité sociální sítě ze života nevypustit, i když v tom sama nefiguruji. Zajímám se o to, jakým způsobem pracují algoritmy a aplikace, protože naše společnost technologie a sociální sítě využívá a má to na ni velký dopad. A ten je podstatné vnímat.
Čtěte také
S digitálním prostředím je spjata řada problémů, jedním z nich je třeba přemíra dezinformací. Tomu věnujete svůj další film, který právě dokončujete. Měl by pojednávat o lidech, kteří se domnívají, že Země není kulatá, ale plochá…
Vyznat se v dnešní postfaktické době je složité a je to jedno z hlavních témat dneška. Chystám o tom dokument Konec světa, jehož natáčení se ale zastavilo kvůli pandemii, protože jsem potřebovala natáčet v zahraničí, což nebylo nějakou dobu možné. Tohle téma jsem ale zpracovala do scénáře k hranému filmu. Jeho hlavním tématem je šíření informací a jejich dopad na jednotlivce.
Proč jste se rozhodla věnovat také hranému filmu?
Nikdy jsem samu sebe nevnímala jako dokumentaristku, spíš jako filmařku. Ale témata, která jsem zpracovávala, se hodila víc na dokumentární film a bylo taky jednodušší je zafinancovat. Teď mám ale na stole pár námětů, které chci zpracovat formou hraného filmu. Už třeba proto, že se staly, a já bych musela ty události zrekonstruovat. Hraný film mi nabízí víc možností.
Chystáte také pohádku, kterou budete točit se svým bratrem, scenáristou…
Ano, to je pravda. Můj bratr psal divadelní hry a já jsem ho přivedla k filmu. Nyní společně chystáme dobrodružný film pro celou rodinu, protože mi přišlo, že tenhle žánr u nás citelně chybí. Rodiny chodí na celovečerní americké animáky, ale rodiče si spíš sednou na bar a děti sedí samy v sále. Ráda bych natočila něco, co by bavilo všechny.
To je těžký úkol. Objeví se v tomto snímku opět technologie, které vás zajímaly ve filmech už dřív?
Film se odehrává v 18. století a pojednává o mladém vynálezci, takže svou roli v něm sehrává přijímání nějakého vývoje a otevřenost versus zabedněnost, podobně jako v mém novém filmu Zákon lásky. A také technologie, máte pravdu.
Pojďme tedy k Zákonu lásky, jenž pojednává o boji za manželství pro všechny. Co vás na tomto tématu zaujalo natolik, že jste se rozhodla o tom natočit film?
Byla to úplná náhoda, na přelomu let 2017 a 2018 jsem potkala dobrovolníky iniciativy Jsme fér, kteří tehdy sbírali podpisy na petici za manželství stejnopohlavních párů. Tehdy jsem se asi jako většina lidí, kterých se to téma osobně netýká, zeptala, jaký je rozdíl mezi registrovaným partnerstvím a manželstvím. A zjistila jsem, že registrované partnerství v podstatě nic neznamená. To byl prvotní impulz, proč jsem se o to začala zajímat. Pak jsem chodila na schůzky iniciativy i sledovala lobbing v poslaneckých klubech a téma mě zaujalo jak filmařsky, tak osobně, protože bych se jako občanka nikdy nedostala do takových situací. Nikdy v životě jsem nepřihlížela nějakému legislativnímu procesu takhle zblízka.
Přijde mi, že váš film Zákon lásky sleduje hlavně samotný proces uzákonění svazků stejnopohlavních párů a to, jakou práci a energii musí iniciativy vynaložit, aby svou věc prosadily. Ve filmu se ale moc nezaměřujete na samotné příběhy, tedy na to, jak se žije stejnopohlavním párům a proč jim instituce manželství chybí. Nebylo by to pro diváky přesvědčivější?
V mém dokumentu vystupují i stejnopohlavní páry, ale říkala jsem si, že každý z nás si dokáže představit, jaké to je, když nemáte stejná práva. Když nemáte nárok na vdovský důchod, nemůžete si osvojit společně dítě, nemáte automaticky stejné příjmení a dítě, které vychováváte ve společné domácnosti, nemá žádné jistoty. Když nemáte práva, která vám dává manželství. Pro mě bylo důležité se ptát, proč tomu tak je, jak se na to česká společnost dívá a proč návrh tohoto zákona leží ve sněmovně víc než tisíc dní, než vůbec dojde k prvnímu hlasování. Když jsme film uvedli letos na jaře na Jednom světě, někteří diváci mi po projekci řekli, že ačkoliv je to jejich osobní téma a veřejnou diskusi bedlivě sledují, tak si prý nedokázali představit celou debatu v její komplexnosti. Možná se nám tím dokumentem podařilo nahlédnout českou situaci ohledně práv LGBT+.
Ta projekce na Jednom světě ale byla pracovní, nepletu se? V tu dobu došlo totiž ve sněmovně k projednávání návrhu zákona a prošel prvním čtením. Jak moc jste film díky okolnostem musela narychlo předělat?
Na Jednom světě už běžela finální verze, protože jsme stihli film den před premiérou předělat. Letos v dubnu totiž došlo k prvnímu hlasování a my jsme chtěli mít film aktuální. Proto jsme sedli do střižny a film postprodukovali tak, abychom mohli ukázat aktuální verzi. Hlavně jsme dotočili první hlasování. Poslanci poslali zákon dál do druhé čtení, spolu se zákonem zcela opačným, který chce do ústavy začlenit definici, že manželství se rovná svazku muže a ženy. Což vnímám jako veliký alibismus, protože se tedy vůbec v této otázce nerozhodli. Navíc si odhlasovali delší projednávání ve výborech, čímž znemožnili, aby se to do konce volebního období stihlo, a bude to řešit až nová Sněmovna. Celá ta dosavadní snaha tedy padá pod stůl a po volbách začne celý proces od začátku.
Proč jste film uzavřeli právě v této chvíli? Načasovali jste letní uvedení filmu záměrně, aby se před podzimními volbami lidé stihli o problému informovat? Aby film něco ovlivnil?
Víte, když jsem film začala natáčet, netušila jsem, že to bude trvat tři roky, myslela jsem si, že to poslanci uzákoní tak za rok a půl. Když se po čtyřech letech vlastně nic nestalo, stáli jsme před rozhodnutím, zda to pustit ven, nebo dál natáčet. Měli jsme dostatek materiálu a tak jsme se rozhodli, že společenskou diskusi nebudeme jen zaznamenávat, ale staneme se její součástí.
Nicméně observační přístup jste v dokumentu asi zvolila záměrně už od začátku…
Ano, observační metodu, tedy to, že jsem do situací nijak nezasahovala, jsem si zvolila hned na začátku. Jen jako stín jsme pozorovali účastníky debaty. Díky tomu jsou ty scény živé a autentické a vznikly tak ty nejpřekvapivější momenty filmu.
Čtěte také
Váš film Do zbraně! mi přišel formálně hodně hravý. Nelákalo vás v Zákonu lásky si s tou formou víc pohrát?
Já myslím, že ten film je docela hravý, i když je observační, to není protiklad. Díky tomu, že nejde o moje osobní téma, dokázala jsem si nad ním udržet nadhled.
Je pravda, že film je plný nenápadných vtipných momentů, kdy pozorujeme spící nebo esemeskující poslance v době, kdy by měli projednávat zákony. Film jste dokonce nazvala dokumentární tragikomedií…
Debata ve sněmovně byla celkově asi patnáctihodinová, takže si nemyslím, že to téma neprojednali. Z jednání se ale stala fraška a s touhle náladou jsme ve filmu pracovali.
V čem vidíte hlavní problém, proč poslanci zákon stále nejsou schopni schválit?
Česká společnost je tomu ze dvou třetin nakloněná, ale politici nepracují, což pro mě jako pro občanku bylo asi nejvíc frustrující. Zdržují a oddalují, protože se bojí rozhodnout.
Proč myslíte, že se bojí? Obávají se, že by pak u voličů nebyli oblíbení?
Tohle téma rozděluje společnost a teď před podzimními volbami si poslanci nechtěli ubírat voliče. A poslanci jsou konzervativnější než samotní občané.
Jaký bude podle vás další vývoj přijetí tohoto zákona?
Neodvažuji se to předpovědět. Záleží na volbách a na tom, jestli společnost bude nutit poslance k tomu, aby odhlasovali jasné ano či ne. Zda se geopoliticky připojíme k Západu či k Východu, protože pokud by to u nás uzákonili, byli bychom první zemí východního bloku, kde by takový zákon platil. Na Západě dříve ty boje za uzákonění stejnopohlavních párů probíhaly podobně a často se lidem jejich předsudky zbortí v momentě, kdy se setkají s nějakým homosexuálním párem a zjistí, že má úplně stejné problémy jako heterosexuální páry a že to, že budou i oni mít stejná práva, vztahy heterosexuálů nijak neovlivní. Nejčastějším argumentem protistrany je, že dojde k rozpadu tradičních rodin. Je ale otázka, co je to vůbec tradiční rodina v zemi, kde víc než polovina manželství končí rozvodem.
Jak je podle vás možné, že při podobné debatě i ve sněmovně padají přirovnání homosexuálů k zoofilům či pedofilům? Co to vypovídá o naší společnosti?
Je tady velká neinformovanost a existuje kolem toho řada dezinformací. Protistrana, která tu existuje v různých podobách, ať je to církev, nebo další iniciativy či spolky, šíří různé nepravdy. Například při prvním hlasování se rozesílaly řetězové maily o tom, že manželství pro stejnopohlavní páry se rovná obchodu s dětmi, což samozřejmě každého vyděsí. Když vám přijde do schránky takový mail, můžete iniciativu za manželství pro všechny vnímat negativně. Proti dezinformacím je těžké bojovat.
Co je pro vás jako pro filmařku typické?
Asi se hodně přizpůsobuji tématům svých filmů. Moje filmy jsou pokaždé hodně jiné, ale myslím, že se snažím ve všech najít nad tématem nadhled, i když se třeba jedná o těžší téma. Chci divákovi podat pomocnou ruku a nenechat ho v tom samotného. Jako divačka mám ráda jak angažované dokumenty, tak audiovizuální eseje, které jsou mi možná bližší. Sama si ale vybírám spíš témata, která vyžadují hlavně srozumitelnost. Ale třeba někdy natočím filmový esej založený jen na obrazech, beze slov. To by bylo krásný.
Související
-
Pavel Kosatík: Z dokumentu V síti se mi udělalo zle. A to je dobře!
Dokument V síti z roku 2020 o sexuálních predátorech stále rezonuje a sbírá ocenění. Naposledy prestižní cenu Trilobit. Posunula se ale diskuse o palčivém tématu někam dál?
-
Sexuální predátoři v hledáčku policie. Jaké pokračování má dokument V síti, který vzbudil rozruch?
Lenka Kabrhelová mluví s reportérkou serveru iRozhlas.cz Dominikou Kubištovou.
